I když v Lidovkách nesklidil nový balet Zlatovláska od kritičky Lucie Dercsényiové příliš laskavých slov, nemusí to být pro každého jen zráta času. Lucie Kocourková mi o něm napsala tohle: Na Zlatovlásce jsem musela být, protože mám moc ráda Sašu Katsapova, takže jsem si nemohla nechat premiéru ujít… ale i při druhém obsazení jsem se bavila a můžu ji vřele doporučit!
Když se někdo chystá moderním způsobem zpracovat klasické téma, vždycky mě obcházejí mrákoty. Moderní Zlatovlásku jsem si nedovedla představit a když jsem slyšela, že se v Národě chystá, hlavně jsem si přála, aby nebyla moderní moc. A přání bylo vyslyšeno. Zlatovláska je "poloklasická" a "polomoderní", a hlavně zábavná.
Zábava začala už na tiskové konferenci k představení, kam kromě trojlístku autorů Kodet, Havelka, Franz, dorazil osobně ředitel divadla D.Dvořák, a samozřejmě šéf baletu. Honza Kodet nás hned zkraje upozornil, že nám neukáže hlavní protagonisty, protože je poslal zkoušet, neb jsou se vším pozadu (na to si ostatně stěžovali už od začátku zkoušek). Ondřej Havelka předstíral, že neví, co nám má říkat, ale po chvíli se rozpovídali všichni tak, že si skákali do řeči. Ondřej barvitě popisoval, jak při popravě Jiříka nechají z jeviště skutálet jeho hlavu do orchestřiště na činely, a jedna z přítomných kritiček mu na to málem skočila. Vladimír Franz se vrhal ke klavíru, aby nám přehrál hlavní motivy postav a scén. Vyjádřil se v tom smyslu, že jako dítě nesnášel, když z něj dělali blbce, tudíž ani on nebude blbce z dětí dělat, takže to nebudou žádné doprovody k tanečkům, ale plnokrevná hudba.
A představení samotné? I když na premiérách bylo dětí poskrovnu, určitě se budou bavit od prvního do posledního taktu i s rodiči. Je trochu dlouhé, má dvě přestávky a končí pozdě, ale děti to vydrží. Že se příběh tak natáhl, má důvod v hlavním inscenačním nápadu - sehrát pohádku jako divadlo na divadle.

celá recenze zde

Film režiséra Martina Suchánka a scénáristy Zdeňka Mahlera ADIEU MOZART věnovaný třem Mozartovým pobytům v Praze získal ocenění „Grand Prix“ na mezinárodním festivalu Arts&Film. Po slavnostním předání ceny v Telči jej minulý týden znovu uvedla ČT 2. Kromě filmových festivalů, jako Zlatá Praha, se uvádí také na bběhem hudebních festivalů v Izraeli (Felicja Blumental International Music Festival v Tel Avivu) nebo v Itálii (Ravenna International Music Festival, kde hostuje Národní divadlo). V srpnu jej odvysílá rakouská televize ORF 2, v německém znění.
 
Supraphon vydal Adieu Mozart na DVD. Nosič obsahuje 2 disky - operu Don Giovanni z roku 1991 (Sir Charles Mackerras, Orchestr a sbor Národního divadla) a dokument Adieu Mozart. DVD vychází v jazyce českém, anglickém, německém, francouzském a italském.

Ukázku (v angličtině) si můžete přehrát zde: http://www.mozartprague2006.com/video/mozart_trailer_en.wmv

