Už jste mě tady napomínali, že nic nepíšu o premiéře Řeckých pašijí, které kritika svorně strhala. Tak od Věry Drápelové jsem ani nic jiného nečekala, neboť o přestávce rvala kliku od klozetu s teatrální výkřikem: Jdu se vyzvracet!
Hospodářky (Veber) i Lidovky byly smířlivější, ocenily výtečné hudební nastudování Jiřího Bělohlávka a pěvecké výkony, které i podle mého názoru jsou nadstandardní a činí z Pašijí pozoruhodnou inscenaci. Maida Hundeling jako lehká vdova Kateřina, Jan Vacík jako pouťový prodavač, Tomáš Černý jako pastýř Manolios ad. zaslouženě na konci sklízeli ovace. A to všichni pěvci, do jednoho, účinkovali v rolích úplně poprvé!
Nejvíc kritikům vadila režie a ujeté kostýmy Terezy Šímové, trička s Mickey Mausem a blikající pouťové svatozáře je v pašijovému dramatu značně dráždily. Já bych v tomhle byla liberálnější. Že o svátcích nejsou venkované v lidových krojích, ale mají černé sluneční brýle, krymplenové kostýmky a paruky Made in Germany, že chlapi mají vekslácké zlaté řetězy, to je přece mnohem autentičtější obrázek jižanského zapadákova.
Přesto mám dojem, že na mně Řecké pašije kdysi, snad ještě ve staré inscenaci Státní opery, zapůsobily víc. Jirka Nekvasil (režie) jako by si tentokrát nevěděl rady s početnými a statickými sbory. A dost silně nevyzněla ani katarze efektně vystupňovaná scénickou proměnou, kdy pastýř Manolios vstane z mrtvých a kráčí jako Kristus po vodě... Možná to rozevření ohromných kulis přišlo až příliš pozdě, nebo ten efekt byl až příliš velký na tak malou časovou plochu, prostě pozornost od zázraku vzkříšení sklouzla k zázrakům scénickým (Daniel Dvořák).
Zájem si zasloužil nový překlad libreta - Aleš Březina se hodně přiblížil aktuálnímu jazyku obecného lidu, věty jako Vydělat si prachy! nebo Ta čubka! působí vcelku osvěžujícím dojmem. Autor se dal slyšet, že mu původní text Martinů v angličtině dával šance i ke šťavnatějším výrazům, než je tohle. Ale s ohledem na distigovaného profesora Bělohlávka, který by to asi "neskous", na ně radši rychle zapomněl...

Jako člověk naprosto odtržený od reality mi připadá ministr životního prostředí Ambrozek, který minulý týden apeloval na Béma, aby zamítl variantu čtyřproudé silnice kolem komořanského zámku. Důvod? Sídlí zde Regionální telekomunikační centrum (RTC), provozované Českým hydrometeorologickým ústavem. RTC je vybaveno výpočetní technikou, která je velmi citlivá na prašnost, hluk a především otřesy. To vše by stavbu silnice bezpochyby provázelo. „Z výše uvedených důvodů proto nesouhlasím s realizací komunikačního napojení Modřan a Komořan na vnější silniční okruh kolem Prahy ve variantě podél Vltavy a žádám Vás, vážený pane primátore, abyste na jednání Zastupitelstva hlavního města Prahy podpořil zamítnutí změny územního plánu č.1439/06,“ konstatuje v dopise ministr životního prostředí Libor Ambrozek.
Moc toho o variantách napojení Komořan a Modřan nevím, ale obavy pana ministra o citlivé přístroje mi připadají poněkud malicherné ve srovnání s tím, co denně musejí snášet v různých částech Prahy její obyvatelé, kteří na městský okruh již léta čekají. Asi nejsou podle pana ministra tak citliví. A hlavně - není to jeho problém, jeho zajímá stanice, lidi a dopravu ať si řeší Praha, že.

Mladý umělec musí umět zaujmout již samotným nástupem na pódium. Přehrejte si zde.

