V rámci projektu Mozart 2006 vystoupí s Českou filharmonií 2. a 3. února v Rudolfinu americký klavírista Leon Fleisher. Umělec je proslulý tím, že se nedal zlomit ani ochrnutím prstů pravé ruky a dál vystupoval s omezeným repertoárem jako klavírista a dirigent. A co víc, po čtyřiceti letech svůj zdravotní handicap díky s pomocí amerických neurologů překonal a natočil CD s výmluvným titulem: Two Hands.
Fleisherova oslnivá kariéra startovala v 60. letech, kdy zvítězil v soutěži královny Alžběty v Bruselu a jeho elektrizující hra sklízela obdiv publika i kritiky. Nedlouho po třicítce ale u něj lékaři konstatovali dystonii pravé ruky, což je určitý druh Alzheimrovy nemoci. V klavírní literatuře existuje několik titulů, které mohou hrát i takto postižení umělci. Jedním z nich je i Hindemithova Hudba pro klavír levou rukou a orchestr, kterou Fleisher v Rudolfinu zahraje. Bude to česká premiéra. Dále uvede Mozartův klavírní koncert č. 12 A dur a večer pod taktovkou Roberta Spana uzavře Hindemithova symfonie Malíř Mathis.
Rudolfinum, 2. a 3. 2., 19.30

P.S. : Malíře Mathise dával před dvěma týdny také FOK s Torteliérem. Je to náhoda, nebo dramaturgové opisují od konkurence?

Ve FOKu dnes a zítra (31. 1. a 1. 2.) dávají scénické provedení jediného Mozartova oratoria La Betulia liberata. Psal ho na v r. 1771 během své první cesty do Itálie a dokončil jej v Salcburku. Buďto jeho hudba neodpovídala konzervativnímu vkusu objednavatele (šlechtic z Padovy, princ Aragonský) nebo odevzdal zakázku pozdě, ale za autorova života nebylo provedeno. V Obecním domě oratorium uvede FOK, Pražský filharmonický sbor a sólisté pod taktovkou Jakuba Hrůši.
V Plzni se už zítra (1. 2.) hraje ve Velké synagoze rekonstruovaná opera Zaidé, o níž autor rekonstrukce Kröper tvrdí, že mohla být vlastně jediným Mozartovým pokusem o melodram. Více na www.smetanovskedny.cz

Máme skutečně Mozartovu lebku?

Jsou věci, které dokáží být zároveň neuvěřitelné, směšné i nevkusné. Počítám k nim honbu za Mozartovou lebkou. Očekávaná senzace, spojená s rakousko-americkým přezkoušením její pravosti, se však nekonala, či spíše – vyústila v pointu zcela jiného druhu. Celý proces mohli sledovat rakouští televizní diváci v dokumentárním filmu Mozart. Eine Spurensuche, a na konci si říci jako Sokrates „vím, že nic nevím“, nebo ještě jinak, „vím ještě méně než předtím“. Stručné shrnutí celé historie je následující:
Salcburské Mozarteum vlastní lebku, která měla údajně patřit Wolfgangu Amadeovi Mozartovi. „Zachránil“ ji údajně roku 1801 hrobník Joseph Rothmeyer, roku 1874 (teprve!) byla anatomem Hyrtlem opatřena jmenovkou, protože měl v úmyslu ji prodat za velké peníze do Ameriky (k transakci ovšem nedošlo). Hyrtl z lebky odstranil spodní čelist, podle které se dá snáze určit pohlaví jejího nositele, což již samo o sobě zavání podvodem. Již roku 1934 byla celá věc s lebkou označena za smyšlenku, neboť kromě jiného se hrobník, který Mozarta pohřbíval, jmenoval jinak a v době, kdy se po Mozartově hrobu začalo pátrat, byl již mrtev. (Dokonce ona lebka, kterou dnes máme, pravděpodobně není ta, kterou měli v ruce Rothmeyer a Hyrtl). Přestože historikové již dlouho znají způsob pohřbívání v josefinské době, udržela se až do dnešních dnů legenda o Mozartově tzv. chudinském pohřbu do neoznačeného hrobu, která pomáhala udržovat další legendu, totiž o tom, jak byl Mozart svými současníky zneuznán, zapomenut a jak jím jeho okolí pohrdalo. A tak se dodnes také udržela zvědavost, zda dotyčná lebka opravdu mohla patřit Mozartovi.
Dnes máme metody, které minulost neznala. Identifikaci Mozartovy lebky měla potvrdit DNA analýza. Pro ni bylo potřeba mít srovnávací vzorek. Ten poskytl hrob s náhrobkem rodiny Mozartových na hřbitově sv. Sebastiana v Salcburku. Hrobka byla exhumována, analýzy, zevrubně v dotyčném dokumentárním filmu popisované, se z důvodů objektivity prováděly zároveň v Rakousku a Spojených státech. Výsledek? Dotyčná lebka patřila dobře živenému zdravému člověku (což se dá stěží říci o Mozartovi), ale hlavně: exhumované ostatky nepatřily osobám, příbuzným s majitelem oné lebky, ba dokonce nebyly příbuzné ani mezi sebou! Jak je to možné? Opět by stačilo znát dobové pohřební zvyklosti. Rovněž v Salcburku se pohřbívalo tehdy jinak než za našich časů, rodinné hrobky v dnešním slova smyslu neexistovaly. Hrob rodiny Mozartových na hřbitově sv. Sebastiana je uměle utvořený památník. Před sto lety otevřel dotyčný hrob jistý Johann Evangelist Engel a prohlásil ostatky v něm ležící za „Mozartovy příbuzné“. Hrob je tedy de facto stejně fiktivní jako hrob samotného Mozarta na hřbitově sv. Marxe ve Vídni.
Další srovnávací materiál – kadeř údajně Mozartových vlasů – pochází od dvou různých osob a ani jedna z nich nebyla příbuzná s nikým z těch, k nimž patří ostatní vzorky.
Zdá se, že by se měl objevit komtur a odnést všechny ty, kdo narušili klid mrtvých (ať už byli kýmkoli) do pekel. Nejsou snad zajímavější objevy a vykopávky, jako třeba rekonstrukce opery Zaida?

