Olga Scheinpflugová a Karel Čapek - bez cenzury
29.08.2006 00:22
Časopis Týden otiskl rozhovor s prasynovcem bratrů Čapkových, výtvarníkem Pavlem Brázdou, který pustil do světa roztomilý rodinný drb:
Olga vybírala klobouk a říkala modistce: „Až tohle uvidí Čáča, ten se posere!“ Zkrátka to nebyla žádná dáma. Předpokládám, že to mohlo být pro Karla svým způsobem zajímavé a osvěžující, ale moc se to k němu nehodilo. Dřív ho noční život nezajímal a Olga ho najednou zatahovala na oficiální flámy a mezi lidi, s kterými předtím neměl co do činění. Vidět je to na jeho posledních věcech, na Bílé nemoci nebo Matce, kdy začal hájit zájmy československé generality, s níž se Olga kamarádila, místo aby své nadání rozvíjel zcela osobitým způsobem, ke kterému se pak vrátil v Životě a díle skladatele Foltýna. I proto byly v naší rodině vůči Olze velké předsudky.
Olga vybírala klobouk a říkala modistce: „Až tohle uvidí Čáča, ten se posere!“ Zkrátka to nebyla žádná dáma. Předpokládám, že to mohlo být pro Karla svým způsobem zajímavé a osvěžující, ale moc se to k němu nehodilo. Dřív ho noční život nezajímal a Olga ho najednou zatahovala na oficiální flámy a mezi lidi, s kterými předtím neměl co do činění. Vidět je to na jeho posledních věcech, na Bílé nemoci nebo Matce, kdy začal hájit zájmy československé generality, s níž se Olga kamarádila, místo aby své nadání rozvíjel zcela osobitým způsobem, ke kterému se pak vrátil v Životě a díle skladatele Foltýna. I proto byly v naší rodině vůči Olze velké předsudky.
Odešel první hornista ČF Zdeněk Tylšar
28.08.2006 23:20
Ve věku 61 let náhle zemřel 18. srpna 2006 koncertní umělec, člen České filharmonie a pedagog hry na lesní roh Zdeněk Tylšar. Patřil k nejvýraznějším českým interpretům druhé poloviny 20 století. Mezinárodní renomé získal řadou laureátských ocenění a vítězstvím v prestižních mezinárodních soutěžích. Supraphon jej v září připomene deskou s jeho nahrávkami Koncertů pro lesní roh R. Strausse, F. J. Strausse a W. A. Mozarta.
Zdeněk Tylšar již v osmi letech začal hrát na housle, později na prostějovské hudební škole na trubku. Na lesní roh se učil od svých dvanácti let. Již dva roky nato, v roce 1958 byl přijat na Hudební a dramatickou konzervatoř v Brně, kde studoval u pana profesora Šolce. Později po dokončení konzervatoře studoval na JAMU v Brně taktéž u pana profesora Šolce a zároveň se stal členem České filharmonie. Od roku 1968 se v České filharmonii stal prvním hornistou. Z jeho cen a ocenění stojí za zmínku 3.cena z Pražského jara 1962, zvláštní cena za nejmladšího účastníka v Mnichově roku 1969 a první cena a titul laureát,
obě z Pražského jara 1968. Zdeněk Tylšar hrál sólově i s mnoha slavnými orchestry a dirigenty.
Vydal několik desítek desek, v podstatě všechny významné skladby pro lesní roh.
Jedinečný byl při interpretaci duetů se svým bratrem Bedřichem(1939). Věnoval se také pedagogické činnosti u nás a v Japonsku.
Vydavatelství Supraphon Music připravuje k vydání v druhé polovině září nahrávky Koncertů pro lesní roh Richarda Strausse, Franze Josepha Strausse a Wolfganga Amadea Mozarta.
Koncerty, které Zdeněk Tylšar nahrál na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století
ve vynikající umělecké formě, vycházely v minulosti na LP deskách. Nyní poprvé jsou uváděny na CD v remasterované podobě a jsou i dnes dokladem toho, že Zdeněk Tylšar bude patřit již navždy mezi světovou hornovou elitu.
