Jak dopadl annoncovaný Bach 3D? Jak zpíval Bocelli v Sazka Areně? A co sám velký Nyman a jeho band? Je tu pár koncertů, ke kterým bych se ráda na poslední chvíli vrátila.

1. Bocelli
Byl po Pavarottim druhým tenoristou, který letos naplnil Sazka Arenu. Je to až s podivem, že oba to jsou v podstatě handicapovaní umělci - Pavarotti téměř nechodí a Bocelli nevidí. I přesto má Bocelli značné charisma. Pro lidi. Pro kritiky ne, ti nad ním ohrnují nos kvůli úděsným slaďákům ála San Remo, které ho proslavily víc než árie. (I když jeho největší hit Con te partiro se Sarou Brightman mě napoprvé v rádiu taky dostal - a kdo říká, že jeho ne, ten kecá) Netvrdím, že je Bocelli operní zpěvák - v Oxfordském slovníku opery byste jeho jméno hledali marně. V technicky těžších áriích je znát, že mu chybí léta odpracovaná na jevišti - pochopitelně. Ale má jedinečný hlas, zní jako nefalšovaný italský tenor, a to není tak málo. Ostatně těch desek, co "prodal", taky není tak málo - jdou do miliónů.

2. Nyman - skandální odhalení
Minimalista Michael Nyman je kýčař - tímhle tvrzením jsem nejdřív zvedla mandle naší redakci, která ho miluje za hudbu k uměleckým a nekomerčním filmům, a později jsem to o trochu tišeji zopakovala v kuloárech Stavovského divadla, kde měl koncert. Tišeji proto, aby mě jeho nadšené publikum neukamenovalo. Jeho fanoušci byli vzhledem k pochybovačům v masivní přesile.
Ve světle předchozích řádek o Bocellim je asi dost divné označit představitele progresivního skladatelského proudu, jakým je minimalismus, za kýčaře. V případě Bocelliho je to ale všem jasné, kdežto o Nymanovi tak nikdo neuvažuje. A přitom na koncertě to bylo zjevné - jeho starší práce, to je téměř romantiký klavír Jiřího Maláska. Princip těch novějších minimalistických skladeb je jednoduchý - vezme figuru z nějaké klasické skladby, něco jako pár akordů z introdukce, a šedesátkrát ji zopakuje. Vy pořád čekáte, kdy nastoupí téma, nějaká melodie, protože ono to zní klasicky a už už jakoby něco začínalo, ale ono nic, najednou je konec. Odtud ta má v redakci již "okřídlená" věta, že tam, kde běžná hudba začíná, Nyman končí.
Ne, nevadí mi princip minimalismu, ani sladby bez tématu, vadí mi, že Nyman své posluchače celkem lacině chytá na osvědčený zvukový ideál velkých klasických děl, aniž by s tím dál nějak kreativně pracoval.
Jeho soubor mě svou těžce nazvučenou hrou ve Staváku taky moc nenadchnul, a klavírní výkon samotného Nymana ve slavném Pianu už vůbec ne. Líp by to zahrál i orchestrion.

3. Bach 3D
Na projekt, kterým končily Struny podzimu, jsem hodně zvědavá, protože sliboval tři nevídané dimenze Bacha. První část - Drumming Bach - nezklamala. O to se postaral Alan Vitouš se smečkou bicistů, houslistou, cellistou a zpěvákem Danem Bártou. Bártu nenachytáte při slabém výkonu, což potěší, i když jeho role v projektu nebyla nijak dominantí a skromně splynul s jamujícím ansámblem. Hlavní roli tady hrály bicí a jejich exotické rytmy naroubované do rytmické stuktury Bacha. Nevím jak to Vitouš dokázal, ale Bacha jste slyšeli i v duu dvou vroubkovaných válečků (název toho nástroje neznám) - bez jediného tónu, a poznali jste, že jde o baroko. To byl pohled opravdu nový, vtipný a osvěžující. S jedinou výjimkou - za tupé rány do slavné houslové Chaconny bych Vitouše zabila. Chaconna, ač "jen" variační skladba, má prostě takový duchovní rozměr, že tam to nejde. Ale braniboráky a taneční suity - tam je to bez problému, africké i latinoamerické rytmy do "taneční hudby" patří.
Druhá půlka koncetu ale postupně vyhnala publikum ze sálu. Marián Varga, zabarikádovaný mezi horou kláves předvedl v podstatě klasický klavírní recitál, natolik se jeho "Dreamming Bach" podobal koncertnímu repertoáru, ale očekávalo se od něj asi něco jiného, více volnosti, magických efektů apod. I tak publikum oblíbeného klávesové mága odměnilo velkým aplausem, na který ovšem starý bard nereagoval a bez velkých přídavků se trochu zmateně odštrachal do zákulisí.
Ještě hůř dopadl nepochopený francouzský modernista mezi dýdžeji eRicm, který rozložil Bachovy skladby na prvočinitele a namíchal z nich nestravitelný koktejl zvuků, šumů, barev a opakovaných smyček. Pro nás, co máme jakés takés povědomí o konkrétní hudbě a různých darmstadtských experimentech, to nebylo až tak šokující, naopak koncertní virtuozita jeho rukou při ovládání složitých aparatur byla obdivuhodná. No, ale vysvětlujte to fanouškům Dana Bárty...

