La clemenza di Tito ve Stavovském, očekávaná jako top premiéra mozartovského roku, skutečně nezklamala. Hostující dvojice inscenátorů - manželé Ursel a Karl-Ernst Herrmannovi - ji pojali jako komorní drama šesti postav v efektním bílém tunelu, sbor zůstal vyloučen v postranních lóžich divadla. A můžu říct, že to není vůbec tak nudná a odbytá opera, jak se o ní v mozartovských biografiích s oblibou píše. Alespoň já jsem se nenudila vůbec.
Scéna je opravdu high-tech, jak ze Star Tracku: bílý hranatý tunel (palácová chodba) se na konci se otevírá zoomem jako oko kamery, a celé se to staví více jak 10 hodin. Díky optickým trikům vypadá tunel delší než je skutečná hloubka jeviště. (Fór večera: po premiéře koncertní mistr Vlček nadhodil dotaz, zda by ten tunel nešlo zkrátit a nebo vůbec to hrát v nějakých jiných kulisách. No, to teda by asi fakt nešlo, protože o tom to celé je...)
Minimalistická koncepce scény dává vyniknout režii, která má téměř filmové parametry. Zpěváci ovládají řeč těla, zamilovaný pár, i když jej hrají 2 ženy, vypadá jako skutečná vášnivá dvojice, stejně tak rozpolcený a obviněný Sextus.
Hvězdou večera měla být polská sopranistka Elzbieta Szmytka (Vitellia), ale nakonec všechny zastínila skvělá Američanka Kate Aldrich jako Sesto. Její hlas má sílu, rychlost a lehkost, přitom zní krásně i v hlubších a středních polohách. Od dirigenta Alessandra de Marchi jsem si slibovala víc, orchestru chyběla dramatičnost. Zato Karel Dohnal se vyznamenal v sólech na basetový roh, byl to úplný koncert. Basetový roh je dnes v orchestrech téměř "vyhynulý" druh, a jak mi řekl Karel Dohnal, zcela po právu, protože se na to skoro nedá hrát.
Všichni hostující pěvci pobývali dlouho před premiérou v Praze, někdy i s rodinami, v zapůjčených bytech. Režisérka Herrmannová totiž vyžaduje plné soustředění a moc nepovoluje nějaké vedlejšáky během "horké fáze" zkoušek. Zatímco zahraniční pěvci to tak nějak akceptovali, v českém obsazení se o ní hovořilo jako o "té hrozné enderačce" (pamětníci vědí, že je to od zkratky bývalé NDR).
Po představení byl jako obvykle přípitek v Kolowratském paláci, již bez pana ministra, ten se poroučel po 1. půlce domů, ale zato s oběma řediteli, novým (který k tomu moc neměl co říct) i bývalým, jehož zásluhou se mezinárodní inscenace Tita do Prahy dostala. Potlesk pro něj byl asi jen o vteřinu delší než pro Sesta Kate Aldrich.

Pomalu ale jistě leze ven, kdo si přisadil na pád ředitele ND Dvořáka. Hodně světla do toho vnesl minulou sobotu rozhovor Jany Machalické v LN s Jiřím Štěpničkou. Štěpnička, který je sólistou ND, ale v nové sezóně nedostal jedinou novou roli, hovořil dost otevřeně. Například o svém vztahu s novým ministrem - chodili spolu na gymnázium, patřili do jedné party, jejich rodiny se přátelily. Starý Štěpánek "byl mámin kolega a říkal jsem mu strejdo," uvádí v rozhovoru. No, tak teď má na ministerstvu "bratránka".
Je to stejná herecká generace: on, Jandák i Postránecký, další velmi nespokojený hlas ansámblu Národního divadla. No, že by se kluci spolu o vedení ND nebavili, tomu se nechce moc věřit... Navíc, Štěpánka kdysi z ND potupně vyhodili, a tak pro něj nemuselo úplně nepříjemné dát řediteli této scény padáka.
Kromě toho, že pro zasloužilého herce Štěpničku není v ND dost rolí (asi se poslední dobou zrovna nic nedává o Gottwaldovi), vadí mu, že mladí v souboru na něj hledí jako na dinosaura. Doslova: "Oni mají svoje empétrojky, počítače a tak. To je jiný svět. Když se sejdem se staršími kolegy a vyprávíme historky, tak se na nás dívají jako na prehistorické ještěry. Můžeme si za to sami, nevychovali jsme si je. Generace starých bardů si nás vychovala. My jsme byli moc liberální a demokratičtí..." Paní Machalická mu tu liberálnost a demokratičnost tak sežrala, že se ho zcela vážně zeptala, jestli se kamarádili s panem ministrem i po jeho emigraci na Západ. To je opravdu legrační představa, jak si normalizační herecká modla píše s novopečeným zaměstnancem Svobodné Evropy v Německu... Nejsem psavý tip, komentoval to Štěpnička.
Mladým hercům z ND teď možná nastanou jiné časy - až zase ovládnou ND zasloužilí ještěři a začnou si je vychovávat k obrazu svému, mají se na co těšit.

