Soubor mladých francouzských herců přijel s raným dramatem Bertolta Brechta Baal (z roku 1918), filozoficko-kritickým příběhem-nepříběhem o lidech, kteří marní svůj život. Je v tom něco z Voltairova Candida, něco z Ibsenova Peera Gynta a z lecčeho jiného, je to hodně upovídané, trvalo to čtyři a půl hodiny a hrálo se to francouzsky na otevřené scéně Museum-Quartier, z níž osmnáct účinkujících neslezlo; všechno se odehrávalo před očima diváků – převleky i úplné svleky, protože ve hře je hodně sexuálního, a alegorie obžerce Baala se nevyhýbala naturalistickým výjevům. Diváci byli vyzbrojeni sluchátky, do nichž šel simultánní německý překlad. Pro druhou půli večera jsem je odložila. Míchání dvou jazyků, i když jednomu z nich nerozumím, a vůbec hlas nalévaný přímo do hlavy mi činí potíže. Kupodivu jsem měla zážitek bez sluchátek větší – stačilo sledovat jevištní akci (tak trochu jako když v opeře nerozumíme zpěvákovi, a přesto se orientujeme).
Druhý (taky dlouhý) zážitek byla inscenace Shakespearova Krále Leara v Burgthetatru, v režii Luca Bondyho, v titulní roli s Gertem Vossem, o jehož výkonu se obecně říkalo a psalo, že byl jeho životní. Až na jednu výjimku, která stojí za citát. Pod titulkem Jurský park se píše v časopise Profil: „Představení působí jako dinosaurus. Toho, že kdysi býval Luc Bondy jemným mechanikem pocitů, si na velkém jevišti Burgtheatru ani nevšimneme. Dupe se tam, kostýmy vypadají jako s nějakého pohádkového fundusu, a když Gert Voss vtancovává do šílenství, oslavuje se to jako bouchání lahví šampaňského. Jeho umělecké bloudění v pustině, na kterou větrný stroj neúnavně a tak jako v jakémkoli městském divadle fouká listí, nám moc neříká. Čtyři a půl hodiny demostruje Bondy slepou víru v Shakespeara. Kde by to chtělo režii a interpretaci, spoléhá jen na text.“ Podepsán K. C., který se ke své ignoranci ani neuměl přiznat celým jménem. Jako srovnání uvádí ve stejném divadle nedávno uvedenou Shakespearovu komedii Mnoho povyku pro nic v režii Jana Bosse. Tu jsem viděla jen v televizi a byla velmi dobrá, ovšem z úplně jiného inscenačního kadlubu než Bondyho Lear. Už v první třídě nám říkali, že když se míchají jabka s hruškama, nemusí vždy vzniknout chutný kompot. A kritik by měl rozeznat kvalitu, ať už je vytvářena tradičními postupy nebo ne. Mimochodem – ten fór s větrným strojem totiž pan nebo paní K. C. vůbec nepochopil (-a). Obsluhuje ho Learův šašek přímo na jevišti. Seděla jsem v první řadě a měla jsem tedy vše z první ruky. Dva dubové listy přivála „Windmaschine“ až ke mně – ještě je mám schovaný. A taky levé vydloubnuté Glosterovo oko. Zatraceně krvavý kus je to, pane Shakespeare. Osm mrtvol. Maličkou pointu na konec: Za mnou seděl herec Peter Simonischek, ten, který už několik let exceluje v Salcburku v Hofmannsthalově Jedermannovi, s manželkou. Hercova drahá polovička se během představení na mnoha místech naprosto nepatřičně a hloupě smála. Taky důkaz kulturnosti. Zajímalo by mne, zda se za ni pan Simonischek aspoň trochu styděl.