Dnes Google ozdobil své logo hudebním motivem.

Dostala jsem od kolegy zprávu spolu s žádostí, abych ji poslala nejméně 10-ti
lidem. Tak ji posílám stovkám svých čtenářů :)

"Až dostaneš volební lístky, tak na volební lístek ČSSD napiš "FUCK" a nalep
ho na viditelné místo. Pokud tuto zprávu pošleš do voleb nejméně deseti
lidem, tak Česká Republika bude mít za 15 let životní úroveň jako Rakousko.
Pokud tuto zprávu nikomu nepošleš, tak tvoje děti budou do konce života
platit úroky ze státního dluhu a žrát kořínky".

Dnes večer, tak kolem osmé, to bude přesně 250 let, co se narodil W. A. Mozart.

Pár poznámek ze života génia
Tleskali mu Marie Teresie, Josef II., Ludvík XV., Casanova i madamme Pompadour. Byl prvním hitmakerem na volné noze. Napsal přes šest set skladeb a odešel jako v našem století odchází řada populárních hvězd - mladý.

TIME IN 1/2006

Dětství v dostavníku
Wolfgang Amadeus Mozart přišel na svět 27. ledna 1756 v osm hodin večer. Přibližně v tom čase, kdy začínají koncerty a operní představení. Měl osud hudebníka určený předem? Nejspíš ano. Ze sedmi dětí v rodině Leopolda Mozarta, salcburského houslisty a kapelníka, přežily jen dvě - Wolgang a jeho starší sestra Nannerl, a obě byly mimořádně talentované. Nannerl hrála od sedmi let na klavír a tříletý Wolfi ji s úspěchem napodoboval. Kromě klavíru brzy ovládl i housle a nezalekl se ani varhan, i když nohama nedosáhl na pedály a musel tak hrát vestoje.
Mozart měl absolutní sluch. Dokázal určit výšku každého tónu, byť jen cinknutí na sklenici. Improvizoval a skládal dřív, než se naučil pořádně psát noty. První na seznamu jeho opusů (K.V. 1) je menuet pro harpsichord z roku 1761. Bylo mu teprve pět. O dva roky později vydává v Paříži tiskem čtyři houslové sonáty. Těší se obdivu celého francouzského dvora, kam jej pozval král Ludvík XV. Ve Versailles se potkává i s proslulou Madamme Pompadour, ale neudělala na něj zvláštní dojem. Chladně uhnula před jeho pokusem o společenský polibek. "Mne přece líbala i císařovna!" rozčiloval se prý malý Wolfgang , potupně vystavený na stolku jako nějaká atrakce.
Zázračné děti byly v módě a otec Leopold se rozhodl zajistit jim slávu a současně vylepšit rodinné finance. Od roku 1762 se pravidelně vydávali ze Salcburku na cesty po evropských dvorech - Vídeň, Paříž, Brusel, Kolín, Frankfurt, Londýn, Antverpy, Rotterdam, Haag... Jaký nápor na zdraví dětí znamenaly stakilometrové přesuny v nepohodlných a nevytopených dostavnících, si dnes ani neumíme představit. Wolfgang byl na svůj věk malého vzrůstu a často nemocný - v Paříži dostal dusivý katar, ve Vídni narazil na epidemii spály a o pár let později i epidemii neštovic, před kterými se rodina marně snažila uniknout na Moravu. V Olomouci obě děti stejně onemocněly a po šťastném uzdravení koncertovaly v Brně.
Jak vypadala jejich vystoupení, líčí dobová zpráva z Frankfurtu. Kromě koncertů pro housle a klavír předváděl sedmiletý Wolfgang téměř varietní program: má hrát na klaviatuře zastřené šátkem, určovat tóny zahrané na klavíru ale i na sklenicích, zvoncích či hodinách a improvizovat na varhany na téma z publika.
Finanční efekt cest nakonec nebyl takový, jaký si Leopold představoval, místo peněz dostávali většinou drobné dárky jako prsteny, tabatěrky, hodinky, šaty. A někdy jen vzletná slova uznání a lichotky. "Kdyby polibky, jichž se mým dětem dostalo, byly samé nové luisdory, byli bychom dostatečně šťastni. Ale ani hostinský, ani poštmistr si nedají polibky zaplatit," stěžuje si Leopold v jednom dopise domů do Salcburku.