Vídeňská regionální organizace rakouské nacionálně-pravicové strany svobodných (FPÖ napadla billboardovou kampaň české turistické agentury Czechtourism kvůli chytlavému sloganu: W. A Mozart pobýval v Česku pětkrát a Vy? Podle mluvčího rakouských vyhnanců Johanna Herzoga je to "nejvyšší míra falšování dějin". Dám mu za pravdu, i když nevím jestli ho to potěší. Mozart tu byl totiž dokonce sedmkrát - kromě pěti pobytů v Praze navštívil jako dítě také Olomouc a Brno. Na Moravu Mozartovi prchli před epidemií neštovic, která zachvátila Vídeň r.1767. Děti sice neštovicím neušly, ale v Olomouci se vyléčily a v Brně pak koncertovaly.
Útok nacionalisty Herzoga má samozřejmě jádro někde jinde - podle něj nic jako Česko tehdy neexistovalo (jen Rakousko - Uhersko) a Praha byla německým městem. Aby mu ta historická pravda seděla ještě lépe, měl by za Němce označit všechny ty Myslivečky, Stamice, Dušky, Kuchaře a další české muzikanty, s nimiž si Mozart tak dobře rozuměl.

Včerejší premiéra komické opery Donizettiho Don Pasquale mě ani neuchvátila, ani neotrávila, prostě něco mezi. Obávám se, že na vině je trochu dílo samo. Především jeho trapňoučký syžet, jednoduchý, zkratkovitý a prvoplánový jak pro žáky z pomocné školy, který není vyvážen zas tak skvělou hudbou jako u Rossiniho nebo Mozarta. Ti by si mohli dovolit zhudebnit i telefonní seznam a vždy by dokázali posluchače povznést do jiné roviny. Donizetti má spoustu krásných melodií, ale nějak se s tou taškařicí míjejí.
Líbila se mi vtipná a proměnlivá scéna Daniela Dvořáka, zaplněná kuriózními přístroji a létacími stroji jak z Cimrmannovy dílny (Maestro Pasquale je asi vynálezcem), doplněná o půvabné animované projekce a svítící nápisy a vůbec - je prostě pořád na co koukat. Michaela Červenková navrhla kongeniální kostýmy(krinolína Noriny se promění v obrovský stan, do nějž se vloudí vilný Pasqualův inženýr). Trochu rozpačitě působila režie Pavla Mikuláštíka, která navzdory snaze nedostala z publika moc pobaveného smíchu, ale o to lepší byla jeho choreografie. Tanečnice chodily víc po rukách než po nohách a diváci se mohli kochat dlouhými pohledy na jejich zadečky.
Norinu zpívala brilantní Natalia Melnik, Luděk Vele a Roman Janál jako Don Pasquale a Doktor Malatesta s elegancí vypálili super rychlý duet. Debutující Pavel Černoch byl sice sličným představitelem Ernesta, ale ve výškách jeho velmi světlý tenor postrádá sílu a jistotu. Orchestr dirigoval Oliver Dohnányi.