Já jo, už třetím rokem. Hlášky porotců - dobré, výkony - někdy až překvapivě dobré, zvláště u hodně mladých zpěváků. Co nesnáším, jsou ty hysterické scény kolem toho, kdo vypadne. Každý průměrný žák hudebky, co jezdí na soutěže, to zvládá líp. (A to do přípravy investoval mnohem víc času, než si kdokoliv ze Super Star dokáže představit). Ovšem Nova umí v zájmu reality show pěkně brnkat na nervy. Naposledy si na ty chudáky vymysleli opravdu děsnou sviňárnu: po nekonečném napínání jim sdělí, že neprošli, nechají je vybrečet do kamer a pak musejí ještě naposledy naživo zazpívat. Aby všem ukázali, že vypadli neprávem. No, asi tušíte, jak jim to pak zpívá... Docela se divím, že zatím všichni poslušně plní ten sadistický scénář. Že nikdo nepošle porotu i Leoše Mareše do háje a neodejde středem. To by byla teprve slušná reality show...
Je zajímavé, že nejhůř na soutěži dopadají pokusy o rock. Ukazuje se, že písničky, které zdánlivě zazpívá každý, jakýkoliv chraplák, jsou ve skutečnosti mnohem náročnější. Jako obvykle - když to vypadá snadně, je v tom docela kus umění...

TIME IN, se kterým spolupracuji dnes už jen velmi sporadicky, se pro mně stává stále větší záhadou. Nejenže se redakce neustále stěhuje (aktuálně teď působí někde na Flóře), ale stále se mění i obsah časopisu. Po dvou mírně pornografických obálkách, které měly zřejmě nalákat jiný druh čtenářů, než doposud, jsem zjistila, že z časopisu v podstatě zmizely kulturní rubriky. Například divadlo - skončilo s dramatickým výrokem šéfredaktora Kratěny "divadlo je mrtvé". Možná chtěl říct - inzertně mrtvé, což je pravda, neb činoherci jsou chudí. Ale když srovnám návštěvnost všech pražských divadel, a že jich je, s prázdnými pražskými multiplexy, zdá se, že mrtvý je spíš film.
Ten v časopise zatím zůstal, i když ani filmaři nejsou žádné inzerentské terno. Z hudby se jakž takž drží pop, z klasiky zůstávají už jen placené inzeráty operních domů a orchestrů. Mé příspěvky byly naopak poslední dobou spíše neplacené, takže frekvence mých článků tomu odpovídá.
Ne že bych neměla nic lepšího na práci, ale štve mně, že dobrý nápad - komentované dění ve městě a v kultuře s tipy kam na co jít - chytře přejaly jiné časopisy (Reflex) a deníky, zatímco TIME IN se toho zbavil. Přesně toho, na čem byl postavený (po vzoru TIME Out London, - New York) a co opravňovalo jeho existenci v záplavě jiných lifestylových plátků.

Mozartova Idomenea stáhla Berlínská opera z jeviště. Krétský král Idomeneus v nové režii klade na židli postupně 4 hlavy symbolizující světová náboženství - Poseidona, Ježíše, Mohameda a Buddhy. Intendantka opery se zalekla toho, jaká by mohla být reakce islámských radikálů. Ježíšova hlava jí nevadí, tak nějak se předpokládá, že křesťané už jsou na leccos zvyklí a nepošlou kvůli tomu do opery sebevražedného atentátníka s výbušninou pod frakem.
Teď je ale otázka, co s dalšími operami Mozarta, které se dotýkají muslimů - co s Únosem ze serailu, nebo s takovou Zaidé, kde se to jen hemží narážkami na chování muslimů k ženám a křesťanským zajatcům. ( A věřte, že i dnes působí velmi aktuálně). Budou na indexu? Co vůbec s celým uměním 18. století, v němž tehdy ještě sebevědomá Evropa zobrazila své boje s Turky? Dáme to všechno do trezoru?
Proti stažení opery vystoupila řada osobností - německá premiérka, ministr vnitra, z umělců naposledy i náš Miloš Forman, který kritizuje takové omezování umělecké svobody a autocenzuru: "Pokud se začneme před extremisty třást, budeme všichni nakonec nosit stejnokroje Mao Ce-tunga," uvedl pro Frankfurter Rundschau.
I když Mao je symbolem trochu přežilým a dnešní Čína nás kolonizuje spíše svou obchodní strategií, je jasné, co tím chtěl Miloš Forman říct. Pro nás je dobrá zpráva, že ještě za Mozarta by taková režie neprošla právě kvůli té Ježíšově hlavě. Od toho jsme se osvobodili, náboženství nám nikdo nevnucuje, nic není tabu a nic nám není svaté. Teď jde jen o to, aby se do takto uprázdněného prostoru nezačaly stěhovat cizí nedotknutelné modly.