Kopanec od arcibiskupa
Mozart na svých cestách nejen exceloval, ale také se pilně učil. V Mannheimu poznal Stamicovu skladatelskou školu, v Itálii Myslivečka a bel canto, v Londýně Bachovo dílo a jeho syna J. Ch. Bacha. Byl to jeden z nejškolenějších autorů své doby. Ve dvanácti předvede v Salcburku Missu solemnis, která již patří k jeho vrcholným dílům. Salcburk, kde s otcem působí od 13 let jako koncertní mistr arcibiskupské kapely, je příliš malým prostředím pro velikost jeho talentu. Touží po opeře, po velkém světě a stále hledá nové angažmá. Vydá se r.1778 do Paříže, ale ta je pro něj děsným zklamáním. Už není tím malým zázračným klavíristou, je mu dvaadvacet a pro znuděnou a přesycenou Paříž nic neznamená. Navíc mu zde umírá matka, která jej doprovázela a starala se o základní potřeby nepraktického syna. A aby toho nebylo dost, Mozart se poprvé zamiluje.

Jediná dívka, kterou do té doby poznal, byla sestřenice Bäsel. V Mannheimu se ale seznámí s rodinou chudého hudebníka a opisovače not Webera, který má čtyři dcery.
Nejprve jej oslní Aloisie, ale tato talentovaná sopranistka brzy udělá kariéru a Mozartovi dá košem. Ožení se tedy s její mladší sestrou Konstance. Sňatek (1782), který prosadil i přes silný odpor otce Leopolda, je dalším emancipačním krokem v životě mladého skladatele.
Mozart se už nechce vrátit domů, nezajímá jej Salcburk a služba u despotického arcibiskupa Hieronymuse Colloreda. Ten ho bere jen jako dalšího ze svých sluhů, brání jeho umělecký cestám a když spor vyvrcholí a skladatel žádá o výpověď, nechá ho svým pobočníkem doslova vykopnout ze dveří.
Mozart se s Konstancí usadí ve Vídni. Čeká jej život skladatele na volné noze. Svobodný, finančně nejistý a bohužel krátký.

Mozart v Praze
"Každé ráno přichází o šesté můj friseur, vzbudí mě a o sedmé jsem oblečen. Do deseti hodin píšu, po desáté musím dávat hodiny u madam Trattnerové a v jedenáct u kněžny Rumbeckové ... A včera jsem hrál u dvora!" popisuje skladatel svůj denní režim. Živil se jako klavírní virtuóz koncerty, skladbami pro aristokraty a zakázkami pro císařský dvůr. V roce 1782 exceluje ve Vídeňské dvorní opeře Únosem ze Serailu, v roce 1786 Figarovou svatbou. Premiéry většinou provázelo nadšení stejně jako syčení nepřátelských klanů v publiku, výjimkou nebyly ani sabotáže ze strany samotných účinkujících. Mezi operními hvězdami má ovšem i spřízněné duše - například anglickou sopranistku Nancy Storace, jíž ušil “na míru” roli Zuzanky ve Figarově svatbě. Nebo v Berlíně slavnou mondénu Henriettu Baraniusovou, chráněnku pruského krále Bedřicha Viléma. Naštěstí jejich krátký románek zůstal pro Mozartovo manželství a kariéru bez následků…
Sláva Figara se rychle dostala do Prahy, vzbudila tu doslova figarománii. Když na pozvání hraběte Thuna v roce 1787 Mozart poprvé přijel, poznal, co je to být skutečnou pop star. Figaro se hrál všude, k tanci i v hospodě. Přivezl s sebou symfonii č. 38 D dur, kterou dirigoval v Nosticově divadle (dnes Stavovském) a od té doby se jí říká "Pražská". A hned dostal zakázku na operu - začne psát pro Stavovské divadlo Dona Giovanniho. Ze stejného roku 1787 pochází také jeho nejpopulárnější kousek: Malá noční hudba, kterou skládal pro nějakou vídeňskou letní párty.
Na podzim roku 1787 přijíždí Mozart podruhé do Prahy, aby zde osobně dirigoval světovou premiéru Dona Giovanniho. Kolem této návštěvy a jeho pobytu na Bertramce u sličné hostitelky Josefíny Duškové se točí spousta historek, včetně té, jak přes noc složil předehru k Donu Giovannimu nebo jak jej Josefína musela zamknout v pokoji, aby konečně napsal její slíbené árie.
Celkem byl Mozart v Praze pětkrát, přičemž jeho poslední návštěva v roce 1791 u příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem byla nejsmutnější. Leopold mu není nakloněn jako byl hudbymilovný Josef II. Nová Mozartova opera La clemenza di Tito císařská veličenstva nezajímá. Do Stavovského divadla se dostaví s obrovským zpožděním a odcházejí se slovy "porcheria tedesca" (německé svinstvo), která pronese císařovna naočkovaná možná svým krajanem Salierim. Autora nezmíní žádné noviny a k oslavám není dvorem vůbec pozván. Vídeň se od něj odvrátila a dala mu to najevo i v Praze.