Tisk se poslední dobou baví lovem perel z předvolebních vystoupení ministra kultury Jandáka. Ten jezdí po krajích, nejraději po fabrikách, a háže mezi obecný lid hlášky typu: "Lidi, když zvolíte ODS, dostanete přes držku." Nebo: "Rovná daň, to je hezký, ale koukněte se na Slovensko, to žrádlo je tam dražší!" S vedením podniku rozebírá zánik trhů na Východě: "Po roce 89 jsme se odstřihli a Rusáci se na nás nasrali."
Nejvíc ožije mezi soustruhy: "Čau, kluci, to jsou krásný mašiny!", zdraví dělníky. "Možná jsem divnej ministr kultury, ale ta fabrika je krásná. To je symfonie!"
No, ministr kultury, který nemá kulturu vyjadřování, je skutečně divnej. Ani při výkonu své funkce to s kultivovaností nepřehání - vyhazov sem, vyhazov tam, tohle zrušíme, tohle zítra přestěhujeme, hlavně rychle a moc nepřemýšlet, ať to odsejpá. Letitý problém točny v Českém Krumlově vyřešil za dvě hodiny během jediné návštěvy: Divadlo tu zůstane, prostě sem patří, vždyť ho znají i lidé v Ostravě!"
Znají ho i mnohem dál, než v Ostravě, ale to železné srdce republiky líp sedí do Jandákova proletářského stylu. Připravuje se totiž na roli prvního dělnického prezidenta po roce 1989. Nebohý herec se nejspíš zhlédl v průzkumech popularity politiků, kde předstihl i buldozera Paroubka. Má totiž o pár kilo víc a mluví ještě lidověji. Tak proč by nemohl být jedničkou v naší knedlíkové republice?

Z dalších výroků pana ministra:
"Já jsem fešák umělohmotnej."
"Politika je boj o koryta, já jsem zabezpečený, takže tomu nepodlehnu."
"Když mě zvolíte, slibuji, že zůstanu úplně normální." (Další z nesplnitelných volebních slibů ČSSD.)

Divadlo na Vídeňce, pro Mozarta nejvhodnější z vídeňských divadel vůbec, mělo 26. března další mozartovskou premiéru, La clemenza di Tito. Opera, kterou provází pověst jakéhosi Mozartova pozdního omylu, narychlo splněné objednávky bez velkého zaujetí pro věc, protože byl donucen se vrátit k zastaralému Metastasiovu libretu, z nějž ani šikovný Caterino Mazzolà nemohl nic lepšího udělat, – se tady vyloupla v napínavé divadlo s nádhernou hudbou, takže se vnucuje otázka po podivných cestách recepce, která prostě něco zaškatulkuje a hotovo. Vynikající, úžasná (a jaké ještě všechny superlativy lze vymyslet) Elina Garanča jako Sextus je zážitek nad zážitky, Silvana Dussmann jako Vitellia se zdá možná někdy až příliš hysterická – ale její pojetí pochopíte v okamžiku, kdy se na konci zlomí při poznání, jak byla po celou dobu v neprávu, údajně bezbarvá a nijaká postava slabocha Tita se v podání Kurta Streita změnila v psychologicky propracovanou figuru, a na svém místě byly i Britta Stallmeister jako Servilia a Jenny Carlstedt jako Annius. Režie (Christof Loy) a dirigent (Paolo Carignani) byli při premiéře vybučeni. Skoro by se mi chtělo věřit, že to byl pokus o starý trik, který znala Mozartova, Rossiniho a ještě i Meyerbeerova doba: připravit premiéře malý skandálek, aby bylo publikum o to více zvědavé. Nuže, při repríze už se nic takového nedělo, a pokud jde o režii – kéž by vždycky dokázali mít režiséři při aktualizačních posunech tak promyšlený a důsledně dotažený koncept.

Pražskou sezónu opouštějí hvězdy jedna za druhou. Kdyby tu člověk nebydlel, skoro by si mohl myslet, že zde vypukla cholera nebo něco podobně děsivého. Také koncert tenoristy Rolanda Villazóna v Obecním domě 18. dubna odpadá. Prý z technických důvodů. Jak oznámil deník Aktuálně.cz, náhradní termín bude znám po 2. květnu. Villazón měl v Obecním domě zazpívat pouhých pět měsíců po triumfálním debutu v české metropoli. Jen co odjel, začaly se vylepovat plakáty na jeho další koncert. Měl uspokojit ty, na které se na podzim nedostalo.
Pokud agentura PanArt ještě uhraje nový jarní termín, je docela pravděpodobné, že si budou konkurovat jednak s Pražským jarem, jednak s Magdalenou Koženou, která přijíždí na pozvání Národního divadla 14. a 16. května. Ale pravděpodobnější je, že "nový termín" se v kalendáři této vycházející tenorové hvězdy bude hledat celé měsíce nebo roky. Uvidíme.