Olga Heidingsfeldová napsala:
V pondělí 12.6.2006, prakticky současně s prvním vystoupením našich fotbalistů na MS, proběhl v  kostele sv. Šimona a Judy koncert k 10. výročí založení sborového studia Zvoneček-Praha. Cestou na koncert jsem potkávala davy fotbalových fanoušků mířících na Staromák a také u Šimona a Judy nebylo tak plno jako jindy - zejména tatínkové některých zpěváčků chyběli.
Duší studia Zvoneček je sbormistryně Jarmila Novenková, která se stará o sbory tří úrovní, od nejmenších Zvonítek, přes střední Zvonečky, až po koncertní Zvonky. Všechny sbory se předvedly znamenitě, došlo i na křest 5. CD. Křtil Petr Malásek, který dokázal fotbal oželet.
Vzhledem k tomu, že ve Zvonečku zpívá moje dcera a jsem tedy poněkud podjatá, věnuji tento komentář hostům koncertu, totiž litevskému sboru Dagilelis.
Přiznejme otevřeně, že úroveň některých zahraničních souborů, které se Zvonečkem v poslední době vystupovaly, byla poněkud problematická. Dagilelis byl ovšem úplně jiná káva. Perfektní technicky i výrazově. Sbormistr se jmenuje Remigijus Adomaitis a jedinou ženou výpravy byla klavíristka Daiva Šulcaité. Dagilelis je totiž sbor čistě chlapecký. Většině zpěváků je mezi 11 a 15 lety. Mají ale i mladé muže po mutaci, takže si mohou troufnout na repertoár, vyžadující rozsah od sopránu po bas. Největší ovace sice sklidili za anglicky zpívaný hit, mě ale mnohem víc zaujaly skladby jejich „domácích“ autorů. V programu bohužel nebyl vložen žádný komentář, takže jsem až dodatečných googlováním zjišťovala, kdo jsou Laimis Vilkončius, Jonas Tamulionis a Urmas (Urmo?) Sisask. Budu ráda, když mě opraví nebo doplní někdo, kdo se v soudobé hudbě Pribaltiky vyzná. L. Vilkončius byl donedávna ředitelem konzervatoře ve Vilniusu a kromě vokálních skladeb napsal patrně též baletní a filmovou hudbu a snad i operu. Lepší webové stránky má J. Tamulionis (1949), rovněž z Litvy. Sborová tvorba v jeho práci zaujímá důležité místo, ale podle všeho má rád taky kytaru a akordeon. Vilkončiusova ani Tamulionisova skladba nezapřely folklórní inspiraci. Nejvíc se mi ale líbila třetí věc, Omnis una od estonského autora U. Sisaska (1960). Ačkoli nešlo o žádný odvázaný experiment, byla to hudba zvukově i stavebně pozoruhodná a netypická, se zjevnou ambicí překročit rámec národních tradic, ze kterých vyšla.
Vystoupení Dagilelisu mi připomnělo, jak málo toho o kultuře pobaltských zemí vlastně víme. Až do 90. let minulého století pro nás byly maskovány ruskou clonou. V 80. letech jsem v rámci studentské výměny asi měsíc pracovala v Lotyšsku a podívala jsem se i do Litvy a Estonska. Teprve na místě mi došlo, jak silnou ne-ruskou kulturní identitu tyhle země mají. Zároveň mě šokovalo, kolik energie a sociálního inženýrství bylo vynaloženo na rusifikaci veškerého života v Pribaltice, na naprosté splynutí tamějších lidí s „matičkou Rusí“.
Dnes už je situace jiná, ale přesto – ruku na srdce – četli jste někdy knihu, viděli film, či obraz, slyšeli hudbu nějakého litevského/lotyšského/estonského autora (s výjimkou Pärta)? Já ani ne…Dagilelis mě ale nadchnul a když jsem pak zjistila, že i ten fotbal jsme vyhráli, večer 12.6. neměl chybu.
O to horší bylo ráno. Dagilelis se totiž po koncertě vydal na cestu do Německa a na D5 do jejich autobusu najel kamion plný fošen. Tři vážně zraněné kluky odvezli do nemocnice. Nechtěla jsem o tom nic psát, dokud se situace nezlepší. Dnes (21.6.) už jsou dva z nich zpátky v Litvě a mimo nebezpečí. Třetí ještě zůstává v nemocnici v Praze, ale prognóza už je snad dobrá.
Zas ty kamiony, musí napadnout snad každého. Kolik takových nehod se ještě bude muset stát, než bude větší díl nákladní dopravy přesunut na železnici?
Doufám ale, že Dagilelis na nás nezanevře, že se všichni úplně uzdraví a zase nám přijedou zazpívat.