Záhadná smrt
Doma jej pronásledují dluhy a lichváři. Získal sice před časem plat dvorního skladatele, ale ten sotva pokryje činži. Konstance je téměř neustále těhotná, jezdí po lázních, ošetřovatelky a opakované křty a pohřby dětí likvidují Mozartovy honoráře dřív, než je stačí vydělat. Počáteční podpora mecenášů a přátel - též ze zednářské lóže, kde je členem - postupně slábne. Sám je nemocný a platí drahou lékařskou péči, která jej nejspíš stála život. Jeden z posledních názorů na příčinu záhadné smrti Mozarta naznačuje, že byl skutečně otráven - arzenem, obsaženým v lécích, které mu předepisovali.
Píše v horečném tempu: kromě Tita singspiel pro Schikanederovo divadlo Kouzelná flétna (se slavnou rolí Královny noci pro svou švagrovou Josefu, nejstarší ze sester Weberových), Německé tance, slavný motet Ave verum korpus, celkem 28 velkých i menších opusů. Poslední je symbolicky Requiem K.V.626, mše za zemřelé. Zaplatil jej šlechtic, který se s ním chtěl pochlubit coby vlastní skladbou. Mozart ho však nestihne dokončit, to za něj udělá až jeho žák Süssmayr. Mozart umírá 5. 12. 1791. Konstance ho nechá pohřbít ve společném hrobě pro městskou chudinu. A to i přesto, že si pak prodejem rukopisů slavného manžela docela slušně vydělala.
Mozart po sobě zanechal dva syny, Carla Thomase a Franze Xavera, který je pohřben v Karlových Varech. Narodil se jen půl roku před otcovou smrtí a pojmenovali jej podle rodinného přítele Süssmayra (!). Oba synové zůstali starými mládenci, bez potomků, jako by chtěli zajistit, že se otcův génius už nikdy znovu neobjeví.

Cena se vrací z neuvěřitelných 85 Kč zpět na 59Kč. Časopis, kam - jak všichni tušíte - píšu o klasice, se současně vrací i k většímu podílu kultury na svých stránkách. Takže přátelé - nyní za méně peněz více muziky!

Od ledna má rakouská metropole další operní scénu – Divadlo na Vídeňce. Po rekonstrukci se slavnostně otevřela 8. 1. inauguračním koncertem Vídeňského symfonického orchestru pod vedením Plácida Dominga. Zvláštností nové epochy v historii Divadla na Vídeňce (Theater an der Wien) je celoroční operní program, který počítá s jednou premiérou v každém měsíci. Opery se přitom budou hrát ve stále stejném obsazení od prvního do posledního představení, což by mělo garantovat jejich stabilní vysokou kvalitu.
Jako první vešla na novou scénu v den Mozartova narození (27. 1.) jeho opera Idomeneo. Dále je na řadě La Clemenza di Tito, Kouzelná flétna, Cosi fan tutte a Don Giovanni a také jeho méně známá opera Lucio Silla z loňské produkce vídeňských Festwochen, baletní verze Requiem, scénické provedení oratoria Povinnost zachovávat první přikázání pod taktovkou slavného rakouského dirigenta Nikolause Harnouncourta a premiéra nové opery Berharda Langa Nenávidím Mozarta.
Divadlo na Vídeňce založil E. Schikaneder, roku 1791 se v něm konala premiéra Mozartovy Kouzelné flétny. Do dnešní budovy na Wienzeile se divadlo přestěhovalo v r. 1801, ve stejném roce zde byla světová premiéra Beethovenova Fidelia. Za ředitele Lortzinga to byla významná operní scéna, později zde zůstala opereta (s výjimkou poválečného provizoria, kdy se sem uchýlil operní soubor ze zničené Státní opery) a v poslední době už divadlo sloužilo jen jako muzikálová scéna.