Také Evropský koncert k oslavám Mozarta 1. května, jehož nedostupnost jsme tady před časem diskutovali, se nevyhnul podstatné změně programu: hlavní hvězda Cecilia Bartoli nepřijede. Záskok je fakt vtipný - místo sopránových árií zahraje Radek Baborák na lesní roh a Daniel Barenboim si střihne současně s dirigováním i klavírní koncert. Tak trochu to připomíná menu "co dům dal", orchestr si bez věhlasné mezzosopranistky musí vystačit sám. (Čímž nechci říct, že to bude umělecky méně cenné.)
S nedostupností koncertu už to teď také není tak zlé: ve Stavovském divadle bude 30. 4. od 16.30 generálka, přístupná nejen pro recenzenty, ale pro všechny studenty zdarma. Stačí předložit index v pokladně ND a volňásek je váš.
Z původního programu zůstala jen Symfonie č. 36 C dur “Linecká”, dále se hraje Symfonie č. 35 D dur „Haffnerova“, Koncert Es dur pro klavír a orchestr, Koncert D dur pro lesní roh a orchestr.

V kuloárech jsem zaslechla zprávu, že Zubin Mehta to letošní Pražské jaro vzdal a s Vídeňskou filharmonií 13. 5. nepřijede. (Už to datum věštilo průšvih.) Prý zjistil, že už mu síly nestačí tak, jako před třiceti lety a nestihne všechno, jak stíhal. Je to zatím nepotvrzená zpráva, oficiální vyjádření ještě Pražské jaro nezaslalo.

Nedávno jsem byla na derniéře Dona Giovanniho (obnovené Kašlíkovo/Štrossovo nastudování) se scénou Josefa Svobody. Národní divadlo si této scénografie hodně váží, Svobodův model byl vystavený ve Stavovském divadle při zahájení Mozartova roku. Vtip Svobodovy scény je v tom, že replikuje interiér Stavovského divadla, všechny ty lóže a balkónky, i na jevišti. Bohužel je tato kulisa víceméně neměnná, i když v ději plně funkční. Chvíli vás to baví, ale jak hodiny přibývají, je to celkem okoukaný pohled. A teď jedna špatná zpráva - nová inscenace Dona Giovanniho na Pražském jaru (20. 5.) bude sice v Nekvasilově režii, s Pištěkovými kostýmy, ale scéna zůstane stejná - Svobodova. Tak nevím, jestli lidi vůbec poznají s odstupem času, na kterou inscenaci právě koukají. Pro některé už to bude déja vu na třetí.

Možná ještě letos by mohly vypuknout opravy severní strany Národního divadla, to jest té, na kterou koukáte z oken kavárny Slavie. Podle MF Dnes potrvá celá rekonstrukce asi tři roky a vyžádá si přes 160 milionů korun. Ta poslední rekonstrukce, ještě za minulého režimu, se protáhla na 6 let a moc dlouho opravy nevydržely - 22 let.
V současnosti už probíhají opravy soch na Národním divadle, většinou financované z dárcovských SMS. Předloni vyhlásila Nadace Občanského fóra sbírku Národ sobě, dvě sochy už se z ní opravily za 370 tisíc Kč, na další peníze od národa ještě čekají symbolické skulptury Drama, Tanec, Historie a Poezie. Čísla účtů deník nezveřejnil, pokud se mi je podaří zjistit, napravím to.