Ať počítám, jak počítám, zdá se mi to málo - v připravovaném 61. ročníku Pražského jara je 46 koncertů a s operní řadou je to celkem 57 večerů. V roce 2000 jsem napočítala ještě kolem 80 akcí. A dnes - z populární řady zbyly dva večery slovenských jazzmanů, world music zmizela. Škoda, festival tak rezignoval na pozornost jiného než tradičního publika (především mladých). Na tiskovce se hovořilo o potřebě nekonkurovat si svými koncerty navzájem. Dokonce tam padla úvaha, že by se zrušila divadelní řada. Kvůli kvalitě. Tak nevím, pokud nemá Pražské jaro prostředky na vlastní operní produkci nějakého super představení s hvězdami jako v Salcburku, nechápu, proč se zbavovat celého žánru opery ze své nabídky. A když hrají na Pražském jaru české orchestry ( a taky to nejsou vždy výkony jako z Carnegie Hall ), tak proč ne česká divadla?
Jinak se můžem na Jaře těšit např. na Zubina Mehtu a Vídeňské filharmoniky, Pletněva, Urbanovou, Peckovou, pianistu Emanuela Axe s English Chamber Orchestra, Japonský filharmonický orchestr s Ken-Ichiro Kobayashim ad.

Starší přehrávač je z nich úplně zmatený, nenajde ani začátek skladby (zatímco kompakty např. Deutsche Grammophonu nebo EMI ještě stále zvládá. Tak jsem to zkusila přehrát na počítači a málem se zavařil. Kromě děsného vrčení nevydal ani tón a byla jsem ráda, když se mi to podařilo vypnout. Četla jsem o tom, jak SONY/ BMG udělali paseku v některých počítačích svými ochrannými prvky na deskách, tak to možná bude něco podobného. Taky supraphonská DVD mám problém přehrát se starší televizí, mají nějakou americkou normu nebo co, takže mi tam jen kmitá obraz. Nepřijde vám ta ochrana nosičů nějak přehnaná? Zvláště když kouknete na ty tituly - Rusalka v černobílé televizní inscenaci nebo padesát let starý live koncert s "peckou" O.F.Korteho - to se fakt tak bojí masového zneužití?

Bohužel jej nezvedly ze židle umělecké výkony orchestru, ale remcání hudebníků, že je na zájezdu v Japonsku natáčí Igor Chaun a Svoboda do nějakého dokumentu. Asi nebyli nadšeni z toho, že celý národ uvidí, jak šetří diety a vaří si na hotelu polívky ze sáčku a zakusují je sušenkama. Naši přední umělci jsou totiž strašně chudí, jak se dozvíme dále v článku, berou "jenom" 30 000. To si ale dost polepšili, není to tak dávno, co záviděli hudebníkům z Pražské komorní filharmonie platy kolem 10 000. Ještě začátkem 90. let to byl pro muzikanta v orchestru skoro strop, a pro mnohé v jiných orchestrech Čech a Moravy je to strop dodnes.
celý článek

Na nové mobily s funkcí MP3, na nichž lze přehrávat hudbu, chce OSA uvalit své poplatky.
Ke článku v MF Dnes, zda kvůli zpěvákům zdraží mobily, přišla v internetové diskusi spousta čtenářských reakcí, z nichž jedna mi připadá docela vtipná: "Já myslím, že by OSA měla uvalit daň na vydávání zvuku. Protože lidi si můžou zpívat kolikrát i sami a tudíž by měli zaplatit poplatky - co kdyby náhodou zpívali ňákou cizí písničku. Nebo dokonce písničku jednoho ze zastupovaných autorů?? Takhle každý občan zaplatí ňáký paušál, na konci roku dodá "Zpěvné přiznání", kde uvede všechny sklady, co si zpíval nebo někde slyšel. Následně mu bude něco vráceno (to jistě!) nebo si ti kreativnější připlatí."

Ale našel se i radikálnější názor: "Myslím, že poplatky by měli platit naopak zpěváci. Hraní jejich výtvorů v médiích je totiž v podstatě reklama na jejich práci.Tou prací myslím koncerty, estrády, cd apod. Kdyby je v médiích nehráli, tak by si mohli ty svá díla strčit do ...(nepublikováno).

Slavný izraelský houslista a dirigent Schlomo Mintz navštíví Prahu, aby dva večery s Českou filharmonií věnoval jedinému autorovi: Felixi Mendelssohnovi - Bartholdymu.

celý článek

Před AMU se demonstrovalo za větší dotace státu do kultury. Nebyla jsem tam, protože jsem o tom nevěděla. Když už chce někdo demonstrovat, měl by to napsat alespoň pár novinářům. Moc demonstrantů se nesešlo, asi nám chybí odbory, které by něco připlácely za účast...
Jinak mě docela šokovala informace, že Ministerstvo kultury rozděluje jen půl procenta z rozpočtu. Má vůbec smysl mít na to celé ministerstvo?