Co můžete vidět "na Vídeňce" v nejbližších termínech?
Idomeneo: 4., 8., 12., 16. února
Lucio Silla: 4., 6., 8., 10., 13. března
La Clemenza di Tito: 26., 28., 30. března a 1., 3., 5. dubna
Theater an der Wien, Linke Wienzeile 6, A-1060 Wien

Ačkoliv s tímhle autorem jen zřídkakdy souhlasím, podařilo se mu v článku o staronových potížích staronového časopisu Rock a pop vystihnout podstatu problému, který doléhá - alespoň podle mého soudu - na většinu tradičních hudebních periodik. Malý čtenářský zájem o ně podle Žantovského pramení ze starosvětsky osvětového a poučovacího tónu příspěvků, zatímco moderní žurnalistika se vydala jinou cestou.
Žantovský v článku Co s hudební žurnalistikou na portálu Česká média píše:
"Zatímco dříve, zejména právě před r.1989 hudební žurnalistika suplovala nedostatek informací, a kromě toho dodávala jakási názorová vodítka, podle nichž se mohl čtenář orientovat (tím se i vytvářel kult hudebních publicistů, považovaných za neomylné autority), dnes je hudební žurnalistika buď stroze informativní (překlápí nebo doplňuje to, co lze najít na webu), nebo naprosto subjektivní (od expresivních recenzentů po ryzí fanoušky). Rozhodně z této žurnalistiky ale zcela vyprchala ona všudypřítomná osvětovost a poučnost.
Problém časopisu Rock&Pop je v tom, že tento trend buď nezaznamenal, nebo se záměrně rozhodl jít proti němu. Setrval víceméně na pozicích tradiční hudební žurnalistiky a teď se diví, že nemá čtenáře, kteří by tak drahý a luxusní časopis uživili. Jeho obsah totiž často mnohem víc splňuje kritéria rozmanitých odbornických separátů, jaké jsou různě po světě vydávány na minoritních půdách, třeba univerzitách."
celý článek čtěte na http://www.ceskamedia.cz/article.html?id=160533

Ministr kultury Jandák se zase jednou blejsknul "selským rozumem" a hodil do zjitřené debaty o pomníku a vepříně v Letech chlapské slovo: místo bourání zapáchajícího vepřína by bylo lepší vybudovat někde jinde "pořádný památník" všech obětí holocaustu - slabomyslných, Židů i Romů. Mohla by se z toho stát taková pěkná kulturní památka, kterou by navštěvovali i turisté.
Chápu světlé vize pana ministra, který už se vidí, jak klade se zahraničními návštěvami věnce k té nové krásné mohyle, nejspíš postavené někde v Praze, aby to politici neměli tak z ruky. Nevím, jak jeho iniciativu ocení příbuzní a přátelé obětí holocaustu, úředně "koncentrovaní" do jediného pietního místa (některé nápady se tak nějak stále vracejí). Podle mě ale nejlepší pomník vládní citlivosti k menšinám a jejich utrpení během 2. sv. války už stojí - je to právě ten vepřín v Letech.

Nejvýstižnější věta, jakou jsem kdy četl o Mozartovi, visela v pracovně jednoho muzikanta, s nímž jsem se potkal na svých cestách po USA. Ta věta zní:
"Když si Pánbůh moc zoufal nad stavem lidstva, tak vymyslel Mozarta."
Víc k tomu není co dodat.

Židovské muzeum v Praze pořádá 26.1. od 18 hodin ve Španělské synagoze vzpomínkový večer ke Dni památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Herečka Vlasta Chramostová přečte povídku  „Pan učitel Katz“ Josefa Škvoreckého, Kocianovo  kvarteto přednese Smyčcový kvarteto č.8  „Památce obětí fašismu“ Dmitrije Šostakoviče a Smyčcový kvartet c moll, op.51/1 Johannese Brahmse. Více na www.jewishmuseum.cz

Neznámou operu Apollon et Hyacinthus, napsanou desetiletým Mozartem v Salcburku, uvede poprvé Národní divadlo. Přihlásí se tak k oslavám 250. výročí Mozartova narození.
"Kdo si chce potvrdit genialitu Mozarta, tak tohle je ideální příležitost," tvrdí ředitel ND Daniel Dvořák. "Jde o velkou závažnou tříaktovou operu, to není dětská hříčka jako dřívější Bastien a Bastienka. Námětem je známá antická báje o Hyacintovi, který se po smrti promění v květinu. Kdo tu operu uvidí, nebude věřit, že desetiletý hoch něco takového zkomponoval. Je tam pár příležitostí pro jevištní zázraky, zjevuje se tam Zephyr a Apollon sestupuje s nebes jako deus ex machina nebo z písku najednou vykvete hyacint. Jsou to reflexe barokního divadla, které Mozart ještě zachytil. A my je tam v trochu současnější rovině také budeme mít." ND titul připravuje v koprodukci s divadlem F.X. Šaldy v Liberci. Scénu a kostýmy vytvořil Daniel Dvořák, v roli režiséra bude debutovat známý operní pěvec Oldřich Kříž.
Národní divadlo, 29. 1., 19.00

