Podařilo se mi získat zajímavou práci Kateřiny Zlámalové s názvem Jazyk a styl publicistů píšících o vážné hudbě. I když nevím, co studentku Vysoké školy J.A. Komenského přimělo zaobírat se právě hudebními kritikami, tedy texty vesměs nezáživnými, výsledek je překvapivě zábavný. Objektem jejího bádání se staly konkrétně texty Věry Drápelové z Mf Dnes a Luboše Stehlíka z Harmonie. A budiž řečeno, že je nijak nešetří... Např. : " Oba recenzenti v úvodu neopomenou konstatovat, že ten či onen umělec je ve světě již dávno uznávaný – pokud měl koncert nízkou návštěvnost, bývá českému publiku vytýkáno, že je „stádem“ ignorantů. Oba shodně poněkud zapomínají, že jako význační čeští hudební publicisté mají ve svém popisu práce také osvětovou činnost a že mají o chystaném uměleckém počinu informovat dopředu. Tímto nešvarem trpí zejména Harmonie, snad kvůli své „měsíční periodě“ ...
Nebo jinde: "To je jednoduše nejhorší stránka kritičky Drápelové – jen zřídka kdy chválí bez výhrad. Jakoby ji její povolání snad ani nebavilo." Skvělý postřeh na někoho, kdo ji ani osobně nezná... "V úvodech recenzí Luboše Stehlíka lze vypozorovat snahu uvést co nejvíce doplňujících exkluzivních údajů (zejména co se týče dramaturgických záměrů nahrávacích firem). Časté uvádění „zákulisních“ informací někdy dokonce sklouzává k nepodloženým klepům nebo pomluvám..." A tak bych mohla pokračovat dále: "Slovní zásoba Drápelové je, v té podobě, jak ji nejčastěji v MF Dnes můžeme vídat, relativně nenápaditá. Je možné, že to souvisí s malým prostorem, který je pro kritiku vážné hudby v novinách vyhrazen. Pokud ale kritička má šanci se více rozepsat, má sklon vyjadřovat se široce a šroubovaně, zbytečně vrství popisná adjektiva: „Promyšleným, mnohotvárným a intenzivním přednesem, všudypřítomnou inteligencí a muzikalitou vynahradila absenci sopránové dramatické špice.“
A podobné perly... Abych vás o nic nepřipravila, dávám zde k dispozici rovnou celou práci. Se souhlasem autorky, samozřejmě. Když jsme spolu hovořily po telefonu, vyjádřila Kateřina Zlámalová - překvapivě - svůj velký obdiv k psaní hudebních kritik, považuje to za jednu z nejhezčích prací, která může publicistu potkat. Nemohu souhlasit pouze s jedinou věcí v jejím traktátu - vážná hudba a kritika se prý nevyskytuje jako téma bulvárního žánru. A o co se tu teda více jak rok snažím...?
Přečtěte si celou práci zde.

Tak jsem koukala jak blázen na recenzi CD Podej mi ruku... od Václava Neckáře z roku 1979 (reedice Supraphonu 2006), kterou napsala Jarka Purkrábková, "umělecká kritička" . Jak se ocitla v Týdnu mezi elitními kritiky Ondřejem Štindlem a Jaromírem Slomkem, nevím, ti si ovšem takové tituly za jména nepíšou. Zmíněná dáma začíná: "Jsou desky, které v člověku udělají rýhu. V mém případě jednu vyryla právě tato. Položila jsem si ji někdy v roce 1980 (to mi bylo čtrnáct) ve svém dívčím pokojíčku na gramofon a o mém životě bylo rozhodnuto! Já, venkovská dívka, jsem zatoužila po Praze a tato touha mě již nepustila, všemi silami jsem se jí držela, po nocích se pilně učila, jen abych mohla do té Prahy, o níž Václav tak dojemně zpíval. A vidíte, již v ní žiji více než dvacet let, i do časopisu píšu..."
Stále čekáte nějakou pointu, kdy se provalí, že je to celé míněno jako sranda, ale ono nic. Patos pokračuje: "Vašek, snad mu tak smím říkat, v ní vyzpíval svou lásku ku Praze - také byl přivandrovalec.... Je v těch písních lyrický, nyvý, patetický, melancholický, chvíli jest Libuší věštící slávu, chvíli něžným zajíkavým studentem, jenž chvěje se v rozpadlém svrchníčku pod děravým normalizačním okapem a třímá snítku bezu pro svou dívku Luisu. A nebo pro rudoarmějce?"
Prosím, vzbuďte mně a řekněte, že je to jen recese, že to napsal třeba Rejžek pod pseudonymem...

