"Smrt opeře a buržoazním radovánkám - klasická hudba jen do přehrávačů," napsal diskutér Pablo ke článku Klausovo veto pobouřilo filmaře. To mi přijde docela vtipný, dobře by se to vyjímalo třeba místo toho Národ sobě nad oponou ND. Doporučuji tu diskusi sledovat, třeba se taky pobavíte.
Nicméně zoufalé akce filmařů v Cannes nebo ve Zlíně mi moc na "úrovni" nepřipadají, ani jejich závistivé poukazování na dotace do jiných uměleckých oborů. Chápu jejich zklamání - celých 8 let ten zákon připravovali (příznačně - od nástupu socialistů do vlády, kteří tak rádi zdaňují a přerozdělují) a teď - nic. No, to je život...

Knihu s tímto názvem křtila naše vážená dopisovatelka Vlasta Reittererová asi před dvěma týdny v Obecním domě. Soubor Mozartových dopisů Konstanzi, který v jejím překladu vydalo Editio Bärenreiter Praha, uvedla do života tak vtipně, že trumfla i herecké etudy manželů Heřmánkových, které křest provázely. Její překladatelské historky, kterými bavila sál, bych stěží uměla reprodukovat, tak to tu máte přímo od ní:

Wolfgang Amadeus Mozart nebyl jen geniální skladatel. Svou nevyčerpatelnou fantazii uplatňoval v mnoha jiných činnostech, včetně záliby ve slovních hříčkách a svérázném způsobu vyjadřování. V tom případě jsou jistě nejtvrdším oříškem jeho dopisy sestřenici Bäsle, v nichž mnohá místa dodnes nikdo nerozluštil a ta, která jsou naopak až příliš jednoznačná, se překladatelé neodvažují tlumočit takzvaně „na plná ústa“. Mozartovy dopisy manželce Konstanci koprolálie neobsahují, nanejvýš rozkošné erotické narážky, překladatelská úskalí jsou v nich však pochopitelně také. Jedním z nich už je sám fakt, že ne všechny dopisy se dochovaly v originále a jsme odkázáni na nejstarší podobu, v které se dochovaly (opisy, nejstarší tisky), ta však nemusí být autentická. Zdá se, že přinejmenším některá jména byla patrně špatně přečtena a proto se řadu osob, jejichž jména se v nich vyskytují, dodnes nepodařilo identifikovat. Dalším problémem je „cenzura“, které dopisy podrobila Konstance Mozartová ve spolupráci se svým druhým manželem baronem von Nissen. Vyškrtali choulostivá (silně erotická) místa a jména a narážky, které by mohly poškodit něčí pověst (včetně pověsti Mozarta samého). Něco se sice moderními metodami podařilo rozluštit, ne však všechno. A pak je tu již zmíněná Mozartova záliba ve slovních hříčkách, a konečně i fakt, že jazyk 18. století se liší od jazyka dnešního a jazyk např. salcbursko-vídeňského Mozarta se mj. lišil od jazyka berlínského či jiné německy mluvící oblasti. Výběr Mozartových dopisů vydal česky František Bartoš roku 1956. Jsou mezi nimi i dopisy Konstanci, ale ne všechny, a ne celé; Bartoš vynechal nejasná místa, která by se bez podrobného komentáře neobešla, a také celé odstavce, ať už k tomu měl důvod jakýkoli. A občas se v překladu i spletl. V říjnu 1791 napsal Mozart například Konstanci téměř rozverný dopis, který svědčil o jeho dobré náladě a vynikajícím apetitu (působí velmi kontrastně ke skutečnosti, že tento energií nabitý člověk měl za dva měsíce zemřít). Mozart píše, jak si pochutnal na „Kapaun“ a „Hausen“. Co je kapoun snad ví ještě i dnešní mládež, přestože už nám velkovýkrmny dodávají pouze nedospělou drůbež, ale co je „Hausen“ František Bartoš nevěděl a pravděpodobně si myslel, že kdosi kdysi Mozartovo písmo špatně četl a že tam mělo stát „Hasen“ (akusativ od „der Hase“, zajíc) a že tedy Mozart pojídal zajíce. Nuže, mám doma starý německo-český slovník, který se mi už mnohokrát osvědčil, protože v něm jsou výrazy zastaralé, zapomenuté, a také krajově používané. Stálo tam, že „Hausen“ je ryba „běluha“. Mozart tedy jedl běluhu, dobrá. Jenže - běluha je druh delfína.
Abych to zkrátila – podle jiného slovníku s rakouskými výrazy je „Hausen“ jeseter vyza. V 18. století žila tato rybička běžně v Dunaji a byla to oblíbená vídeňská pochoutka. Slovo „Hausen“ je skutečně „rakouské“, a celou tu překladovou komplikaci bylo třeba zvlášť vysvětlit samotnému řediteli nakladatelství Bärenreiteru v Kasselu; znal jen dnešní termín pro jesetera, „Stör“.
Ale co s běluhou? Jak se dostala například ještě do slovníku vydaného nakladatelstvím Otto, kde je obojí: „Hausen – Acipenser huso, vyza, běluha“? Naši slovanofilští jazykozpytci první 19. století odvozovali řadu slov z ruštiny. A rusky se vyza řekne „běluga“. A pak se v tom vyznejte.
V dopisech Mozart Konstanci neoslovoval jen „má milá, nejdražší ženuško“ a podobně, ale také různými přezdívkami, jejichž původ někdy asi znali jen oni sami, někdy se dá původ sice odhalit, ale co s nimi v překladu. Jednou nazval Mozart Konstanci například „Knallerballer“. Zní to pěkně zvukomalebně, asi jako naše rampepurda. Nuže, Knaller paller byl silný druh tabáku, který jen málokdo snesl (Mozart možná ano, na dýmce si pochutnával také rád). Říká to cosi o Konstancině povaze, ale napsat něco jako „děvče, ty jsi teda silnej tabák“ se v kontextu celého dopisu ve spojení s dalšími osloveními nehodilo, nehodila se nakonec ani příliš obhroublá rampepurda, takže je tam nakonec něžná, ale přitom rovněž nebezpečná – „prskavka“.