Hodně jsme o něm předem četli i slyšeli a musím přiznat, že jsem na něj byla dost zvědavá. Mám doma sice jednu jeho desku francouzských autorů, ale ta mě zas až tak moc nebrala, trochu se mi zdál ukřičený. Kupodivu v Obecním domě byla realita jiná - ukázalo se, že má hlas poměrně slabý. Jinak je skvělý na techniku, na výraz, živý a vtipný (publikum uvítal česky a pak dělal různé scénky s kytkama, které rval a rozdával ženám v orchestru), jen ty decibely mu chybí. A nemůžu si pomoct - tenor to musí ve vypjatých místech narvat lidem do uší, až jim z toho vstávají chlupy na těle, jinak to není ono. Takže pokud někdo tvrdí o Villazónovi, že to je on, na kterého jsme po Pavarottim čekali, obávám se, že si ještě počkáme...

A je to tady - závěrečný koncert Strun podzimu s názvem Bach in 3D. Byl jako první zcela vyprodán a proto jej pořadatelé operativně nasadili dvakrát - 4. a 5. 12. Co se na pódiu Švandova divadla bude dít s Bachem? Duchovní otec projektu multiinstrumentalista Alan Vitouš jej rozdělil do tří částí. První dimenze - Dreaming Bach - bude patřit syntezátorovému mágovi Mariánu Vargovi. Druhá část Drumming Bach je záležitostí Alana Vitouše, který se zmocní rytmické struktury Bachových skladeb. Spolu s ním vystoupí hosté Dan Bárta, Milan Zbrožek (housle), bicisté Miloš Vacík, Miloš Dvořáček a Ephraim Goldin, Radek Krampl s marimbou a vibrafonem ad. Závěrečný díl Demix Bach provede dýdžej eRicm z Francie. Je to důkaz nadčasovosti Bachovy hudby a její schopnosti inspirovat i elektronickou hudbu a umění dýdžejingu. Pokud vše zapůsobí jak má, mohl by se starý mistr i s publikem posunout ještě dál ke čtvrté dimenzi - Dancing Bach...

rozhovor s Mariánem Vargou

Je mladý, je muzikální, je sexy. Tenorista štíhlý jako proutek, ale s mimořádně silným a pružným hlasem, který na sebe okamžitě strhne pozornost. Na pódiu v něm diváci vidí skutečného Rómea, Alfreda z Traviaty nebo básníka Rudolfa z Bohémy... A možná nejsou tak daleko od pravdy - ani v civilu, mezi novináři, se nebojí projevit emoce, používá energická gesta a rád vtipkuje. A některé momenty v Rolandově životopise svědčí o jeho docela romantické povaze.

celý článek

Bez "Rybovky", nejpopulárnější české vánoční mše, si už ani nedovedeme představit svátky. Ale co víme o jejím autorovi? Co přimělo člověka, který složil tak půvabnou a radostnou mši, spáchat v necelých padesáti letech sebevraždu?

celý článek

napsal k 17. listopadu článek asi v tom smyslu, že dokud jsou tu komunisti, revoluce neskončila a podepřel jej obecně známými fakty o 60ti letém působení komunistů v téhle zemi. Lidovky mu to otiskly s douškou "článek nevyjadřuje stanovisko listu". A tak mě zajímá, jaké je to jejich stanovisko? Má list vůbec nějaké? Nepamatuji si, kdy naposledy šéfredaktor napsal nějaký zásadnější článek nebo názor. Možná, že už dnešní tiskový byznys ani nepotřebuje názor. Ale jen tak na okraj - jedna z prvních věcí, které se tu po 17. listopadu objevily, byly právě Lidovky. Takže - co už, když ne ten listopad, by dnes měly mít za své?

Na konci října dělala PKF Händela v koncertu pro rodiče s dětmi. Pozvali si nebohé Bambini di Praga (nyní kvůli aféře Kulínský přezdívané Hambini) a musím říct, že Alleluja z Mesiáše, to byla čirá radost a nádhera. Kdyby někdo udělal Mesiáše před vánocema a dával ho třeba čtyřikrát za sebou, musel by na tom nutně vydělat. Zrovna PKF by to docela potřebovala...