Podařilo se mi získat velmi "výživný" materiál v podobě jedné rozsáhlejší práce na téma současné české hudební kritiky. Hlavně svým kolegům kritikům, ale i těm, kteří ještě tento prehistorický žánr ještě stále sledují, velmi doporučuji si to přečíst. Do blogu zařadím koncem týdne... Těšte se!

Jubilejní rok, ve kterém celý svět oslavoval 250. výročí narození Mozarta, se chýlí ke konci. V prosinci oslavy vyvrcholí dvěma koncerty. 2.12. to bude skutečně reprezentativní večer - operní Mozart Gala za účasti Dagmar Peckové v Kongresovém paláci a 14.12. v Obecním domě Slavnostní koncert k závěru projektu Mozart Praha 2006, a to za účasti Evy Urbanové.

Je to zvláštní - zatímco jiná výročí skladatelů vedou většinou k tomu, že jejich hudby máte v půlce sezóny plné zuby, Mozart je jiný případ. Přistihla jsem se při čekání na jeden rozhovor v zákulisí Stavovského divadla, jak s potěšením natahuji uši a poslouchám průběh zkoušky - hráli Dona Giovanniho, na kterém jsem byla jen letos třikrát. A stejně... Tahle muzika vás vždycky dostane.
I když jsme toho slyšeli víc než dost, a mnohdy výkony na světové úrovni, vlna zájmu o akce v rámci projektu Mozart Praha 2006 ani na konci roku neopadá.

Procházka sedmi operami
Operní gala je šancí pro ty, kdo nemají odvahu nebo čas trávit dlouhé večery v opeře, ale špičkový zpěv je nenechává chladnými. Mozart Gala, pořádaný agenturou BVA a Kongresovým centrem Praha, má navíc jednu specialitu: chystá nejen slavné árie, ale i velké sborové scény z oper Únos ze Serailu, Figarova svatba, La clemenza di Tito, Don Giovanni, Lucio Silla, Kouzelná flétna a Così fan tutte. A to není v režii podobných koncertů vůbec běžné.
Koho na galavečeru uvidíme? Ostře sledovanou hvězdou bude jistě mezzosopranistka Dagmar Pecková, která se z ciziny vrací koncertovat do Česka pravidelně v tomto předvánočním období. Mužským protějškem jí bude Ivan Kusnjer, jednička mezi českými barytonisty. Dále vystoupí sopranistka Alexandra Spurná, Pražský komorní sbor a Česká komorní filharmonie řízená dirigentem Vojtěchem Spurným. Můžeme se těšit na Cherubína z "Figarky", šampaňskou árii Dona Giovanniho, Zerlinu, duet Papagena a Papageny, nebo Vitelii z Tita.
Projekt Mozart Praha 2006 začínal v lednu komorně - v malém Stavovském divadle, odkud šel přímý přenos koncertu do celé Evropy. Končí slavnostním večerem v sále asi s největší kapacitou v Praze, nepočítáme-li sportovní arény. I když na někoho může Kongresové centrum působit trochu neosobně, stalo se již mnohokrát dějištěm podobných hudebních událostí. Zpívala zde Eva Urbanová, Montserrat Caballé, Štefan Margita a další operní osobnosti.
4 otázky pro Dagmar Peckovou: číst dále