Od Honzy mi přišel včera tento dopis. Otiskuji ho bez diakritiky, tak jak přišel - pro nedočkavé, později opravím. Slibuji.

Včera se loučil FOK se sezonou i s Baudem ve svatym Vítu, jak to že jsem tě tam neviděl? Berliozovo requiem bylo baudovské v nejlepším slova smyslu, škoda jen, že v akusticky náročné katedrále se rozšířený orchestr nemůže při crescendech a hlasových vlnách (3 výborné sbory) do toho příliš opřít. Baudo věděl, co dělá. Naprostým fiaskem ale byly nevábné koženkové židle, na kterých každýho na konci 75ti minutového requiem pálila prdel tak, že tak okamžitý standing ovations sem snad ještě nezažil. Správa Pražského hradu má ještě co dělat... Letošního osmdesátnika Bauda si milerád znovu poslechnu, obzvláště jeho interpretace francouzských impresionistů... ale příště přece jen pro jistotu na osvědčených lipovych sedačkách ve Smetance.

Zážitek z koncertu v Pálffyho paláci:
Příjemný sálek tak pro 100 - 150 lidí, kam se v poslední době moc nedostanete, protože veřejných koncertů je zde minimum (alespoň o nichž já vím). Hrálo tam minulý týden In modo camerale, což je už také pomalu kultovní záležitost, protože v Praze hrají dost málo.
O přestávce tak stojíme s Jarkem Kubitou na balkóně, kde funguje nóbl restaurace a přistoupí k nám pingl s otázkou: Vy jste z toho koncertu? No jasně, Kubita má na sobě frak, takže přisvědčíme. "V tom případě mám instrukci Vás odtud ... - teď mládeneček zaváhal nad volbou slova, protože vyhazovat někoho, kdo má na sobě o třídu lepší frak než je ten jeho, je docela problematické. "Co - jako vyhodit?" - pomáhám mu. "V podstatě ano," odtuší.
V tom okamžiku mám chuť udělat mezi těmi nóbl hosty patřičně hlučnou scénu. Ale protože Jarek je nekonfliktní typ a s omluvou vyklízí pole, zmohla jsem se jen na pár jedovatých rýpanců do toho ubožáka s instrukcemi.
Hezké na tom je, že na stejném kkoncertu byl i ředitel konzervatoře, který ty prostory hospodě pronajímá. Škoda, že se na balkón místo hodného Kubity nešel nadýchat čerstvého vzduchu právě on. Možná by jen zalapal...

Olga Heidingsfeldová, která stejně jako já s oblibou sleduje showmanské kousky hobojisty Viléma Veverky, mi o jeho pražskojarním vystoupení napsala:

Koncerty, na které chci jít, si obvykle vybírám podle dramaturgie: chci slyšet zajímavé tituly, nejradši něco, co ještě neznám. Budou-li na pódiu hvězdy, mě tolik nezajímá. Jedním z velmi mála jmen, která způsobí, že jdu výjimečně především „na osobnost“, je hobojista Vilém Veverka. V jeho případě je však vždy splněna i ta první podmínka, a sice zajímavá dramaturgie.
Vilém Veverka s klavíristou Danielem Wiesnerem vystoupili v rámci PJ na matiné v Lichtenštejnském paláci (13.5.). Hráli Brittena, Dutilleuxe, Castiglioniho, Beria a Haase. Ačkoli se o hoboji v učebnicích píše, že je „technicky méně pohyblivý, zvláště ve staccatových pasážích rychlého tempa“, Veverka dokáže tato tvrzení zcela popřít. Navíc předvádí obdivuhodný rozsah dynamiky a výrazových poloh. Koncert se, jako vždy, nesl v duchu určité (decentní) show, ve snaze co nejvíce posluchače zaangažovat. To se zjevně podařilo. Výsledkem je, že řada přítomných (především žen) se zasněně usmívá, zatímco se z pódia line hudba s vůní Darmstadtu, jakou by mnozí naši spoluobčané neposlouchali ani za cenu zvýšení sociálních dávek. Snad by se s trochou nadsázky dalo říct, že intošky chodí na Veverku, jako chlapi chodí na hokej. Hobojista se pro potěchu publika také převlékl. Skladby s klavírem hrál v bílé košili, sólový Alef od Castiglioniho v černém tričku. Kalhoty neměnil.
Přes veškerou chválu ale musím říct, že Veverkovo vystoupení v Lichtenštejnu bylo (bohužel) poněkud učesanější než když hrál s Tuning Metronomes (kde je jim, ksakru, konec?).
Skutečným překvapením dne však pro mě byl klavírista Daniel Wiesner. Jeho projev mě zaujal od samého začátku v technicky náročném Brittenovi. Impresionisticky barevné skladby Luciana Beria pro sólový klavír byly opravdovým zážitkem.
Posledním číslem programu byla Suita pro hoboj a klavír Pavla Haase. Na rozdíl od předchozích skladeb ji Veverka a Wiesner provedli v introvertním duchu, jakoby byli v sále sami. I když mám někdy dojem, že se s uváděním terezínských autorů až příliš roztrhl pytel, tahle Haasova suita za to rozhodně stála.
Suma sumárum mohu po sobotě říci, že se vyplatí chodit nejen na Veverku, ale i na Wiesnera.