CD vychází 22. 9. 2006
Zdeněk Tylšar již v osmi letech začal hrát na housle, později na prostějovské hudební škole na trubku. Na lesní roh se učil od svých dvanácti let. Již dva roky nato, v roce 1958 byl přijat na Hudební a dramatickou konzervatoř v Brně, kde studoval u pana profesora Šolce. Později po dokončení konzervatoře studoval na JAMU v Brně taktéž u pana profesora Šolce a zároveň se stal členem České filharmonie. Od roku 1968 se v České filharmonii stal prvním hornistou. Z jeho cen a ocenění stojí za zmínku 3.cena z Pražského jara 1962, zvláštní cena za nejmladšího účastníka v Mnichově roku 1969 a první cena a titul laureát,
obě z Pražského jara 1968. Zdeněk Tylšar hrál sólově i s mnoha slavnými orchestry a dirigenty.
Vydal několik desítek desek, v podstatě všechny významné skladby pro lesní roh.
Jedinečný byl při interpretaci duetů se svým bratrem Bedřichem(1939). Věnoval se také pedagogické činnosti u nás a v Japonsku.
Vydavatelství Supraphon Music připravuje k vydání v druhé polovině září nahrávky Koncertů pro lesní roh Richarda Strausse, Franze Josepha Strausse a Wolfganga Amadea Mozarta.
Koncerty, které Zdeněk Tylšar nahrál na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století
ve vynikající umělecké formě, vycházely v minulosti na LP deskách. Nyní poprvé jsou uváděny na CD v remasterované podobě a jsou i dnes dokladem toho, že Zdeněk Tylšar bude patřit již navždy mezi světovou hornovou elitu.
CD vychází 22. 9. 2006
Theodor Pištěk: Nejsem žádný operní matador
21.08.2006 21:07
Kdy jste se s Giovannim potkal poprvé?
Samozřejmě nejvýznamnější setkání bylo v Amadeovi, tam jsem se s operou seznámil velmi důvěrně.
Do jaké míry vás to nyní ovlivnilo? Uvidíme opět černého Komtura?
Určitě ne, toho jsem se naopak chtěl vyvarovat. Není těžké se od toho filmu oprostit, stejné téma můžete zkusit několikrát z jiného pohledu.
Co vás tedy inspirovalo?
Hlavně Svobodova scénografie, což je klasika. Tady nebylo žádný pole pro nějaký čarování a zkoušení nových cest. A to mě fascinovalo, protože já třeba miluju Berainovy barokní kostýmy, k tomu jsem se chtěl přiblížit. Také jsme si dohodli jistou barevnou stylizaci postav. Třeba Anna je černá a bílá, červená je vyhražena jen pro Elvíru.
Červená jako žárlivost?
Ale i život, vášeň, a samozřejmě láska.
Já už jsem moc dlouho nepracoval pro Národní divadlo, naposledy před mnoha lety na Pikové dámě. Takže vlastně nevím, jak drahé jsou proti normálu. Měl jsem obavy z komunikace mezi mnou a dílnama, protože je mi to vlastně dost cizí, ale musím říct, že to všechno probíhalo báječně a nemám žádnou špatnou zkušenost. Byl jsem ohromně spokojený.
Jaký je rozdíl mezi kostýmy pro film a pro divadlo?
Filmové kostýmy jsou o detailu, divadelní jsou o celku.
Děláte pro divadlo častěji, nebo je to výjimka?
Úplná výjimka, operu jsem dělal teprve podruhé v životě. Jinak jen nějaké muzikály a hudební inscenace. Nejsem žádnej operní matador.
Trému před premiérou pochopitelně mívám, nejdůležitější je reakce diváka a podle ní vidím, jestli jsem udělal dobrou nebo špatnou práci. A pozná se to právě až na premiéře nebo na prvním promítání.
Reportáž: Don Giovanni ve Stavovském
21.08.2006 20:55
Jak se dělá:
Don Giovanni ve Stavovském divadle
text: Svatava Barančicová, foto: František Ortman
Legendární scéna Josefa Svobody, kostýmy "oscarového" Theodora Pištěka a plejáda pěvců z Metropolitní opery - tak vypadala gala premiéra Mozartovy opery ve Stavovském divadle.
Opera oper v divadle, kde se zrodila - pod tímto heslem se v květnu vrátil Don Giovanni do Stavovského divadla. K jeho nastudování povolalo Národní divadlo do Prahy sympatického dirigenta Ashera Fische, hudebního ředitele Israeli Opera v Tel Avivu, který diriguje přední evropská tělesa a také v Metropolitní opeře. V Praze účinkoval poprvé a strávil zde při zkouškách řadu týdnů. Vřele ocenil domácí pěvce. "Kolik je Čechů? Jen deset miliónů? A to se tu najde tolik špičkových mladých zpěváků?" nechal se slyšet během pauzy.