Pavel Šporcl, který minulý týden převzal dvě platinové desky Supraphonu a kila dalších drahých kovů za starší tituly, byl pozván na MIDEM 2007 v Cannes. Pořadatelé 41. ročníku této prestižní událosi jej zařadili na galakoncert tří nadaných mladých houslistů 22. ledna v Palais des Festival, kde vystoupí spolu s Valeriem Sokolovem z Ruska a Pekkou Kursistou z Finska. Je trochu na pováženou, když je Pavel Šporcl i po deseti letech aktivní profesionální dráhy stále považován za začínající mladý talent, ale z marketingového hlediska se mu nemohlo stát nic lepšího. Co tipujete, že bude mít na sobě - šátek, nebo že odhalí své dlouhé zlaté vlasy?

Vyhazovací šaráda v ND pokračuje - dosti záludně, ale nijak překvapivě. Po Dvořákovi následoval dnes režisér Nekvasil, přestože ředitel Mrzena dostal od ministra závazný pokyn nedělat další změny v uměleckých souborech. Nejspíš si je někdo jistý svou politickou pozicí a vládou na další tři roky, takže jede dál ve vytyčeném směru. Ten je jasný: sundat z vedoucích pozic mladé čtyřicátníky a zvrátit progresivní styl současného ND do starých kolejí.
Obzvláš't trapné je od Mrzeny odvolávat se na názory "odborné veřejnosti" (asi tu "zapšklou pražskou pětku" kritiků dokážete z hlavy pojmenovat) , která je údajně znepokojená úrovní opery ND. Tu úroveń by měl především poznat on, jako kompetentní ředitel, což ovšem nikdo nemůže čekat právě od Mrzeny, jehož na akcích ND neuvidíte a pokud tam je, tak si ho zcela určitě nevšimnete. Drobný úředníček s nulovým charismatem.
Co dál k tomu dodat - psát komentáře k dění v ND je už skoro stejně únavné, jako psát politické komentáře k nekonečnému sestavování vlády. Národní divadlo je v křeči a nejistotě, je hračkou v rukách politiků a jejich oblíbenců, nejvíc od listopadu 89. O umění vůbec nejde, je to boj, kdo s koho, komu v rychlosti ještě rozdat trafiky a koho odklidit z cesty.

Dlouho očekávaný americký projekt Don Juan in Prague s Ivou Bittovou uvedly Struny podzimu 22.10. a byl to, upřímně řečeno, nefalšovaný průšvih.
A nic na tom nezměnila ani záštita pražského primátora, amerického velvyslanectví, podpora několika amerických trustů a nadací a spolupráce ND a Mozart Praha 2006. Operní zkratka Dona Giovanniho nastavená užvaněnými anglickými dialogy, navíc ochotnicky hranými, nepřinesla nic nového, pouze zmrzačila to staré.
Tak zaprvé - odvrzat celou operu s pěticí amplifikovaných hráčů souboru Agon místo orchestru (zato s dirigentem!) je verze více než minimalistická. Že Iva Bittová nemá na Donu Elvíru, bylo jasné snad každému, kromě ní... Čekala jsem, že se z toho "vyvlíkne" nějakým vtipným způsobem mimo Mozartovu partituru. Mimo to bylo - vtipné moc ne. Až na pár parodovaných pasáží Elvířiny hysterie se to holka snažila poctivě a celkem beznadějně uzpívat. Z dalších sólistů (koprodukce s The Brooklyn Academy of Music) nikdo moc nevynikal, úlevou bylo, když jakž takž zazpívali, co měli. Statická scéna bez proměn (prý vypustili videoprojekce) taky mnoho inspirace nepřinesla, až na jediný moment - že v zrcadlové ploše podlahy bylo vidět Zerlině perfektně pod sukni a její tlusté nohy jsme tak mohli obdivovat i s dalšími detaily díky zrcadlení hned dvakrát.
Když připočtu kostýmy jak na Helloween, bylo to takové studentské představení, dobré někam na letní kurzy, ale rozhodně ne do Stavovského divadla. Musím se přiznat, že druhou půlku už jsem neviděla, neb nemám zájem nechat se ve svém volném čase otravovat. Jak jsem tak pokukovala kolem sebe, na klimbajícího Pavla Klusáka, řekla bych, že to asi nebyla otrava jen pro mě...
Jediný vzrušivý moment večera byl hned na začátku, když celá galerie slovutných kritiků zjistila, že jejich lístky byly omylem prodány dvakrát, takže jejich místa nejsou volná. Byla to docela komická scénka plná rozpaků a pohoršení, jak se dámy a pánové ucházeli o své židle, i když všude kolem bylo úplně prázdno.
I když je Iva Bittová velice sympatická a originální osobnost, někdy mám dojem, že vše, na co sáhne, se automaticky bere jako vrchol. Naposledy celý ten humbuk kolem desky Janáčka se Škampovým kvartetem, která přitom nepřinesla nic převratného, jen dlouhý řetěz folklórních melodií. Zvláště hudební kritika jako by pracovala na svatořečení Bittové, snad ve snaze ukázat se jako pokroková a liberální... Nevím, já stále doufám a těším se, až Iva Bittová opět přijde s něčím opravdu originálním a silným.