Petr Veber udělal pro Hospodářské noviny rozhovor s Tomislavem Volkem o tom, že vídeňšťí muzikologové už se Mozartem víceméně nezabývají, největší objevy dnes přinášejí Američané, a jak byla Vídeň v kulturnosti obecného lidu o dvě generace pozadu za Prahou. Stojí za přečtení!
http://ihned.cz/index.php?p=002002_d&article[id]=17548720

17. 1. se konala v Obecním domě světová premiéra čtyřicetiminutového filmového dokumetu Adieu Mozart. Natočil ho Bohemia Video Art podle scénáře Zdeňka Mahlera v režii Martina Suchánka. Víc než dokument s tradičním komentářem připomíná barvitou féerii ze staré Prahy, o třech návštěvách Mozarta v napůl hraném snímku vypráví Josefína Dušková, je to zaměřené hodně na city a na krásy města. I když nejsem absolutním fanouškem takových oslavných dokumentů, je tam pár docela dojemných a vizuálně sugestivních míst. Film poběži v TV, v německé a anglické verzi půjde i do zahraničí.

A teď pár názorů odborné veřejnosti z kuloárů:
1. Mahlerovy povídačky. Opakuje pořád dokola to, co už dávno bylo vyvráceno (legenda o předehře Dona Giovanniho napsané noc před premiérou - dnes se ví, že to bylo před generálkou)
2. Mahler je odborník na kdeco, na katedrálu, na Masaryka, na Mozarta.
3. Mozart ani možná nikdy nevyslovil větu Mí Pražané mi rozumějí
4. Radši tam měli dát ty dopisy, jak nadával na pražské divadlo, jak mu to blbě hrajou
5. Bylo tam málo vidět Prahu
6. Zpěvačka (Josefina) zpívala falešně
7. Je škoda, že tohle je jediné, co bude u nás o Mozartovi letos natočeno

Když to shrnu, měli tvůrci poslat do světa dokument asi tohoto znění: Mozart nikdy neřekl Mí Pažané mi rozumějí, naopak, co mohli, to mu v Praze domrvili, a vůbec - všechno je jinak. Nic proti tomu - nakonec by to mohla být i docela zábava, kdyby to někdo uměl napsat stejně přesvědčivě jako Mahler... Bohuže, atraktivními autory zrovna hudební věda moc neoplývá.

Mě ovšem v souvislosti s filmem napadla jiná otázka: ukazuje se tam pramen Mozartových vlasů, který zanechal na památku na Bertramce a ten je úplně bílý! Určitě jsem ten pramen už v muzeu viděla, ale nenapadlo mě to. Je možné, aby tak mladý člověk měl zcela bílé vlasy? Nebo to je pramen z bůhví čí paruky, ty přece byly bílé?

" Hudební věda je pomalý, skoro nehybný dinosaurus. Někdo něco tvrdí a když má velké jméno, už nikdo nezkoumá, proč to tvrdil, zda se souvisloti a okolnosti třeba nezměnily, a už se to jen cituje..."

Andreas Kröper je německý flétnista, dirigent staré hudby a skladatel, který žije na statku v Česku a 1. 2. uvede na Smetanovských dnech v Plzni rekonstrukci Mozartovy opery Zaidé.

Po roce jsem byla se synem opět na Louskáčkovi v Národním divadle a opět maximální zážitek. A aplaus měli skoro větší než o premiéře. Aby ne, když tančí Tereza PodařiIová... I když se to teď hrálo skoro denně, pořád je vyprodáno. Všem doporučuju, hraje se až do února.

"Vyrostl jsem na jiné tradici, na tradici interpretovat hudbu moderně, na moderních nástrojích a bez přílišných návratů do minulosti. Vždyť je to jako kdybychom v dnešní době užívali záchodů z 18. století. Máme to zapotřebí?"

Rakouský deník Vlasty Reittererové

Mám ve Vídni kolegyni, která stejně jako já často "visí" hodiny na internetu a tak si občas vyměníme pár názorů (viz její kometáře k Mozartovi nebo Hudečkovi na mém blogu). A tak jsem si řekla, že by bylo dobré, kdyby sem občas napsala, co je ve Vídni nového. Ona mi vyhověla a začala - jak jinak - Mozartovými oslavami, které se už v Rakousku slibně rozjíždějí.