Jedním ze sólistů je i Daniel Hůlka, který, jak se zdá, svůj přestup od muzikálu k opeře v Národním divadle bere dost vážně. Dostal dokonce hlavní roli Dona Giovanniho. Střídá se v ní s Romanem Janálem a Martinem Bártou v reprízách.
Těsně před generálkou dorazily do mezinárodního týmu "posily ze zámoří" – kanadský barytonista Gerald Finley (Giovanni) a sopranistka Adrianne Pieczonka (Donna Anna), kolumbijský tenorista Juan José Lopera (Ottavio), Američanka Emily Magee (Elvira), a dále Maurizio Muraro (Leporello) a Jaakko Ryhänen (Komtur). Jejich životopisy jsou nabité jmény slavných dirigentů a předních scén jako La Scala, La Fenice, Covent Garden, Salcburk, Bayreuth, Metropolitní opera.
Čekaly tu na ně nádherné dobově laděné kostýmy podle návrhů Theodora Pištěka, držitele jednoho z Oscarů za film Amadeus. Ale stejného Komtura v černé masce jako z Formanova filmu na scéně neuvidíte. "Toho jsem se chtěl vyvarovat, stejné téma můžete zkusit několikrát z jiného pohledu, není těžké se od toho filmu oprostit," tvrdí Pištěk. I přes své zkušenosti z filmu je v opeře dosud nováčkem. "Pro Národní divadlo jsem dělal Pikovou dámu, takže teď je to teprve podruhé."
Zato režisér Jiří Nekvasil se Giovannim zabývá už 15 let na různé způsoby, v divadle marionet, v klubu Na lávce i klasicky ve Stavovském divadle. Proč se nyní rozhodl obnovit starou inscenaci režiséra Kašlíka a scénografa Svobody z roku 1969 a oživit ji vlastní koncepcí? "Chtěli jsme mít ve Stavovském divadle klasickou, do jisté míry nadčasovou inscenaci, a zvát do ní zajímavé hosty pro pražské publikum," řekl. "Svobodova scéna, kterou jsme znovuobnovili v roce 2002, protahuje interiér Stavovského divadla až do kulis na jevišti, je geniální, protože to je divadlo, kde ta opera vznikla. Svoboda byl světově uznávaný tvůrce a to spojení Prahy, Mozarta, Stavovského divadla a Svobodovy výpravy je podle mně velice šťastné," uvedl režisér.
3 otázky pro Jiřího Nekvasila
Kolik Mozartových oper jste k výročí nastudovali?
V kmenovém repertoáru je Kouzelná flétna a Figarova svatba, teď přibyl Giovanni a dělala se ve spolupráci s libereckou operou neznámá první Mozartova opera Apollon a Hyacint. Ale klíčový projekt, opera La clemenza di Tito, nás teprve čeká v říjnu. Připravují ji manželé Ursel a Karl-Ernst Herrmanovi, což je režijně scénografický tým známý v Salcburku i Paříži, specialisté na Mozarta. A ještě předtím v září tu budou dva mozartovské koncerty s Gerdem Albrechtem.
Je angažování Daniela Hůlky určitým kalkulem, jak přitáhnout do ND nové publikum?
Daniel Hůlka je od 1.3.2006 sólistou opery Národního divadla, jsem rád, že se rozhodl pro návrat k opeře. Don Giovanni je jeho prvním úkolem, ale bude se objevovat pochopitelně i v dalších rolí. Angažován je proto, že je to dobrý baryton a dobře doplňuje barytonový „tým“ opery Národního divadla. Pokud přitáhne nové publikum a získá je pro operu – co více si přát !
Měl jsi teď dvě premiéry za sebou, Řecké pašije a Giovanniho. Neslyšíš občas výhrady, že sis jako šéf zabral Národní divadlo pro sebe?