Struny podzimu si pozvaly 31. 10. Evu Urbanovou a PKF do Rudolfina. A nalinkovaly jí takovou dramaturgii, že odzpívat nějakého čtyřhodinového Wagnera by proti tomu byla procházka růžovým sadem.
(Však za to taky pak hlasitě vyčinila festivalovému řediteli Marku Vrabcovi v šatně, už s úsměvem.) Z 15 čísel oficiálního programu byly jen 4 orchestrální vsuvky, jinak vše odzpívala sama, bez dalších pěveckých partnerů, a jednu kládu za druhou: Mařenku, Rusalku, Händela, Mozartovu cavatinu Hraběnky, Adrianu Lecouvreur, Wally, O mio babbino caro, Manon, Amelii z Maškarního plesu a Eboli z Dona Carlose. A aby toho nebylo málo, přihodila v přídavcích Kostelničku a proroctví Libuše. Lidi se mohli zbláznit, publikum nijak světácké, spíš zakřiknuté, se postupně dostalo do varu a uspořádalo ovace hodné národní heroiny - potlesk vestoje, slzy dojetí, všechno tam bylo.
Pro mě osobně to byl nejlepší koncert, který jsem s Urbanovou viděla. Všechny ty operní gala a předvánoční masovky v Kongresovém centru se s tímto zážitkem nedaly srovnat. Paradoxně ten den nebyla Urbanová vůbec ve formě, po koncertu přiznala, že má chřipku a zkoušela s PKF jen půldruhé hodiny. Aby nepřišla o zbytky hlasu.
Na její spolupráci s Pražskou komorní filharmonií nebylo znát, žádná improvizace, energický věčně usměvavý dirigent Zehnder ji doprovázel se šarmem. A samostatná čísla orchestru měla také jiskru - například předehru z Prodanky člověk v takové kvalitě hned tak neslyší.

Přiznám se, že na premiéru Traviaty ve Státní opeře Praha jsem nešla. V hlavních rolích Vyskvorkina s Brisceinem a pokažené titulkovací zařízení mně toho večera nějak odradilo. Šla jsem až 21. října, kdy zpívala mladá francouzská sopranistka Manon Strauss Evrard. To jméno si zapamatujte, protože o něm určitě ještě uslyšíme. Byla naprosto skvělá, ohromný hlas, lehká technika, zdravá barva. A vypadala taky úžasně - mladá štíhlá koketa s obrovskou hřívou tiziánových kučer, no lepší "pařížskou kurtizánu" si ani nelze představit.
Alfreda Germonta zpíval Luciano Mastro, Giorgia Germonta Miguelangelo Cavalcanti. Italská opera jak má být. Můžu vřele doporučit.