Dramaturgie ČF se opět vyznamenala - na prosincový koncert k 320. výročí narození Händela nasadila Borise Monoszona s jeho ansámblem Solisti di Praga. Jak je jejich dobrým zvykem z turistických koncertů, střihnou si jednoho Vivaldiho, Geminianiho, no a aby se neřeklo, taky Händela. To si pánové z ČF dělají srandu? Nebo ještě neslyšeli o souborech jako Hugova Capella regia nebo Štrynclova Musica florea?
Naopak o Monoszonovi jsme nedávno slyšeli v televizi senzační odhalení, že byl dvojitým agentem StB a KGB. Když to prasklo, vyzul se jeho kamarád Venca Hudeček z koncertu, kde měli spolu hrát, ale nějak to zapomněl říct svému kamarádovi Janu Rumlovi, kterého na ten koncert pozval, takže televizní reportéři chudáka bývalého ministra vnitra načapali před koncertním sálem a ten se nestačil divit, na koho že to vlastně šel.
Člověk by řekl, že po takové aféře si Monoszon v Praze ani nevrzne, alespoň ne v oficiálních institucích jako je Česká filharmonie, ale jak se zdá, má pořád ještě dost kamarádů...

Kdo si přečetl poslední rozhovor s Václavem Hudečkem v Reflexu, málem by se nad ním rozplakal. Vychází z toho téměř jako oběť komunistického režimu, problémy s výjezdy do zahraničí, žádné prachy, ústrky Supraphonu, neuvěřitelné... Všichni trpěli, v rozhovoru pro tisk by vám i nejvyšší komunista z okresu vylíčil, jak mu ti nahoře zatrhli to nebo ono a tak pořád dokola až po Kreml.
Vylepšování svého obrazu v médiích je pochopitelné (když navíc redaktor ochotně spolupracuje jako Milan Tesař), ale nemá se to přehánět. Přirovnat se ke zralému Davidu Oistrachovi, to už je skoro drzost. Každý tu ví, že posledních 30 let není Hudeček žádná houslová špička, dětský zázrak prostě odešel, a on to ví nejlíp sám, protože jinak by dávno zůstal venku a dělal světovou kariéru. Jenže doma pod křídly strany a Pragokoncertu to bylo jistější a pohodlnější.

První vlna podzimních festivalů skončila a Rudolfinum ztichlo. Vidět ho večer zhasnuté, bez lidí, to se v září nestávalo. Poslední koncert Pražského podzimu byl pro mě Liverpoolský orchestr s Gerardem Schwarzem, o den později už jsem seděla v Sazka Areně na Bocellim, takže skutečný závěr s Eliahu Inbalem a ČF jsem prošvihla.
K Liverpoolu - skvělý orchestr, i když možná BBC nebo London Symphony umí udělat ještě silnější dojem. Liverpool hrál Holstovy Planety, ale do nálady už mě dostal hned úvodní Fantazií a fugou od Bacha - Elgara. Hlavně barva a plastický tón smyčců, jemně nasadí (jako jeden muž) a sílu dají tónu někde uprostřed, zní to velmi kompaktně. Velký aplaus sklidila zručná klavíristka Ewa Kupiec s populárním Griegovým koncertem. Celkový dojem - příjemný večer s velmi dobrou hudbou.

Žebříček oper:

Ring (ND) *******
Nagano (ND) *****
Prodaná nevěsta (ND) *****
Lucia di Lamermoor (SOP) *****
Adriana Lecouvreur (ND) *****
Její pastorkyňa (ND) *****
Lazebník sevillský (SOP) ****
Rusalka (SOP) ***
Piková dáma (SOP) **
Montezuma (ND) **
Aida (ND) **

Hodnocení: 2 a méně hvězdiček - nuda k nevydržení
3 - průměr, neurazí, nepotěší
4 a více - zajímavá až vynikající inscenace