Něco jsem zaregistroval, ale myslím si, že to nejsou oprávněné výtky. Za čtyři sezóny se zde objevilo 20 nových režijních osobností. Systematicky oslovujeme nové tváře, zajímavé lidi, kteří něco znamenají a mají blízko k hudebnímu divadlu - třeba bratři Cabani, Ondřej Havelka tu měl svůj operní debut, Nina Vangeli, Michal Dočekal, Formani, Jiří Heřman,Vladimír Darjanin, Marián Chudovský, Martin Dostál, a tak bych mohl pokračovat k Richterovu a Horesovu Ringu, hostujícím režisérům z USA, Finska, Německa... V průměru 4 - 5 jmen ročně. Ale také si myslím, že je na místě, aby se na zásadních kmenových inscenacích podílel domácí tvůrce, který systematicky pracuje se souborem. A nebyli to jen režiséři, také tu prošla řada vynikajících světových dirigentů jako Jiří Kout, Jiří Bělohlávek, Sir Charles Mackerras, John Fiore, dále Gerd Albrecht - s ním byl náš soubor ve slavném vídeňském Musikvereinu. a teď Asher Fish. To má na hráče ohromný vliv. Když nastudovali pod Fiorem v jediné sezóně celý Ring, to se nevidí. To byl téměř erotický vztah orchestru s dirigentem (smích). A ve spolupráci dál pokračujeme. John Fiore se stane od příští sezóny hlavním hostujícím dirigentem a od příští sezóny připraví v Opeře Národního divadla minimálně jednu inscenaci a jeden symfonický koncert. Myslím, že kdo má oči a uši otevřené, nemůže nepostřehnout, že systematicky budujeme z Opery Národního divadla přední evropský operní dům, aniž bychom rezignovali na domácí tradici, kterou se snažíme rozvíjet s mladou uměleckou generací. Jsem rád, že jsme tak našimi diváky a hlavně zahraniční odbornou veřejností vnímáni.
Don Giovanni ve Stavovském divadle
text: Svatava Barančicová, foto: František Ortman
Opera oper v divadle, kde se zrodila - pod tímto heslem se v květnu vrátil Don Giovanni do Stavovského divadla. K jeho nastudování povolalo Národní divadlo do Prahy sympatického dirigenta Ashera Fische, hudebního ředitele Israeli Opera v Tel Avivu, který diriguje přední evropská tělesa a také v Metropolitní opeře. V Praze účinkoval poprvé a strávil zde při zkouškách řadu týdnů. Vřele ocenil domácí pěvce. "Kolik je Čechů? Jen deset miliónů? A to se tu najde tolik špičkových mladých zpěváků?" nechal se slyšet během pauzy.
Jedním ze sólistů je i Daniel Hůlka, který, jak se zdá, svůj přestup od muzikálu k opeře v Národním divadle bere dost vážně. Dostal dokonce hlavní roli Dona Giovanniho. Střídá se v ní s Romanem Janálem a Martinem Bártou v reprízách.
Těsně před generálkou dorazily do mezinárodního týmu "posily ze zámoří" – kanadský barytonista Gerald Finley (Giovanni) a sopranistka Adrianne Pieczonka (Donna Anna), kolumbijský tenorista Juan José Lopera (Ottavio), Američanka Emily Magee (Elvira), a dále Maurizio Muraro (Leporello) a Jaakko Ryhänen (Komtur). Jejich životopisy jsou nabité jmény slavných dirigentů a předních scén jako La Scala, La Fenice, Covent Garden, Salcburk, Bayreuth, Metropolitní opera.
Čekaly tu na ně nádherné dobově laděné kostýmy podle návrhů Theodora Pištěka, držitele jednoho z Oscarů za film Amadeus. Ale stejného Komtura v černé masce jako z Formanova filmu na scéně neuvidíte. "Toho jsem se chtěl vyvarovat, stejné téma můžete zkusit několikrát z jiného pohledu, není těžké se od toho filmu oprostit," tvrdí Pištěk. I přes své zkušenosti z filmu je v opeře dosud nováčkem. "Pro Národní divadlo jsem dělal Pikovou dámu, takže teď je to teprve podruhé."
Zato režisér Jiří Nekvasil se Giovannim zabývá už 15 let na různé způsoby, v divadle marionet, v klubu Na lávce i klasicky ve Stavovském divadle. Proč se nyní rozhodl obnovit starou inscenaci režiséra Kašlíka a scénografa Svobody z roku 1969 a oživit ji vlastní koncepcí? "Chtěli jsme mít ve Stavovském divadle klasickou, do jisté míry nadčasovou inscenaci, a zvát do ní zajímavé hosty pro pražské publikum," řekl. "Svobodova scéna, kterou jsme znovuobnovili v roce 2002, protahuje interiér Stavovského divadla až do kulis na jevišti, je geniální, protože to je divadlo, kde ta opera vznikla. Svoboda byl světově uznávaný tvůrce a to spojení Prahy, Mozarta, Stavovského divadla a Svobodovy výpravy je podle mně velice šťastné," uvedl režisér.
3 otázky pro Jiřího Nekvasila
Kolik Mozartových oper jste k výročí nastudovali?