Tak nám to fotbalové mistrovství nezačalo špatně, docela pohledný zápas s výsledkem 3:0 pro české barvy jistě potěšil nejen mně. O fotbalistech jsem před časem slyšela docela pěkný aforismus, bohužel už jsem zapomněla, kdo ho řekl. Ale podstata byla asi tato: Zatímco na antických stadiónech spolu bojovali plebejští gladiátoři pro pobavení boháčů, dnes se honí po stadiónech milionáři s míčem pro zábavu chudých plebejců.
A je to tak.

Aktualizace: Tak už jsem autora toho bonmotu dohledala, byl to Karel Steigerwald a napsal to přesně takhle:
Od her gladiátorů se hry fotbalové liší jen v jednom: tehdy chudí otroci umírali pro pobavení boháčů v hledišti, dnes po trávníku skáčou milionáři pro pobavení chudé lůzy v hledišti.

Mezi zbraněmi múzy mlčí... Latiníci prominou, pokud jsem ten citát napsala špatně, latina nebyla nikdy mou silnou stránkou. Chtěla jsem jen psát o tom, že během volebního týdne rapidně poklesla čtenost mého blogu, a já se vůbec nedivím. O uplynulém víkendu jsem také příliš nesurfovala po kulturních stránkách, ale stále se vracela k té jedné, k předběžným součtům volebních okrsků a s nervozitou sledovala, jak mapka naší republiky od východu červená...
Přišel mi jen jeden vzkaz od čtenářky Jasmine: Ahojky, jsem tvá fanynka. Ale protože to bylo bezprostředně po uveřejnění rozhovoru s Alžbětou Poláčkovou, mám dojem, že Jasmine to napsala právě jí. Takže to tady zveřejňuji, aby se o tom Alžběta dověděla. Taky jsem její fanynka.

Co dodat k tomu velkému volebnímu klání? Výsledky jsou takové, jaké jsou a nebudou to mít pánové věru lehké... Možná se teď promění VIP tváře na premiérách. Topolánek s rodinou nebude tak často vídán v Národním divadle, které jeho manželka zbožňuje, ani na koncertech Pavla Šporcla, který se jako jediný z klasických muzikantů zapojil do volební kampaně. Budou teď mít jiné starosti. Ani Paroubek možná nebude tak často vídán ve Státní opeře, zvláště pokud tam nebudou držet jeho favoritku jako sólistku. Novou tváří na premiéře Candida byl z politiků Martin Bursík, docela mně udivilo, že v době vrcholící kampaně měl na to čas. Vybral si dobře. Bernstein je excelentí představení s chytrým humorem, což se v operním světě málokdy vidí. Byl tam také Pavel Bém, jako obvykle přišel sám a v ohromné primátorské lóži vypadal se svou drobnou postavou trochu jako opuštěný chlapeček, kterého tam rodiče zapomněli.