Světově proslulá slovenská sopranistka dobyla svými koloraturami a vysokým "f 3" Vídeň a úctu největších dirigentů. Slyšet ji v klasickém komorním recitálu bude vysoce umělecký zážitek. Uvede písně Mozarta, Schuberta, Brahmse a R. Strausse.
27. 5. Rudolfinum, 20.00

Zatímco ND dalo roli Dona Giovanniho Danielu Hůlkovi, Státní opera obsadila do Bernsteina Jiřího Korna. A dobře udělala - Korn je v roli profesora a průvodce burleskním dějem opery jednoduše skvělý. Včerejší premiéra Bernsteinova Candida je senzací sezony, myslím, že je to to nejlepší, co letos Státní opera posluchačům nabídla. Aleš Briscein (Candide), který to většinou se svým světlým tenorkem u operní kritiky schytá, je tady hvězdou. Bernsteinovy melodie na hraně operety a muzikálu mu sedí jako ulité. K premiéře se ještě v deníku vrátím, až bude víc času na rozbor (bohužel odjíždím na služební cestu, což pro mně mimo jiné představuje oželet v sobotu Editu Gruberovou na PJ.) Všem doporučuji se rychle jít na Candida podívat, dávají ho jen párkrát.

Státní opera Praha přispěje do pražskojarní nabídky premiérou Bernsteinovy opery Candide, na níž se režií a scénou podíleli bratři Michal a Šimon Cabanovi. Opera na námět slavné Voltairovy novely o dobrodružstvích smolařského mladíka se dočkala mnoha verzí, od muzikálu po operu, Bernstein ji přepracovával celých 33 let. Bernstein je vedle Kubelíka dalším hrdinou 1. ročníku Pražského jara, poprvé přijel do Prahy v roce 1946 právě na festival.
Státní opera Praha, 25., 28. a 31. 5.