V kmenovém repertoáru je Kouzelná flétna a Figarova svatba, teď přibyl Giovanni a dělala se ve spolupráci s libereckou operou neznámá první Mozartova opera Apollon a Hyacint. Ale klíčový projekt, opera La clemenza di Tito, nás teprve čeká v říjnu. Připravují ji manželé Ursel a Karl-Ernst Herrmanovi, což je režijně scénografický tým známý v Salcburku i Paříži, specialisté na Mozarta. A ještě předtím v září tu budou dva mozartovské koncerty s Gerdem Albrechtem.
Je angažování Daniela Hůlky určitým kalkulem, jak přitáhnout do ND nové publikum?
Daniel Hůlka je od 1.3.2006 sólistou opery Národního divadla, jsem rád, že se rozhodl pro návrat k opeře. Don Giovanni je jeho prvním úkolem, ale bude se objevovat pochopitelně i v dalších rolí. Angažován je proto, že je to dobrý baryton a dobře doplňuje barytonový „tým“ opery Národního divadla. Pokud přitáhne nové publikum a získá je pro operu – co více si přát !
Měl jsi teď dvě premiéry za sebou, Řecké pašije a Giovanniho. Neslyšíš občas výhrady, že sis jako šéf zabral Národní divadlo pro sebe?
Něco jsem zaregistroval, ale myslím si, že to nejsou oprávněné výtky. Za čtyři sezóny se zde objevilo 20 nových režijních osobností. Systematicky oslovujeme nové tváře, zajímavé lidi, kteří něco znamenají a mají blízko k hudebnímu divadlu - třeba bratři Cabani, Ondřej Havelka tu měl svůj operní debut, Nina Vangeli, Michal Dočekal, Formani, Jiří Heřman,Vladimír Darjanin, Marián Chudovský, Martin Dostál, a tak bych mohl pokračovat k Richterovu a Horesovu Ringu, hostujícím režisérům z USA, Finska, Německa... V průměru 4 - 5 jmen ročně. Ale také si myslím, že je na místě, aby se na zásadních kmenových inscenacích podílel domácí tvůrce, který systematicky pracuje se souborem. A nebyli to jen režiséři, také tu prošla řada vynikajících světových dirigentů jako Jiří Kout, Jiří Bělohlávek, Sir Charles Mackerras, John Fiore, dále Gerd Albrecht - s ním byl náš soubor ve slavném vídeňském Musikvereinu. a teď Asher Fish. To má na hráče ohromný vliv. Když nastudovali pod Fiorem v jediné sezóně celý Ring, to se nevidí. To byl téměř erotický vztah orchestru s dirigentem (smích). A ve spolupráci dál pokračujeme. John Fiore se stane od příští sezóny hlavním hostujícím dirigentem a od příští sezóny připraví v Opeře Národního divadla minimálně jednu inscenaci a jeden symfonický koncert. Myslím, že kdo má oči a uši otevřené, nemůže nepostřehnout, že systematicky budujeme z Opery Národního divadla přední evropský operní dům, aniž bychom rezignovali na domácí tradici, kterou se snažíme rozvíjet s mladou uměleckou generací. Jsem rád, že jsme tak našimi diváky a hlavně zahraniční odbornou veřejností vnímáni.
Antigona z Východní Evropy
15.08.2006 21:40
Národní divadlo už na 1. září chystá novou premiéru. Myslivečkovu operu Antigona z roku 1774 pojal novátorský tandem Dvořák - Nekvasil jako novodobý politický boj o moc v totalitním státě. I když se otevřeně nikde nepíše, v jakém státě, podobnost copaté Antigony s jednou premiérkou, spojenou s oranžovou revolucí je zjevná, nemyslíte? I když taky je tam chlápek, který jako by vypadl z oka Lukašenkovi. Tak se nechejme překvapit.
V hlavních rolích uvidíme Janise Kursevse (Creonte) a Hyun-Ju Park (Antigona).
V hlavních rolích uvidíme Janise Kursevse (Creonte) a Hyun-Ju Park (Antigona).
Eva Urbanová: Politice chybí rázné ženy
09.08.2006 21:13
V čerstvém rozhovoru, který mi poskytla sopranistka Eva Urbanová minulý týden po svém návratu z USA, se mj. vyjádřila i k nekonečným politickým vyjednáváním o nové vládě. Malá ukázka rozhovoru, který vyjde ve festivalové brožuře Strun podzimu, je zde:
Vrátila jste se z USA. Na čem tam pracujete?
Byla jsem na letním operním festivalu v Cincinnati, zpívala jsem Amelii v Verdiho Maškarním plese. Role to byla opravdu velmi náročná.
Co vás v poslední době nejvíce potěšilo a co naopak naštvalo?