Vídeň a Mozart 2006

8. lednem byl oficiálně zahájen Mozartův rok ve Vídni, městě, ve kterém skladatel strávil posledních nejplodnějších deset let života. 8. ledna bylo slavnostním koncertem Vídeňských symfoniků pod taktovkou Plácida Dominga, se sólisty Thomasem Quasthoffem a Julianem Rachlinem, otevřeno zrekonstruované Divadlo na Vídeňce. Po mnoha letech, kdy sloužilo jako staggionová scéna musicalovým představením, se vrátilo opeře. Vídeňské listy přinesly objemné zvláštní mozartovské přílohy, chystá se otevření Mozartova domu v jediném zachovaném z dvanáci Mozartových vídeňských bydlišť – v Domgasse, kde napsal svého Figara. Mozart, Mozart, Mozart. Dlouho před příchodem jubilejního roku se mnozí netajili obavami, že „nám za chvíli Mozart poleze krkem“ a rojily se nejrůznější vtipné, méně vtipné i zlomyslné anekdoty. Kdo se však děsil toho, že po celé Vídni budou pobíhat rokokoví panáčci s bílým copánkem a vnucovat každému něco „zaručeně pravého od Mozarta“ či ještě hůře „à la Mozart“, se pravděpodobně bát nemusí. Rokokových panáčků nebude zřejmě pobíhat víc než kdy jindy. Nicméně nad tím, co všechno se pod vývěsní štít Wolfgang Amadé Mozart vejde, budeme nepochybně žasnout.

celý článek

Natočit kompletní klavírní dílo Bedřicha Smetany je něco jako vstupenka do dějin hudby. Takovou šanci má u Supraphonu jeden z celé generace klavíristů a tím se stala právě Jitka Čechová. Se skladbami Bedřicha Smetany léta vyhrávala soutěže a excelovala na koncertech doma i v zahraničí. Loni získala deska Smetanova tria, jehož je členkou, poprvé v šedesátileté historii Supraphonu cenu BBC Komorní nahrávka měsíce (srpen 2005). Souborná edice klavírního Smetany už jede na plné obrátky, koncem roku už vyšlo první CD.

Kdy se naposledy podobný projekt u nás uskutečnil?
V 70. a 80. letech natočil kompletní Smetanovo dílo Jan Novotný, shodou okolností můj profesor.

Proč tě fascinuje právě Smetana?
Nemáme lepšího klavírního skladatele. Ani jiného autora, který by se klavíru tak oddal. Smetana sám byl vynikajícím klavíristou a chtěl se stát virtuózem jako Liszt, jeho velký vzor, nebo Schumann a Chopin. Měl v té době velkou konkurenci a chtěl ji doplnit o české země, což se mu povedlo. Myslím, že je dnes neprávem ve stínu těchto velikánů. Jeho skladby jsou velice náročné na nastudování, někdy možná nejdou klavíristům tak dobře "do ruky" jako Chopin nebo Liszt. Smetana byl totiž ctitel Bacha a polyfonie a jeho hudba je mnohem komplikovanější.

celý rozhovor

Protože se na mě občas obracíte s dotazy na konání některých koncertů, řekla jsem si, že možná nebude od věci vypsat občas pár tipů na koncerty, které nás v Praze čekají a které mi připadají něčím zajímavé. V lednu bych začala následujícím, když se dozvím o něčem ještě lepším, budu pokračovat.

Malíř Mathis s Tortelierem
Obecní dům, 17. a 18. 1., 19.30

Třívětá symfonie Malíř Mathis skladatele Paula Hindemitha vznikla ze stejnojmenné opery roku 1934. Skladatele inspirovaly tři slavné oltářní obrazy německého malíře Mathise Grünewalda: Koncert andělů, Ukládání do hrobu a Pokušení sv. Antonína. Berlínská premiéra symfonie v roce 1934 byla jedním z posledních výkřiků moderní hudby v předválečném Německu, po nástupu Hitlera byla moderna označena za "zvrhlé umění" a Hindemitha vyškrtli ze seznamu německých umělců.
Svou vizi symfonie Malíř Mathis předvede pražskému publiku významný francouzský dirigent Yan Pascal Tortelier s orchestrem FOK na dvou koncertech 17. a 18. 1. v Obecním domě. Tortelier je dlouhodobým hostem orchestru BBC a zasedá ve vedení londýnských Proms. Kromě toho jej pravidelně zvou přední orchestry Evropy, USA, Japonska a Austrálie. Natáčí exkluzivně pro Chandos, většinou francouzské a soudobé autory, získal cenu Diapason d'or.
S orchestrem FOK a německým klavíristou Markusem Schirmerem v Praze uvedou také Mozartův Klavírní koncert A dur K 488.

Lapšanský hraje Rachmaninova
Rudolfinum, 10. 1., 19.30

Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Vladimírem Válkem pozvali do Rudolfina vynikajícího slovenského klavíristu Mariána Lapšanského. Na koncertu 10. 1. spolu uvedou známý a technicky náročný Klavírní koncert č .2 c moll Sergeje Rachmaninova. Nenechte si ujít, tak často se tu Rachmaninov zase nehraje. Navíc toho večera zazní Musorgského Noc na Lysé hoře a Beethovenova Osudová - není nad čím váhat!