Giovanni v sobotu byl jedním slovem skvělý, jestli někdo počítal opony, tak možná včera ve Stavovském trhli rekord, opona šla nejmíň 12 x dolů, tipla bych si, a aplaudovalo se vestoje.

Do Prahy se tak trochu vrátil duch loňského Ringu, ne ta tichá fascinace, jakou vyvolává Wagnerova hudba, ale duch světového, kvalitního divadla na úrovni, ten tam byl. Je ohromným zážitkem sledovat operu, kde všichni umí zpívat, ne jedna dvě hlavní postavy a zbytek se nějak přetrpí. Zahraniční pěvci své role ovládali se šarmem a hereckou zralostí, nemuseli se nic učit, do Prahy se sjeli až na generálku a režisér Nekvasil měl sotva pár dní zasvětit je do své koncepce. Zkrátka jsou to hvězdy.

celá recenze

Jak je důležité číst blogy, i svých odpůrců, respektive nebezpečné je nečíst, se přesvědčil včera ministr Rath na vlastní kůži. Kdyby sledoval blog Viditelný Macek, kde jeho předřečník dávno vylíčil svůj záměr ubalit mu při první příležitosti dobře mířenou facku, neseděl by si tam tak bohorovně za tribunou. Mohl ji očekávat. Macek, černá ovce ODS, opět nezklamal. Jako zahájení Týdne neklidu českých zdravotníků to byl opravdu povedený úvod.

Magdalena Kožená by si na hruď klidně mohla připíchnout placku: Chceš zářit? Zeptej se mě jak. Už jen když se objeví v celé své výšce a dlouhovlasé kráse na pódiu - tentokrát ve zlaté složitě zdobené toaletě v orientálním stylu - budí ohromný respekt. Její dva koncerty v Národním divadle byly ukázkou, jak má vypadat brilantní dramaturgie. Každá jiná zpěvačka by udělala pár árií z Mozarta, proložených příbuznými orchestrálkami. Kožená ne - po Ravelovi, kterého hrála PKF (Náhrobek Couperinův) zařadila novinku Zdeňka Lukáše (Trionfo della morte) ve světové premiéře a Mozartovi nechala druhou půlku včetně přídavků. Bylo to nové, bylo to působivé a velmi harmonické spojení.
Lukášova jednovětá, dramatická hudební báseň na slova Petrarky byla skutečně triumfem - skladatel se dočkal standing ovations a myslím, že si lepší premiéru ani nemohl přát. Lukáš vždy umí zaujmout diváka, v jeho hudbě nejsou hluchá místa. Kdo chce, může v ní najít barvy jako z Janáčka nebo francouzských impresionistů, jinde zpěv vytvoří velkorysý oblouk jak u Puciniho, ale nic ve smyslu plagiátorství, prostě velká muzika.
Celý koncert zpívala Kožená naplno, ukázala, že není už jen koloraturní hlásek, ale umí přidat na síle, kde je to třeba, přičemž lehkost a šikovnost pro stylové ornamenty jí zůstala. V Mozartovi předvedla i značnou dávku vlastní fanzie právě ve zdobení základní melodie. Z Mozarta zazněly dvě ronda pro soprán (K. 577, K. 505), árie Sesta z La clemenza di Tito a Haffnerova symfonie. Tu jsme nedávno slyšeli s vynikajícími Berlínskými filharmoniky. Nevím, jestli je chtěl Michel Swierczewski s PKF trumfnout nebo co se dělo, ale ve finale nasadil tak šílené tempo, že to bylo na svěrací kazajku. Uhráli to, ale byl to spíš sportovní výkon než muzika.

P.S.: Představa dirigenta ve svěrací kazajce mi připadá docela lákavá, škubal by sebou před orchestrem jako Houdini...