Velmi mne těší, že všichni moji přátelé jsou zdrávi, protože podle mne je zdraví to nejdůležitější. Pracovně mne potěšila smlouva na účinkování v Los Angeles v roce 2007 v roli mé milované Kostelničky v Janáčkově Její pastorkyni. A naštvalo? Nevím jestli přímo naštvalo, ale nejsem spokojená s povolebním vývojem vyjednávání u nás, když bych měla být upřímná, myslím si, že v naší politice chybí rázné ženy. Ale snad to pánové zvládnou a nakonec se dohodnou. A každý den se, asi jako téměř každý řidič, zlobím na novou vyhlášku.
Vrátila jste se z USA. Na čem tam pracujete?
Byla jsem na letním operním festivalu v Cincinnati, zpívala jsem Amelii v Verdiho Maškarním plese. Role to byla opravdu velmi náročná.
Co vás v poslední době nejvíce potěšilo a co naopak naštvalo?
Velmi mne těší, že všichni moji přátelé jsou zdrávi, protože podle mne je zdraví to nejdůležitější. Pracovně mne potěšila smlouva na účinkování v Los Angeles v roce 2007 v roli mé milované Kostelničky v Janáčkově Její pastorkyni. A naštvalo? Nevím jestli přímo naštvalo, ale nejsem spokojená s povolebním vývojem vyjednávání u nás, když bych měla být upřímná, myslím si, že v naší politice chybí rázné ženy. Ale snad to pánové zvládnou a nakonec se dohodnou. A každý den se, asi jako téměř každý řidič, zlobím na novou vyhlášku.
Pravá ženská rocková emancipace
08.08.2006 21:06
Po koncertu se bude ještě promítat film Město bohů, drsný vhled do života ve slumech Rio de Janeira.
Vice informaci na www.gaiamesiah.com, www.strelak.cz
Candide: Senzace na konci sezóny
07.08.2006 20:55
Už jste viděli v opeře zpívat oběšence? Nebo slyšeli srdceryvnou árii o spirochetě, mikroskopickém původci syfilitidy? Pokud ne, je to nejspíš tím, že jste ještě nebyli na nové inscenaci Bernsteinova Candida ve Státní opeře.
Citát z libreta:
Candide: Má nejdražší, jak je to možné? Tys přece byla mrtvá. Zastřelili tě a ještě ubodali.
Cunegonde: Tak to opravdu bylo. Láska si ale vždycky najde cestičku...
Citát 2:
Koráb se potopí. Candidův přítel - profesionální pesimista - ke své radosti utone.
Chytrých libret je v operním žánru jako šafránu. Candide mezi ně patří. Možná je to tím, že vznikl podle Voltairovy satirické novely a že je spíš muzikálem než operou. Dokonce si z operních klišé - z jejího patosu a sentimentu - notně utahuje. Neuvěřitelné příhody mladíka Candida, jeho snoubenky Cunegonde a profesora Panglosse jsou něco jako hudební Pulp fiction - o drsné scény tu není nouze a každá z postav několikrát zemře a opět se vrátí s absurdním vysvětlením do děje. Salvy smíchu střídá mrazivá sugestivnost některých výjevů.
Státní opera udělala skvělý tah, když si do repertoáru vzala muzikál. Zaprvé je Bernstein mimořádně kvalitní autor a zadruhé neudělá žádná malá muzikálová produkce, jakých fungují po republice tucty, představení téhle špičkové úrovně. Už jen orchestr - kdo ze soukromých produkcí si může dovolit živé těleso, jaké má Státní opera, a ještě si k němu pozvat zahraničního dirigenta - v tomto případě sympatického mladého Francouze Guillauma Tourniairea? Na premiéru v rámci Pražského jara přijela vynikající americká sopranistka Marnie Breckenridge (Cunegonde) a všechny okouzlila půvabem a drtivou silou svých výšek. I když na Broadwayi nikdy nezpívala a věnuje se jen opeře, bylo znát, že má tenhle styl pod kůží. A tenorista Aleš Briscein je v roli Candida skutečným objevem, doslova v Bernsteinovi září.
Další vynikající tah bylo obsazení Jiřího Korna do exponované role Panglosse. Je to hlavní vypravěč, provází diváka celou operou a jeho sólové výstupy spojují jednotlivá hudební čísla. Jsou to "tuny textu", střídané zpěvem, s tím by si zpěvák - neherec neporadil. Korn to zvládá se světáckým šarmem a přirozenou elegancí.