Nechme politiky, ať si poradí s tou kaší, kterou jsme jim ve volbách navařili, a vraťme se zase ke svým múzám. Pražské jaro sice skončilo, ale čeká nás léto, spousta dalších festivalů a v neposlední řadě - pro ty bojovnější povahy - je tu fotbalové mistrovství světa! Tak do toho!

Přišlo mailem od Olgy Heidingsfeldové:
Violoncellista Tomáš Jamník získal v soutěži PJ 2006 druhou cenu, spolu s Antonem Pavlovským z Ruska, přičemž první nebyla udělena. Na finále soutěže jsem nebyla a neměla bych o tom tedy psát. Přesto si dovolím pár nesourodých osobních poznámek.
Ačkoli jsem s Tomášem Jamníkem nikdy nemluvila, mnohokrát jsem ho viděla na Žižkově, v budově, kterou sdílí Hudební škola hl.m. Prahy s hudebně zaměřenými třídami Gymnázia Jana Nerudy (GJN). Ocitám se tam poměrně často, neboť se v těchto ústavech vzdělávají i moje děti. Ohromě mě těší a dojímá úspěch všech těch mladých lidí, které jsem ještě nedávno viděla blbnout a „zlobit“ na školní chodbě. To se mi stalo i v případě Tomáše Jamníka, přestože jsem ho nezažila jako mrně, ale už jako poměrně zkušeného hráče, studenta GJN (prof. Mirko Škampa).
Nevzpomenu si, na které školní akci jsem ho slyšela poprvé. Ale nejvíc mě zaujal před dvěma lety na vánoční besídce se skupinou Nakopali psíka (4 cella + bicí). Kromě Jamníka tam hráli Vašek Petr, Kuba Mayer, Maruška Šimková a Kryštof Pobořil. Apocalyptica se mi proti nim jevila jako slabý odvar.
Pak jsem ho slyšela v Saint-Saensově cellovém koncertu, který hráli s Pražským studentským orchestrem (PSO) pod taktovkou Marka Ivanoviče. Opět skvělé. Pokud vím, Tomáš po maturitě odešel na AMU.
Finálové koncerty soutěží PJ patří každoročně k mým oblíbeným. Když jsem si tedy 13.5. večer přečetla na aktualne.cz, že jediným českým finalistou cellové soutěže PJ je právě Tomáš Jamník, litovala jsem dvojnásob, že to letos nestíhám. Byla jsem ale napjatá, jak klání dopadne. I když, soutěžit by se podle mě mělo hlavně ve sprintu apod. S výroky poroty to bývá všelijaké. Loni v oboru cembalo zvítězila Morwaread Farbood (USA, letos tu vystupovala pod trivializovaným jménem Mary). Byla sice krásná a sympatická, ale naštvalo mě, že s prázdnou odešel český účastník Michal Hanzal, který se mi zdál lepší rozdílem třídy.
15.5. ráno jsem tedy celá žhavá zapnula internet, abych zjistila, jak je to s Jamníkem. aktualne.cz však sdělovalo pouze horkou novinku, že „PJ letos nezahájí Má vlast“ a pak ještě pár řádek o M. Kožené v Nároďáku. Na ostatních serverech to nebylo lepší. Pro výsledky soutěže jsem musela na stránky festivalu, kde jsem zároveň zjistila, že se Tomáš Jamník nechal ostříhat (škoda).
Nezájem médií mě docela mrzí. Mimo jiné proto, že pozoruhodné a perspektivní osobnosti lze určitě najít i mezi těmi účastníky, které porota do 2. kola vůbec nepustila. Nějaká celková reportáž ze soutěže by nemusela být špatná.

Slovenská kapela Elán, která dnes zpívá na Výstavišti k vyvrcholení volební kampaně ČSSD, nejspíš vynechá z programu svůj největší hit. Rážovo slavné "Si kočka, si kočka, si kočka" by panu premiérovi za daných okolností nemuselo dělat dobře. No jo, kde jsou nejasnosti, tam začínají fungovat dvojsmysly. Jako za starých let...