Přišel mi mail od Martina C. Putny s krátkým vzkazem: Pošlete socialisty tam, kam patří.

Prezident vetoval zákon na podporu kinematografie, nechápe, proč by zvláštní daní měl být podporován jeden druh uměleckého podnikání, tedy film, a ne například hudba, poezie, výtvarné umění. Filmaři reagovali otevřeným dopisem, Klaus prý mate veřejnost. "Celý český kinematografický průmysl žádá ročně o částku mezi 300 až 380 miliony korun, a to ne z daní poplatníků, ale korektní úpravou zákonů," píše Petr Vachler, zatímco Národní divadlo podle něj dostává ročně od státu přes 400 milionů korun, divadla a herecké spolky podporují státní granty; Národní galerie a Česká filharmonie jsou státní organizace.

Tak já bych mu ty státní granty pro herecké spolky přála vidět, za to by nenatočil ani titulky do svého filmu. Jít si sednout do obcemi podporovaného orchestru by se mu nejspíš taky nevyplatilo. Národní divadlo - to je samozřejmě jiné kafe, ale je třeba vidět, že zaštiťuje hned 3 umělecké druhy - operu, balet a činohru, spravuje několik scén, má ediční a výstavní aktivity, je to zkrátka kulturní kolos.
To, že jeden dobrý český film reprezentuje v zahraničí republiku víc než řada politických jednání je hezká metafora, ale poslat Vachlera nebo jeho film do Bruselu místo vyjednavačů by asi moc nemělo smysl. A když jsme u toho - česká muzika (klasická) je v zahraničí stokrát známější než jakýkoliv český film.
Nejvíc mě pobavil dovětek, že se česká kinematografie v důsledku špatných zákonů dostává stále hlouběji do neschopnosti konkurovat americkým a evropským snímkům. Popravdě řečeno, ještě jsem neviděla zákon, který by zajistil, že průměrní filmaři začnou točit filmy skvělé. Ostatně nejúspěšnější snímky, které aspirovaly na Oscara vznikly v době "Klausova nepřejícího kapitalismu" v polovině 90. let.

Vídeňská Státní opera hraje v divadélku „na střeše“ Bastiena a Bastienku. To je něco úplně jiného než křečovité pokusy Nové opery. Je beznadějně vyprodáno a chudák dospělák, který se nemůže vykázat vzděláníchtivým potomkem, nemá vůbec šanci. Ředitel Ioan Holender se objevuje v tisku často – v poslední době s ním zase bylo několik rozhovorů. Noviny se do něj snaží hodně dloubat, Holender si však je svou pozicí jist – a zřejmě právem. Na sezónu 2006/07 se chystá pět premiér, současně je na repertoáru 46 titulů, návštěvnost je 96,4 procenta, v uplynulém období se vydělalo (!) o dva miliony euro víc, než se předpokládalo.
„Já nemám na opeře hvězdu,“ prohlásil v narážce na levicového ředitele Volkstheatru Schottenberga, jehož prvním činem po nástupu bylo umístění rudé neonové hvězdy na průčelí. Nic to nepomohlo, s Volkstheatrem to jde od desíti k pěti. Holender si dokonce mohl dovolit vyjádřit se k plánu uvést letos v Salcburku všechny Mozartovy opery výrokem, který už se proslavil (dostal se např. do úst Wagnera-Trenkwitze jako intendanta ve shora uvedené inscenaci Divadelního ředitele): „Káhirská husa nebude o nic lepší, když tou husou bude Netrebko.“ Holender umí shánět (a zaplatit) dobré zpěváky a pravděpodobně také umí realizovat prospěšné koprodukce; tak vzniknou tři z pěti premiér příští sezóny – Otello, Arabella a Dcera pluku, partnery budou National Opera Tokyo, hamburská Státní opera a Covent Garden spolu s Metropolitní. Holender uznává, že Dcera pluku není pro Státní operu právě nejlepší titul, ale – s Natalií Dessay, Montserrat Caballé, Juanem Diego Flórezem a Carlosem Alvarezem? Nešli byste taky? Zbývajícími dvěma tituly budou Massenetova Manon a Musorgského Boris Godunov (Ferrucio Furlanetto, Falk Struckmann, Robert Holl, Olga Borodina, režie Willy Decker).