Hlavní podíl na tom, že se na Candidovi ani na chvíli nenudíte, má originální režie a scéna bratří Cabanů. Údajně to byli oni, kdo Státní opeře navrhli Candida. A oni mu vdechli tu nezávislého humoru a divoké tempo proměn. Třeba to, že Panglosse oběsí a on se houpe na šibenici a zpívá. Nebo to, jak se věž pod Cunegonde změní v její obří krinolínu. Jak vzduchem poletují zlaté třpytky falešného štěstí. Někdy jsou to efekty až filmové.
Na Candidovi se zkrátka povedlo všechno, včetně choreografie (Regina Hofmanová ) a kostýmů (Simona Rybáková ). Vůbec by nebylo marné, kdyby Státní opera šla do těchto žánrových přesahů častěji - proč nedávat aspoň jeden klasický muzikál a jednu špičkovou operetu v každé sezóně?
Věčně nedokonalý Candide
Kdyby existovala zvláštní cena za nejvyšší počet verzí téhož díla, pak by ji musel dostat Candide. Pronásledoval Leonarda Bernsteina plných 33 let! Od první muzikálové verze na libreto americké spisovatelky Lilian Hellman podle slavné Voltairovy novely (premiéra 1. 12. 1956 v New Yorku) přes další muzikálové a operní podoby až k poslední, uvedené 13. 12. 1989 v Barbican Centre v Londýně. Pokaždé se přitom měnilo libreto i hudební zpracování, byly přidávány nové písně. Bernstein sám byl v některých případech i autorem textů.
Bernsteinova půvabná partitura proložená vtipnými písněmi (mj. i slavnou koloraturní árií Kunigundy „Glitter and Be Gay") se stala kultovním muzikálem a zejména v USA zdomácněla jak v repertoáru amatérských spolků, tak velkých operních domů.
Leonard Bernstein v datech:
1918 - narodil se v Massachusetts, rodiče pocházeli z carského Ruska (Ukrajiny)
1935 - studuje na Harvardu
1939 - poprvé vystupuje jako dirigent, mj. v muzikálu Marka Blitzsteina
1943 - debut s Newyorskými filharmoniky v Carnegie Hall
1946 - poprvé v Evropě, debut na Pražském jaru
1957 - premiéra jeho West Side Story v New Yorku
1964 - dirigentský debut v Metropolitní opeře
1974 - jeho koncert v Central Parku navštíví 100 000 posluchačů
1985 - diriguje Evropský orchestr mládeže na turné Journey for Peace
1990 - druhý a poslední koncert v Praze, na Pražském jaru. 9. 10. oznámil ukončení kariéry, 14. 10. umírá v domě na rohu Central Park West a 72nd Street. Pohřben na Green Wood Cementary v Brooklynu.
Citát z libreta:
Candide: Má nejdražší, jak je to možné? Tys přece byla mrtvá. Zastřelili tě a ještě ubodali.
Cunegonde: Tak to opravdu bylo. Láska si ale vždycky najde cestičku...
Citát 2:
Koráb se potopí. Candidův přítel - profesionální pesimista - ke své radosti utone.
Chytrých libret je v operním žánru jako šafránu. Candide mezi ně patří. Možná je to tím, že vznikl podle Voltairovy satirické novely a že je spíš muzikálem než operou. Dokonce si z operních klišé - z jejího patosu a sentimentu - notně utahuje. Neuvěřitelné příhody mladíka Candida, jeho snoubenky Cunegonde a profesora Panglosse jsou něco jako hudební Pulp fiction - o drsné scény tu není nouze a každá z postav několikrát zemře a opět se vrátí s absurdním vysvětlením do děje. Salvy smíchu střídá mrazivá sugestivnost některých výjevů.
Státní opera udělala skvělý tah, když si do repertoáru vzala muzikál. Zaprvé je Bernstein mimořádně kvalitní autor a zadruhé neudělá žádná malá muzikálová produkce, jakých fungují po republice tucty, představení téhle špičkové úrovně. Už jen orchestr - kdo ze soukromých produkcí si může dovolit živé těleso, jaké má Státní opera, a ještě si k němu pozvat zahraničního dirigenta - v tomto případě sympatického mladého Francouze Guillauma Tourniairea? Na premiéru v rámci Pražského jara přijela vynikající americká sopranistka Marnie Breckenridge (Cunegonde) a všechny okouzlila půvabem a drtivou silou svých výšek. I když na Broadwayi nikdy nezpívala a věnuje se jen opeře, bylo znát, že má tenhle styl pod kůží. A tenorista Aleš Briscein je v roli Candida skutečným objevem, doslova v Bernsteinovi září.