Poprvé jsem z premiéry utekla v půlce. Nová Aida v Národním je tak děsná, že mě ani nenapadlo čekat, jak si po přestávce inscenátoři poradí s defilé slonů a velbloudů. Stačilo mi defilé hrdinných vojsk před králem - trapný hlouček polonahých statistů obíhal zadem scénu, aby mohl opět triumfálně projít jevištěm, stále dokola. A ta těla, pánové! Růžová a bílá, jako čerstvý zájezd německých turistů do Egypta. Národní divadlo by svým Egypťanům asi mělo zaplatit solárko...
Ta inscenace má prostě všechno, co vyhání současného diváka z opery: obtloustlé hlavní hrdiny, kteří se dusí vlastními decibely, otrocky popisné kulisy bez fantazie, nulovou režii, statické zpívání bez náznaku akce a mimořádně stupidní balet, napodobující snad strnulé figury z egyptských reliéfů. K dokonalosti chyběla jen tančící mumie.
Abych byla ke zpěvákům spravedlivá - Ivan Kusnjer a Zdeněk Plech, oba výteční barytonisté, se mi velmi líbili a vůbec přitom nevadí, že nepatří k těm nejštíhlejším. Ale jak máme věřit, že Radames touží po tělnaté postarší otrokyni Aidě, když může mít štíhlou, mladou, krásnou a bohatou princeznu Amneris?
Sergej Ljadov a Daniela Longhi (Radames a Aida) mají za sebou úctyhodnou mezinárodní kariéru, ale není to zas taková síla, abyste kvůli tomu velkoryse přešli všechny nedostatky představení. Záhadou pro mě zůstává, jak mohl mladý inscenační tým vyprodukovat něco tak konzervativního? Režisér Piontek a výtvarník Hahne, oba z Rostocku, mají 43 a 34 let, choreograf Tomáš Rychetský 27 let. Že by „tradiční pojetí“ ve skutečnosti nahrazovalo nedostatek nápadů a zkušeností...?

Kritici celkem svorně v kuloárech rozcupovali premiéru Lazebníka v SOP, co kde nesedělo v orchestru, v ansámblech, jak bylo všechno pomalé, jak naši zpěváci na Rossiniho nemají a hlavně ty trapné gagy a vousaté fóry, které podle slov paní Drápelové útočí jen na nejprimitivnější vkus. No, já bych zase tak zcela nezatracovala představení, na němž se lidi docela dobře baví (byť vousatými fóry) a potlesk na konci není jen symbolický. Bylo by fér to aspoň zmínit. O vkusu obecenstva nechť si ctěný kritik dál myslí, co chce...

Neviděla jsem v nové inscenaci Janáčkovy Pastorkyně v Národním ani Urbanovou, ani Štefana Margitu, šla jsem na běžnou reprízu bez hostujících hvězd. Přesně takové představení totiž máte největší šanci během roku vidět.
A musím říct, že mě nezklamalo. Naopak, Yvona Škvárová jako Kostelnička podává svůj životní výkon, a diváci, z velké části zahraniční, to dokázali náležitě hlasitě ocenit. Inscenace vznikla v koprodukci s Irskou operou v Dublinu a Litevskou národní operou v Rize, kde se už také hrála.

celá recenze

Lazebník sevillský, jeden z největších „hitů“ Gioacchina Rossiniho, je první premiérou Státní opery Praha v nové sezóně.

Vypadá to, že sázka na klasiku vyšla - i bez velkých inovací působí notoricky známá komická opera jako hravé a zábavné představení. A docela si vystačí s geniální Rossiniho hudbou a dobře rozjetou šňůrou gagů, které si herecky osmělení pěvci docela užívají. Někomu jsou možná trochu naivní „klauniády“ proti srsti, ale komická opera v historii snesla i humor mnohem hrubšího zrna. A hledat v průzračné Rossiniho hříčce nějaký druhý či třetí plán by bylo zcestné.
Vtipnou a dobře fungující scénu tvoří ohromné vejce, které slouží jako Bartolův dům, ale zároveň symbolizuje přerod jeho schovanky Rosiny v ženu a také její hlavu plnou zmatků. Starý poručník si ji chce vzít za ženu, zatímco její srdce dobývá v přestrojení sám hrabě Almaviva s vydatnou pomocí lazebníka Figara. Rosina je typický adolescent, znuděně se poflakuje doma, čte módní časopisy a píše zamilovaná psaníčka. Triviální děj směřuje k naprostému zesměšnění doktora Bartola na jedné straně a na druhé ke svatbě s jeho mladším a mocnějším sokem Almavivou.
Čtyřku hlavních protagonistů obsadila Státní opera velmi kvalitně, Rosinu zpívá brilantně Simona Šaturová, Jaroslav Březina jako Almaviva ji dojímá rozechvělými áriemi pod balkónem, v nichž jeho světlý tenor zní příjemně (až na pár nepovedených vysokých tónů falzetem). Ladislav Neshyba (Bartolo) se doslova překonává v komických situacích a nad vším kraluje jiskřivý baryton Vladimíra Chmela v roli Figara. Ostatně Chmelo o svých kvalitách přesvědčil nedávno i na Pražském podzimu, kdy jako partner Galiny Gorčakové v operním gala sklízel větší ovace než slavná ruská sopranistka.
Režii inscenace měl Martin Otava, zbytek týmu je mezinárodní: kostýmy navrhla Bettina Kirste, scénu slovenský výtvarník Ján Zavarský a za dirigentským pultem stanul Enrico Dovico.
Státní opera Praha, premiéra 29. 9., reprízy 3. , 9., 30. 11.