Na to, že tu Videňská filharmonie nehrála bezmála 40 let (na PJ), sobotní aplaus - nic moc. Hodně lidí zklamalo, že nepřijel Mehta. Leopold Hager - taky dobrý, ale koncert zůstal tak nějak bez hvězd. A orchestr sám o sobě ani mezzosopranistka Ildikó Raimondi v Mahlerově Čtvrté to už nezachránili.
Vídeňáci mají měkký, lahodný, nepříliš konkrétní zvuk, který u nás není úplně cizí. Občasné nepřesnosti v nástupech a zoufalá sóla koncertního mistra také připomínají zdejší realitu. V Mozartově "Pražské" měli pár hezkých míst v 2. větě a ve finále, ale jinak hrála c. k. dvorní kapela bez velkého šarmu a fantazie. I Mahler byl zpočátku spíš jako Brahms, žádné velké city ani tempové výkyvy se nekonaly, až poslední věta dostala trochu šťávu.
V zásadě platí, že dojem, jaký tu nechali Berlíňáci, zatím nikdo netrumfnul. A jak sleduju další výhledy na Pražském jaru, asi jen tak netrumfne. Je to opravdu chudší ročník.

Národní divadlo pozvalo světovou mezzosopranistku Magdalenu Koženou na koncertní vystoupení do Prahy. Uskuteční se 14. a 16. května v historické budově ND.

Současně se začátkem Pražského jara se publiku nabízí další atrakce, navíc vzácná - Magdalena Kožená v poslední době doma nevystupuje příliš často. Žije v Berlíně a vedle mateřských povinností již opět brázdí světové scény. Po Praze ji čeká japonské turné, Salcburk, koncerty s Berlínskou filharmonií, zajezdy do Itálie a Španělska atd.
Nebyla by to Magdalena Kožená, aby pražské publikum něčím nepřekvapila. Tentokrát si vedle Mozartových árií připravila jednu světovou premiéru: poprvé zazpívá Trionfo della morte (Triumf smrti), kantátu soudobého skladatele Zdeňka Lukáše na text Francesca Petrarky. Kantáta je Kožené přímo dedikována. Doprovodí ji klavírista Karel Košárek a Pražská komorní filharmonie pod taktovkou Michela Swierczewského.
Národní divadlo, 14.a 16. 5., 19.00

Včerejší oslavy jsme zakončili v jednom nejmenovaném klubu na Hanspaulce, kde křtila svou desku amatérská kapela Sdružení přátel hudby. Kmotrem byl Vladimír Mišík, kvůli kterému jsme vlastně přijeli, ale vzápětí se ukázalo, že nebude zpívat, neb je dlouhodobě hlasově indisponován. Lékaři ani lázně v Luhačovicích prý nepomohly, pět koncertů už zrušil a čeká ho turné po Státech. Takže velká smůla.
Nakonec se samozřejmě nechal ukecat a v zakouřeném klubu, kde by teoreticky neměl ani dýchat, natož mluvit, si s kapelou přece jen tři kousky zazpíval. Foniatři to s rockery zřejmě fakt nemají lehké...
Kdybyste ten soukromý klub chtěli najít, máte smůlu, i s pozvánkou a mapkou jsme půl hodiny jezdili po rezidenční čtvrti a marně to hledali. Je dost dobře utajený, maskovaný jako vila v přestavbě a pan majitel o publicitu nestojí. Když zjistil, že jsem se jako jediná disciplinovaně zapsala na prezenční listinu novinářů, osobně za mnou přišel, aby mi vymluvil úmysl něco o tom psát. Jeho klub vypadá jako podzemní betonový kryt, projektovaný zhuleným inženýrem, kterému zedníci zdrhli uprostřed stavby. Těžký industriál...
Mišíkovi přeju brzké uzdravení, jednak se nedá koukat na to, jak ze zdravotních důvodů srká jen vodu, jednak by takového osobitého hlasu byla škoda. Zas tak moc jich na naší scéně není.