Vídeňský deník by také rád přinesl zprávy nemozartovské, ale asi to hned tak nepůjde. Ne, že by se nedělo také leccos jiného, přece jen však Mozart letos určuje základní tón a ať chceme nebo ne, vždycky na něj někde narazíme. A pravda – také zvědavost nedá.
Tak třeba Volksoper se chtěla Mozartovu výročí dokonale vyhnout. Její intendant dokonce vyhlásil heslo „Kein Mozart“, zarputile odmítal nabídky režisérů, kteří nabízeli jedinečné inscenace Mozarta se skvělými zpěváky, i skladatele, kteří nabízeli „Mozarta dneška“. Volksoper je v krizi, o které se všude píše, potřebuje publikum a zajímavý repertoár a ne nějakého Mozarta, který je obehraný, vlezlý – a vůbec. Takový intendant má zatracenou práci, aby odolal před všemi, kteří se jej v zájmu Mozarta snaží zkorumpovat, aby obstál před dotěrnými dotazy afektované novinářky a ve zdraví přestál, když se do sebe přímo v jeho kanceláři pustí dvě zpěvačky za použití svých nejnebezpečnějších hlasů – vysokých sopránů. Již lze tušit, že si Volksoper jako protimozartovský prostředek a satiru sama na sebe zvolila Mozartova Divadelního ředitele. Libreto upravil dramaturg Christoph Wagner-Trenkwitz. Mozart se mu ovšem ze záhrobí pomstil. Roli intendanta, zodpovědného za „Keinmozartjahr“ měl hrát oblíbený komik Helmut Lohner, který si však v předvečer premiéry přivodil úraz: osudným se mu staly vysoké jehlové podpatky jedné z jeho komických postav. A tak měl skutečný ředitel Volksoper Rudolf Berger příležitost nastalou situaci využít k další satiře, když vystoupil při premiéře před publikum a ohlásil, že pro onemocnění Helmuta Lohnera hraje roli divadelního intendanta spolupachatel kusu, dramaturg Christoph Wagner-Trenkwitz. Upozornil přitom přítomné novináře, že se tím dotyčný ale v žádném případě – jak by si to snad někdo mohl vykládat – o ředitelské místo neuchází (nastolení nového ředitele je totiž na spadnutí). Wagner-Trenkwitz si zahrál roli intendanta, kterou „si“ sám napsal, opravdu s gustem, a protože z prostoru hlediště připomíná svým zjevem na scéně tak trochu Mistra Beana (a snad si toho je i vědom), měl o úspěch postaráno. Mozartova brilantní čísla dotvořila zbytek: hlavně Edith Lienbacherjako paní Silberklang a Ekaterina Lehkina jako „Trixi“ Herz – nota bene s krásným ruským akcentem v dialozích – a hlavně orchestr, který seděl na jevišti a včetně výtečného dirigenta Leopolda Hagera fungoval jako spoluhráč. Jednalo se o koncertantní provedení jen v náznakové výpravě, ale bylo to živé divadlo, z jakého všichni odcházeli spokojeni – i ti novináři. A aby si nemysleli, že si z nich a z Mozarta a bůhví z čeho ještě ve Volksoper jen střílejí, předcházela aktovka Rimského-Korsakova podle Puškina Mozart a Salieri, s výbornými výkony Ferdinanda von Bothmera jako Mozarta a Larse Woldta jako Salieriho.

Ilja Šmíd, ředitel Pražské komorní filharmonie, oznámil svůj přestup do stáje FOK. Od 1.4.2006 se zde ujal funkce ředitele. Jeho předchůdce Polívka povýšil někam do Bruselu nebo na podobný kulturně diplomatický post v zahraničí.
Shodou okolností mají oba orchestry docela dobrou a zajímavou dramaturgii, takže výměnou ředitele by se ve FOKu nastolená linie nemusela příliš změnit. Otázkou je, kdo přijde do PKF, tam zatím teprve připravují konkurz. Doufám, že Ilja Šmíd zůstane aspoň trochu zaháčkovaný v koncertech PKF pro rodiče a děti, kde vystupuje s malým přítelem Řezníčkem v zábavné moderátorské dvojici. Dost jim to spolu jde a v současné době je PKF jediným pražským orchestrem, který podobné rodinné programy dělá. Bylo by jich škoda.

Tomáš Kafka publikoval v MF Dnes (sobotní Kavárna) skvělý rozhovor s německým spisovatelem H. M. Enzensbergerem. V otázkách o vkusu dnešních Němců řekl tyto vpodstatě univerzální postřehy:
"O sociální demokracii lze říci ledacos, ale že by byla strážkyní dobrého vkusu, to v žádném případě."
O moderně: "Celá moderna byla značně obrazoborecká a dobrý vkus ve jménu veřejné provokace nenáviděla. Překvapující může být, že ačkoliv byla avantgarda značně elitářská, ve svém snažení o destrukci dobrého vkusu měla neuvěřitelný společenský úspěch."

Den před Velkým pátkem, 13. 4., budou mít v Národním divadle premiéru Řecké pašije, opera Bohuslava Martinů napsaná podle románu Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný.