Zemlinský s izraelskými umělci
Rudolfinum 24. 1., 19.30

A ještě jedna zajímavost z dílny rozhlasového orchestru: na 24. 1. plánuje Zemlinského Lyrickou symfonii za řízení známého izraelského dirigenta Elliho Jaffe a se sólisty Amy Goldstein (soprán) a Avi Albrechtem (baryton). Rakouský skladatel Alexander Zemlinsky zapustil na začátku 20. století umělecké kořeny v Praze, byl dlouholetým šéfem Nového německého divadla (dnešní Státní opery). Elli Jaffe bude dále dirigovat Mendelssohnovy Hebridy a slavný Houslový koncert e moll stejného autora se sólistou Ivanem Ženatým.


Sharon Kam se vrací s Mozartem
Rudolfinum, 25. a 27. 1., 19.30

Německý dirigent Manfred Honeck s Českou filharmonií připravil k oslavě 250. výročí narození Mozarta dva slavnostní večery. 25. 1. uvede v Rudolfinu Symfonii č. 41 "Jupiter" a slavné Mozartovo Requiem se zahraničními sólisty. O dva dny později přijede sympatická klarinetistka Sharon Kam z New Yorku, která nedávno excelovala na Pražském podzimu. S Českou filharmonií zahraje Mozartův Klarinetový koncert A dur K. 622, jedno z nejoblíbenějších děl klarinetové literatury všech dob.

Když jsme s Janou Chytilovou v časopise TIME IN připravovaly blok článků o Mozartovi, který má 27. ledna 250. výročí narození, vypravily jsme se také za publicistou Zdeňkem Mahlerem. Ten se osudy Mozarta dlouhodobě zabývá, s Milošem Formanem spolupracoval na filmu Amadeus a v současnosti dokončil ve spolupráci s BVA dokument o Mozartovi v Praze. Mahler je i v soukromí své pracovny brilantní řečník a nevyčerpatelný zdroj historek, úvah a zajímavostí o slavných osobnostech. Když jsem ho po týdnu znovu navštívila kvůli autorizaci, stihl jen tak mimochodem vypálit dalších pár neuvěřitelných story, jako putování Smetanova konzervovaného mozku, který měl údajně po určitou dobu doma i Zdeněk Nejedlý, a další příběhy z natáčení Amadea, z české historiografie apod. Takže jsme nad autorizací strávili v poutavém hovoru víc jak 40 minut (zatímco mě zbytek mé rodiny proklínal dole na ulici v autě) a kdybych si to nahrávala, mám materiál na další dva tři články. Nebylo lehké v tištěném rozhovoru zachovat tu jeho eruptivní výřečnost, jak ji známe, Mahler se ji navíc snažil při autorizaci hodně utlumit a stylizovat do akademičtější polohy. Ale i tak věřím, že vás rozhovor bude bavit, jako bavil nás...

Když se točil Amadeus, nezůstala vaše spolupráce jen u scénáře. Máte tam i malou roli.
Miloš přišel s tím, že tam dá epizodu, kde papež vyznamenává mladého Mozarta řádem Zlaté ostruhy. Domluvilo se, že papeže bude hrát Vladimír Svitáček (možná si ho pamatujete ze slavných Hovorů H, kde dělal Horníčkovi přihrávače) a já že budu hrát kardinála. Dóda Pištěk udělal perfektní autentické kostýmy s výšivkami a se vším, co k nim patřilo, ve štábu na Barrandově nás oblékli a vezli do Valdštejnského paláce, kde se v Rytířském sále tahle scéna točila. A na place Svitáček povídá Milošovi: Hele, jak se mám tvářit? A Miloš říká: No přirozeně, von ten papež byl blbej... (smích). A tak jsme to odehráli, Miloš to sjel asi dvakrát a že dobrý. Jdeme po schodech zpátky a já znejistěle Svíťovi říkám: Člověče, vždyť on zpravidla točí záběr třináckrát nebo sedmnáckrát. A Svitáček: Chlapče, musíš si zvykat na to, že jsme geniální.
Jeli jsme v těch kostýmech nazpátek na Barrandov, a mně napadlo, že by nebylood věci, kdybychom po cestě lidem žehnali. Takže jsme příslušným gestem kynuli z okýnek, lidé zírali a vráželi do kandelábrů... Myslel jsem si, že tím je ta epizoda uzavřena, ale za čas se ke mně dostala hláška, že papež Jan Pavel II, který byl tehdy na návštěvě v Polsku, se prý tajně objevil v Praze a jel někam na Mníšek vysvětit kostel. Ta představa, jak světíme kostel, mě dodneška povznáší…

celý rozhovor