Jelikož je dnes Svatavy, znamená to, že já slavím svátek a můj blog první narozeniny. Adresu www.barancicova.cz jsem totiž dostala přesně před rokem od svého manžela jako dárek k svátku. Připíchnutou v kytici.
Řekla bych, že to neměl špatně vymyšlené - když chcete mít doma po večerech klid, pořiďte manželce blog, ať si duchaplnostmi zahrnuje své čtenáře...
Děkuji všem, kdo to se mnou a mým deníkem ten první rok vydrželi.

Pražské jaro zítra připomene 60 let svého trvání historickou replikou prvního festivalového koncertu. Konal se 11. 5. 1946 a vystoupila na něm Česká filharmonie pod taktovkou jednoho z největších českých dirigentů - Rafaela Kubelíka. Letos jej nahradí v čele orchestru Zdeněk Mácal, ale program zůstane stejný: Foersterova Slavnostní předehra, Ostrčilova Křížová cesta a Dvořákova 7. symfonie d moll.
Obecní dům, 11. 5. 20.00

Řev jak na stadionu a dlouhé ovace ve stoje, tak se loučilo Stavovské divadlo 1. 5. s Berlínskými filharmoniky a Danielem Barenboimem. "Jestli chceš jako kritik opravdu vyniknout, tak je zítra strhej," poradil mi před divadlem Vladimír Darjanin. Ne, že by se záminka nenašla - třeba to, jak musel Radek Baborák kvůli přenosu zkrátit hornový koncert o pomalou větu... Ale nemusím mít všechno, roli nejpitomnějšího rejpala ráda přenechám jiným.
Faktem je, že Berlíňáci byli fantastičtí, jiné orchestry (a nemyslím jen Českou filharmonii) převyšují o třídu. Zcela překonali suchou akustiku Stavovského divadla a jejich Haffnerova symfonie byla strhující. Myslím, že nadšení odcházeli i ti, kteří původně sháněli tyto nedostatkové lístky kvůli Cecilii Bartoli. Díky tomu, že nepřijela, mohli jsme vidět Daniela Barenboima u klavíru, což byl v kombinaci s jeho dirigentskou rolí jedinečný zážitek. Jak vystřeloval rukama od klaviatury přímo do orchestru, v plném běhu, to byl koncert na druhou. A pomalá věta proběhla za naprostého ticha, nikdo si nedovolil zakašlat, jako by tam ani publikum nebylo.
U vášnivé a barvité interpretace Mozarta na velkém křídle jsem si uvědomila, jak nadčasová je to hudba a jak smutná a svazující je proti tomu "historicky věrná" interpretace na dobových nástrojích. Je fajn, že existuje, ale ještě lepší je, že se ty skladby proměňují v rukách velkých osobností a dál žijí novým životem.
Ale hned se dal jeden kritik na chodbě slyšet: "No, nebyl to takový Mozart, na jakého jsme tu zvyklí..." Nezbývá mi než dodat - zaplaťpánbů...

Obrátila se na mně známá z Českých center, se sídlem v Praze, jestli bych nevěděla o někom, kdo chce dělat tohle:

Referent/ka tiskového oddělení, Česká centra
Hledáme referenta pro TO, nástup 1. června 2006. Pracovní náplň: práce s textem, komunikace s lidmi, zodpovídání dotazů, koordinace samostatných projektů.

CV zasílejte do 28. 4. 2006 na matyasova@czech.cz
Tak hodně štěstí!