Jedna z nejpůsobivějších oper Bohuslava Martinů vznikla v letech 1954 - 59. "Milý pane Kazantzakisi, jsem dost známý skladatel a vaše díla na mne udělala takový dojem, že velmi sním o tom, zhudebnit je ve spolupráci s Vámi," píše Martinů ve svém prvním dopise řeckému spisovateli. Vzniklo mezi nimi přátelství a čilá korespondence pokračovala až do Kazanzakisovy smrti v r. 1957.
Martinů na Pašijích pracoval až do konce svého života, ale jejich premiéry se nedočkal. Poprvé byly uvedeny na scénu v Curychu roku 1961, dva roky po jeho smrti.
Nové nastudování Řeckých pašijí svěřilo Národní divadlo dirigentovi Jiřímu Bělohlávkovi, který si do Prahy "odskočí" z Londýna, ze svého nového angažmá u orchestru BBC. Není bez zajímavosti, že Bělohlávek právě s touto operou v Národním divadle před 22 lety debutoval, tehdy v režii Jiřího Kašlíka. Nyní jej čeká spolupráce s režisérem Jiřím Nekvasilem a Danielem Dvořákem, který je autorem scény. Kostýmy navrhla Tereza Šímová.
Ještě jednou novinkou na premiéře bude libreto - z původní anglické verze opery jej rekonstruoval a přeložil do češtiny známý muzikolog a martinůovský badatel Aleš Březina.
Národní divadlo, 13., 15., 22. 4., 19.00

Dostala jsem dopis, inspirovaný starším článkem V lakýrkách do díry

Milá Svatavo,
když jsem včera seděl opět v opeře, napadl mě jakýsi doplněk k vašemu příspěvku o orchestru hrajícím ve smokingu. Ono je zde skutečně o čem psát. Možná jste si všimla, že hráči orchestru Státní opery jsou neposední. Nástrojové skupiny bicích a žesťů, které sedí hned u vchodu do orchestřiště, mají perfektně nacvičené dezertérské pohyby a tito hráči při sebekratší pauze neváhají díru opustit, někdy jsou k odchodu ponoukáni dokonce hráči sedící naproti dirigentovi, tedy hlavně klarinety a fagoty. Jelikož nejsou tyto nástroje v instrumentaci právě ty nejobsazovanější, dovedete si asi představit, že se dveře do orchestřiště netrhnou. Tím si lze zřejmě vysvětlit zasmušilý (závistivý?) výraz hráčů smyčcových nástrojů a harfy, kteří sídlí na přesně opačné straně díry. Je zajímavé, že v Národním divadle k "úniku" hráčů vůbec nedochází, tam jsou zřejmě tyto praktiky zakázané, anebo - vzhledem k tomu, že je vchod právě na opačné straně než ve Státní, tedy u smyčců - to skutečně svědčí o rozdílném pracovním nasazení různých nástrojových skupin. Zcela jinou zkušenost jsem učinil v Ostravě - tamní orchestr se ani neobtěžuje vyčkat příchodu dirigenta na rampu při děkovačce, takže při osvícení orchestřiště divák aplauduje prázdné díře. Inu, těžký život muzikanta...
Zdraví David Mraček

Mám k tomu doplněk: Ani hráči Národního divadla nepohrdnou možností úniku, nejlepší podmínky jim v tomto ohledu skýtá Stavovské divadlo, kde jsou dvířka umístěna ideálně za zády dechařů. Inu - staří architekti věděli, jak se má stavět...

Sicilské nešpory ve Státní opeře jsou náročnou záležitostí, tři hodiny opery na politické téma bez slušného libreta, na holé scéně a s režií, kde se zpěváci vpodstatě nehýbou, nevydrží jen tak někdo. Přičemž přestávka je, holoubkové, až po 3. jednání. Do té doby neunikne ze sálu ani noha.
O přestávce jsme vzali bufet útokem, s paní Soňou Červenou a skladatelem/hudebním vědcem Alešem Březinou, který jí dělal ten večer garde (mimochodem známá dvojka z Hřebejkova filmu Pupendo - galeristka a její překladatel). Když jsme se bavili o režii Karla Kříže, došlo na tuhle zábavnou repliku:
Já: To je divné, jak tam ten dav zpívá, že je masakrují, a ti vojáci tam jen tak stojí, trochu straší bajonety, ale neměli by někoho zastřelit nebo aspoň demonstrativně propíchnout?
Aleš: Jistě, režiséra...

Možná by četníci ze Státní opery měli jít na školení k našim pohotovostním plukům. Tam by je naučili, jak dav preventivně proklepat obušky.
Jinak se mnou dvojice mých společníků nesouhlasila, že na čistě politické téma se nedá napsat slušná opera. Prý dá a prý mi to dokážou. Tak jsem zvědavá, co to na nás zase chystají. Nějaké společné melodramy už tu byly, ale opera? Nechme se překvapit.

Přišel mi dopis:

Milá Svatavo,
za to, že máte tak skvělý stránky, prozradím vám tajemstvi :)
1. května v Praze vystoupí Cecilia Bartoli na soukromém koncertě ve Stavovským divadle! Řekl bych, že to bude událost roku!
Sorry že nenapíšu, kdo jsem, ale zdroje se holt musí chránit :)
Hezký vikend!