Filharmonický orchestr Mexico City? Brala jsem to jako milou kuriozitu, trochu té exotiky... A že hrajou Smetanu? Tak to si nenechám ujít, to bude hustý... Z bohorovnosti mě dirigent Enrique Barrios a jeho velká mexická banda rychle vyvedli. Hráli totiž skvěle, vypadali u toho skvěle (zvláště jejich rytmem posedlá tympánistka), doslova sršeli energií a hlavně - všechny v sále ohromně bavili. Latinoamerické rytmy rozvlnily publikum napříč řadami i generacemi. I ten Smetana (tance z Prodané nevěsty), jakkoliv můžem diskutovat o tom či onom tempu, měl v sobě tolik taneční energie, a skočná z výstupu komediantů, to byla doslova smršť. Barrios si může s orchestrem dělat, co chce, zrychlovat, jak chce, všechno mu zahrajou a ještě k tomu velkým tónem. Třikrát přidávali, z české hudby zazněl ještě Janáček (Lašské tance) a Dvořák (Slovanský tanec č.1).
Tak jsme s Pražským podzimem oslavili sv. Václava. A co takhle silvestrovský nebo novoroční koncert? Nenajde se někdo, kdo by je pozval znovu?

Má totiž nové dlouhé plavé vlasy. Vypadá v nich doslova andělsky a asi tak na šestnáct. Dámy jeho srdce, Bára Kodetová nebo ještě předchozí Zora Jandová mu mohou jen závidět. Ale co my, léta přesvědčované publikum, že bez šátku není Šporcla? Jak my k tomu přijdem? Doufám, že nás Mistr odškodní nějakým ještě větším pódiovým šoumanstvím...

byl docela nudný. Autoři jako Thomas, Boildieu, Cherubini se u nás moc nehrají a soudě z toho, co jsme mohli slyšet (většinou úryvky zapomenutých oper), to není ani moc velká škoda. Žádná jiskra nebo esprit, o němž se vždy básní v souvislosti s francouzskou hudbou. Vrcholem nudy byla dlouhá baletní suita z opery Gustav III, kterou má na svědomí Daniel-Francois-ESPRIT (!) Auber, jinak slavný svou „Němou z Portici“. Tolik prázdné a slaboduché hudby se jen tak neslyší. Proč ji dirigent Michel Swierczewski s PKF dali na program, ví bůh.
Dessay skutečně zazářila až ve starých dobrých italských peckách od Belliniho a Donizettiho, tam se teprve naplno ukázala její úžasná technika. I když její hlas nemá moc osobitou barvu (možná i kvůli opakovaným operacím hlasivek), používá ho s mimořádnou virtuozitou.
Nakonec útlou Natalii zradila i pověstná francouzská móda. Koncert dozpívala naboso, zřejmě déle nesnesla na nohou děsně špičaté střevíce v rudé barvě toalety...
(PKF s Natalií Dessay zahajovali ve Stavovském divadle festival Struny podzimu).

alespoň podle ohlasu u publika jednoznačně vyhrál na body. Na operním gala Pražského podzimu měl vícekrát „bravo“ než slavná ruská sopranistka. I pro mě byla zklamáním, její hlas působí opotřebovaně, šedivě, ve středních polohách se ztrácí, a výšky musí doslova vyřvat. Korunu tomu nasadil Symfonický orchestr Ruska, podezřelý už podle názvu. Na jeho výkon se dá uplatnit pravidlo přímé úměry - čím hůř, tím silněji. Těleso složené údajně z předních hudebníků od Moskvy po Minsk a Novosibirsk (jak asi zkoušejí?) se v programu chlubí tím, že za 15 let provedlo 300 koncertů. Tak není čemu se divit.
Naopak barytonista Vladimír Chmelo předvedl hlas jak zvon, výbornou techniku a hudební intelekt. Svůj triumf si jednoznačně zasloužil.