Pořád ještě nemůžu nějak vydýchat tu prokopnutou lebku brankáře Čecha. Hlavně nechápu, že za to Hunt nedostal stopku ani na jeden zápas. Těžké zranění jednoho z nejlepších brankářů světa, kdoví s jakými následky (to se ještě může zjistit, až znovu zkusí hrát) - a nic se neděje. Ale kdyby Hunt třeba rozhodčímu ukázal vztyčený prostředníček nebo by si sundal tričko, což je brutální přečin proti pravidlům, to by panečku byly tresty!
Je to špinavá politika fotbalových funkcionářů, prý chtěli týmu Chelsey naznačit, že jejich kouč je ve fotbalovém světě persona non grata. Ale jak k tomu přijde Čech? Myslím si, že by talent nejdražších hráčů měl být lépe chráněný, že by takové věci neměly nikomu jen tak procházet.

Premiéra Tajemství v ND vyzněla docela aktuálně - v den 1. kola senátních a komunálních voleb vypadalo přetahování konšelů Kaliny s Malinou jako vcelku běžný předvolební boj. A také bleskové šíření tajemství, dnes bychom řekli informací s označením "přísně tajné" - i to je velmi blízké současné realitě. Je vidět, že od dob B. Smetany jsme zas tak moc nezměnili.
Premiéra dopadla výtečně - Národní divadlo vytáhlo to nejlepší ze svých "zásob", nebylo slabě obsazených rolí: Miloslav Podskalský a Roman Janál (Malina, Kalina), Kateřina Jalovcová (Róza), Maria Haan (Blaženka), Tomáš Černý (Vít). Samí sólisté ND a i malé role obsadila elita: Ivan Kusnjer (zedník), Jaroslav Březina (Skřivánek), Luděk Vele (Vysloužilec Bonifác, obzvlášť odporný - pochválil jej po premiéře režisér Nekvasil). Tak vyrovnaný soubor v ND už dlouho nebyl, vždycky se obsadily dvě tři hvězdy do rolí, kde to bylo nejnutnější, a štěky odzpívali přesluhující penzisté. To dnes neuvidíte.
Nekvasilova režie působila velmi přirozeně a podařilo se mu vyjádřit i nejtěžší místa, které tu Smetana přichystal. Například hodně předstihl svou dobu, když po způsobu dvojekranu (rozdělené obrazovky na dva děje, jak se to používalo ve filmových detektivkách) namíchal na scénu dva duety: milostné vyznání Víta a Blaženky přerušuje hovor Zvoníka a Zpěváka. I hudebně jsou to dva rozdílné děje. To je jedno z nejkouzelnějších míst inscenace, a je tam takových víc.
Scéna Daniela Dvořáka září neóny, jejich barevné linky s ladovskou jednoduchostí vykreslují do tmy siluetu hradu, kostela, slunce nebo měsíce, podle potřeby. Parádním číslem je rej démonů, tanečníků posetých žárovičkami, kteří jinde slouží jako křoví - doslova - poseté svatojánky, nebo jako balvany, skrývající poklad.
Dirigent Zbyněk Müller mně překvapil bravurním nastudováním, znám ho jen z PKF, větší věci jako operu jsem ho ještě neviděla řídit. Celkový dojem - Národní divadlo se opravdu ve vztahu k českému klasikovi nemá za co stydět, jak se veřejnosti mnozí kritici snaží vsugerovat. Je to moderní, vtipné a přitažlivé představení.
Před samotnou premiérou se ještě udílely poprvé Ceny Kobanadi (Komerční banky a Národního divadla, ve zkratce). Nezanedbatelnou částku 100 000 Kč si odnesla Tereza Podařilová za balet, Emilie Vašáryová za činohru a překvapivě barytonista Zdeněk Plech za operu, přičemž "porazil" nominovanou Evu Urbanovou. Výsledky hlasování poroty překvapily i porotce samé, součty do poslední chvíle neznal nikdo.