Takový dopis vždy potěší, jen pište a chvalte bez zábran :-). Co se utajeného koncertu týče, bude to událost roku, ale bohužel hlavně pro německé publikum. Lístky skoupila nějaká banka (??? už jsem to vypustila z paměti) pro své zaměstnance a o těch pár zbylých vstupenek, které jakoby divadlo nabídne do prodeje, se porvou čeští VIP. Od pořadatelů jsem slyšela: "Jen aby si ti Němci opravdu udělali 1. máj v Praze..." Přeloženo do češtiny - možná tam nakonec bude volněji, než by se zdálo.
Akce se jmenuje eufemisticky Europakonzert, což mi připomíná, že pro našince jsou tyhle velké "evropské" podniky nakonec vždycky tak nějak nedostupné...
Mně osobně by víc než Cecilia, která je už možná trochu za zenitem, zajímal dirigent Barenboim s Berlínskou filharmonií, toho jsem ještě živě neviděla. Tak uvidíme, jestli se tam dostanu, jistě napíšu.

V Reflexu vyšel fotoseriál z koncertu kytaristy McLaughlina a indické skupiny Shakti, který mi připomněl, že jsem se o něm v blogu ani nezmínila. McLaughlin je pro každého kytaristu (i ex-kytaristu jako já) pojem, takže účast byla v tomto případě povinností. Nemohu říct o mnoho víc, než to, co jistě všichni víte, totiž, že tento žánrově nesmírně pružný kytarista "vypaluje" ohromnou rychlostí. Co bylo neuvěřitelné, že našel stejně rychlého spoluhráče na něco jako elektrické ukulele (přesné jméno toho indického nástroje neznám, ale dotyčný hráč si ho stejně ještě nějak moderně modifikoval). A ještě neuvěřitelnější byl jejich zpěvák - ten s dotyčnými směle držel tempo, což vzhledem k tomu, že nemá trsátko, ale hlasivky, považuji téměř za překročení fyzikálních zákonů.
O zručnosti dvou perkusistů, kteří tvořili zbytek kapely, není třeba hovořit. Ostatně v některých skladbách si vystačili ti dva sami, a na dlouho.
Nálada v sále byla skvělá, většinou přišli fanoušci středního věku, kteří pamatují na deskách koncerty McLaughlina s Al di Meolou a Paco de Luciou (tuším z 80. let San Francisco? - když tak mě opravte). Festival Kytara napříč žánry se opět skvěle zapsal.
Ještě k McLaughlinovi - myslím, že ty inspirace jednou flamencem, pak jazzem, pak indickou hudbou, potřebuje jako sůl. Pokud je ponechán sám sobě a své invenci, je to slabší. Před časem se ke mně dostala jeho autorská deska s meditativním obsahem, a nic moc.

Netrvalo to ani čtyři roky a Smetana na Novotného lávce už se zase dívá na Vltavu zpropadeně zblízka. Muzeum stěhovalo depozitáře a originály ze stálé výstavy už v úterý v noci. Mám to z první ruky, protože ten večer jsme náhodou poblíž měli abiturientský sraz se spolužáky z muzikologické katedry a jednu naši kolegyni akčně odvolali přímo z hospody ke stěhování.
Voda v současné chvíli dělá starosti hlavně hospodě a krámům v přízemí, jinak muzeu asi nic moc nehrozí. Při posledních povodních 2002 jim Vltava odnesla klavír.
Depozita jsou nyní v nové budově v Karmelitské ulici, což není taky bůhvíjaké terno, protože budova, ač nově rekonstruovaná, má narušenou statiku stavbou vedlejšího hotelu, a bůhví co by s ní voda v základech provedla. Vltava také není tak daleko. Ale nemalujme čerty na zeď.
V pátek ještě kolem Novotného lávky nenainstalovali ani protipovodňové zábrany, takže žádná pohroma se asi nečeká. Celou pohotovostní situaci si ještě na poslední chvíli vychutnala odcházející prozatímní ředitelka Českého muzea hudby Paulová. Zastihla jsem ji tam ještě v pátek nezvykle pozdě odpoledne, asi si balila krabici na odchodnou, a v sobotu 1. 4. na apríla už nastupuje ředitelka nová. Ani tentokrát to nebude "muzikant", jak se zdá, tento post je pro muzikology na dlouhou dobu ztracen.