Další vynikající tah bylo obsazení Jiřího Korna do exponované role Panglosse. Je to hlavní vypravěč, provází diváka celou operou a jeho sólové výstupy spojují jednotlivá hudební čísla. Jsou to "tuny textu", střídané zpěvem, s tím by si zpěvák - neherec neporadil. Korn to zvládá se světáckým šarmem a přirozenou elegancí.
Hlavní podíl na tom, že se na Candidovi ani na chvíli nenudíte, má originální režie a scéna bratří Cabanů. Údajně to byli oni, kdo Státní opeře navrhli Candida. A oni mu vdechli tu nezávislého humoru a divoké tempo proměn. Třeba to, že Panglosse oběsí a on se houpe na šibenici a zpívá. Nebo to, jak se věž pod Cunegonde změní v její obří krinolínu. Jak vzduchem poletují zlaté třpytky falešného štěstí. Někdy jsou to efekty až filmové.
Na Candidovi se zkrátka povedlo všechno, včetně choreografie (Regina Hofmanová ) a kostýmů (Simona Rybáková ). Vůbec by nebylo marné, kdyby Státní opera šla do těchto žánrových přesahů častěji - proč nedávat aspoň jeden klasický muzikál a jednu špičkovou operetu v každé sezóně?
Věčně nedokonalý Candide
Kdyby existovala zvláštní cena za nejvyšší počet verzí téhož díla, pak by ji musel dostat Candide. Pronásledoval Leonarda Bernsteina plných 33 let! Od první muzikálové verze na libreto americké spisovatelky Lilian Hellman podle slavné Voltairovy novely (premiéra 1. 12. 1956 v New Yorku) přes další muzikálové a operní podoby až k poslední, uvedené 13. 12. 1989 v Barbican Centre v Londýně. Pokaždé se přitom měnilo libreto i hudební zpracování, byly přidávány nové písně. Bernstein sám byl v některých případech i autorem textů.
Bernsteinova půvabná partitura proložená vtipnými písněmi (mj. i slavnou koloraturní árií Kunigundy „Glitter and Be Gay") se stala kultovním muzikálem a zejména v USA zdomácněla jak v repertoáru amatérských spolků, tak velkých operních domů.
Leonard Bernstein v datech:
1918 - narodil se v Massachusetts, rodiče pocházeli z carského Ruska (Ukrajiny)
1935 - studuje na Harvardu
1939 - poprvé vystupuje jako dirigent, mj. v muzikálu Marka Blitzsteina
1943 - debut s Newyorskými filharmoniky v Carnegie Hall
1946 - poprvé v Evropě, debut na Pražském jaru
1957 - premiéra jeho West Side Story v New Yorku
1964 - dirigentský debut v Metropolitní opeře
1974 - jeho koncert v Central Parku navštíví 100 000 posluchačů
1985 - diriguje Evropský orchestr mládeže na turné Journey for Peace
1990 - druhý a poslední koncert v Praze, na Pražském jaru. 9. 10. oznámil ukončení kariéry, 14. 10. umírá v domě na rohu Central Park West a 72nd Street. Pohřben na Green Wood Cementary v Brooklynu.
Mozart ve sladkých variacích
06.08.2006 09:48
I cukráři letos oslavili Mozarta, v Praze se na začátku léta konala soutěž o nejlepší dorty s tímto tématem. Nevím, který z dortů nakonec zvítězil, ale pár podle mně nejhezčích si můžete prohlédnout zde.
a nakonec jedna trochu dětská varianta (nutno zvětšit)
a nakonec jedna trochu dětská varianta (nutno zvětšit)
Po přestávce pokračujem
06.08.2006 08:36
Můj blog si teď dal na měsíc pauzu, protože musíte uznat - za těchhle veder se nedalo dělat nic jiného, než trčet po krk ve vodě. A tam se, jak známo, píše na PC dost blbě.
Předpokládám, že ani mé čtenáře touhle dobou neberou zprávy na počítači, tak nanejvýš ty o stále zamotanějším sestavování naší vlády. Prostě okurková sezóna, jak má být.
Ale teď to chci trochu napravit. Tak vítejte zpátky, znovu začínáme.
Předpokládám, že ani mé čtenáře touhle dobou neberou zprávy na počítači, tak nanejvýš ty o stále zamotanějším sestavování naší vlády. Prostě okurková sezóna, jak má být.
Ale teď to chci trochu napravit. Tak vítejte zpátky, znovu začínáme.