Škampovo kvarteto, které nese jméno violisty legendárních Smetanovců Milana Škampy, připomene 5. 10. v Rudolfinu historicky první koncert slavného a dnes již nehrajícího českého souboru. Smetanovo kvarteto bylo v zahraničí pojmem, patřilo mezi pět nejlepších světových kvartet. Odehrálo tisíce koncertů v Evropě, USA a Japonsku, celkem v 54 zemích, natočilo přes 140 desek a udělalo obrovský kus práce pro propagaci české hudby, zvláště Smetany a Janáčka. Většinu ze své třiačtyřicetileté existence kvarteto hrálo v obsazení Jiří Novák, dnes již zesnulý Lubomír Kostecký, Milan Škampa a Antonín Kohout. V Rudolfinu zazní na jejich počest kvartety Krejčího, Martinů a Beethovena.
5. 10., Rudolfinum, 19.30

Tři otázky
pro Milana Škampu, violistu Smetanova kvarteta

recenze knihy
Norman Lebrecht: Mýtus jménem maestro, Velcí dirigenti v honbě za mocí, Vydal ICN Polyart Praha

„Stařičký Karl Böhm si ve chvíli, kdy orchestr nemilosrdně vyhrával, stihl na stupínku klepnout špačka. Staří maestrové stejně jako politici jen neradi uvolňovali místo mladším.“

„Britská premiérka Margaret Thatcherová nezakrytě záviděla absolutismus Herbertu von Karajanovi. Richard Nixon si i v době skandálu kolem Watergate našel čas, aby popřál vše nejlepší Stokowskému a vychutnal si koncert Filadelfského orchestru. Karajanovy festivaly v Salcburku se pro pohlaváry těžkého průmyslu staly doslova poutním místem... Jedna z předních zbrojních společností vypravovala tryskové letadlo na všechna místa, kde dirigoval Ricardo Muti,“ líčí autor spřízněnost mezi špičkovými umělci a světem peněz a moci.
Norman Lebrecht je hudební redaktor Sunday Times a Opera News v New Yorku. V knize Mýtus jménem maestro se snaží odhalit společenské a umělecké mechanismy, které dirigenty vynesly na špičku hudební pyramidy. S humorem a sžíravou břitkostí popisuje paradoxy, provázející velké dirigentské kariéry. V knize postupně probere přes čryři desítky slavných dirigentů od 19. století po současnost. Zabývá se vlivem agentů, nahrávacích společností, publicistů a celého hudebního byznysu na úpadek dirigentského řemesla. Pokud znáte Johnsonnovy Intelektuály, je to čtení v podobném stylu - bourání mýtů kolem slavných osobností je vždy zábavné a ještě se leccos nového o nich dozvíte.
bar

Pokud vás doteď krmili řečmi o tom, jak má vypadat společensky úspěšný člověk, nevěřte jim už ani slovo. Raději si vemte vzor ze dvou nejoblíbenějších českých politiků: Paroubka a Jandáka. I když ministr kultury zatím stihl ve svém úřadu udělat jen to, že zrušil místo tiskové mluvčí, neboť je podle svého úsudku mediálně soběstačný, už se v oblíbenosti vyšplhal za naprostou jedničku, premiéra Paroubka. Jejich osobní kouzlo je zřejmě pro českého voliče neodolatelné, mastná elegance, silácké řeči a sem tam rána obuškem, to se teď u nás nosí.

Jan Talich

To jméno figuruje v české hudbě již po tři generace. Dirigent Václav Talich proslavil Českou filharmonii, jeho synovec Jan Talich založil slavné kvarteto, prasynovec Jan Talich junior (38) založil vlastní orchestr a chopil se taktovky. Na Pražském jaru bude 22. 5. dirigovat mj. Beethovenovu 1. symfonii C dur.
celý rozhovor