Britský dirigent sir Colin Davis se nenechal se strhnout všeobecným mozartovským šílenstvím a naordinoval Praze hudbu svého slavného krajana, Edwarda Elgara. S Českou filharmonií uvede 9. a 10. 3. jeho 1. symfonii As dur. Tento skladatel samouk, autor krásného houslového a cellového koncertu nebo známých variací Enigma, dosáhl prvních úspěchů až po padesátce, s příchodem 20. století. Šlechtický titul sir obdržel zřejmě i díky několika skladbám věnovaným králi Eduardu VII. Před Elgarem ještě zazní Haydnova 102. symfonie B dur ze souboru tzv. londýnských symfonií tohoto autora.
Už příští týden! 9. a 10. 3. v Rudolfinu, 19.30

Brzy na blogu čtěte: Rozhovor se sirem Colinem Davisem

Supraphon získal po 23 letech významné francouzské ocenění: Grand Prix od prestižní Academie Charles Cros za kolekci 42 CD "Karel Ančerl - zlatá edice". Supraphon archivní nahrávky s legendárním českým dirigentem postupně vydával v letech 2002 - 2005 a již první desky sklidily v zahraničí pozitivní ohlas odborného tisku (Repertoire, Diapason D´or, Gramophone, Le Monde de la Musique ad.). Cena byla vyhlášena 11. 1. v Paříži.
Naposledy Supraphon obdržel Grand prix du disque od Academie Charles Cros v roce 1983 za nahrávku Mahlerovy 3. a 8. symfonie v provedení České filharmonie s Václavem Neumannem.

Pár dní bylo tady na blogu mrtvo, protože mi klekl internet. Nová krabička s rychlostním internetem vydržela necelý měsíc. Je v opravě. Včera mi v ruce shořel fén, těsně po záruce, syn přinesl rozpáraný nový batůžek (3 měsíce provozu), jeho boty odešly po měsíci. Minulý týden nám vyměnili sedací soupravu, ta původní se vyseděla již po roce. Když půjdu v čase dál, reklamovali jsme kdeco - počítač (vydržel 2 dny), TV (vůbec nenaskočila), mikrofon (nahrával slabě), myčku, několik záručních oprav mělo nové auto, a to nepočítám spousty dalších prkotin, od kterých člověk zahodí lístek nebo krabici nebo prostě už nemá čas a sílu se těmi všemi zmetky zabývat.
Je tohle normální? Nákupy jsou jako loterie. Nepomůže ani dobrá značka, nanejvýš že nedělají potíže s výměnou. Kontrolu kvality tak vlastně děláme za výrobce my sami - nefunguje, nevadí, dáme ti náhradní šmejd a přinejhorším vrátíme peníze. Ale mě nebaví stále dokola pořizovat tytéž věci.

P.S.: Ne že by to s předchozím příliš souviselo, ale nešlo by reklamovat i jiné zmetky, třeba z té legislativní smršti v parlamentu nebo ze Strakovky?

Novinář obloženým chlebíčkem nikdy nepohrdne, dnes stejně jako za protektorátu. Historka z MF Dnes o otrávených chlebíčcích, kterými protektorátní hrdina premiér Eliáš zdecimoval skupinku "proněmecky" píšících novinářů, nám všem z branže proto budiž výstrahou. Otrlé žaludky žurnalistů se sice až na jednoho dokázaly vyrovnat s náloží tyfu, tuberkulózy a klobásového jedu v oblíbené lahůdce (co si budem namlouvat, taky už jsme na recepcích leccos překousli), ale přece jen ... Zvláště operní kritici by se teď měli na recepcích krotit - co kdyby bylo v chlebíčcích stejné množství jedu jako v jejich kritikách?

Minulý víkend jsme byli se synem na opeře Čert a Káča v Národním. Teda - tříhodinová opera je pro dětské publikum docela zápřah, ale vydržel to. Hlavně kvůli Káče, kterou geniálně dělala Lenka Šmídová, vždycky ožil, když se objevila na scéně. Lenka Šmídová je od studentských let pořád jeden z největších komických talentů mezi našimi pěvci. Také v dalších rolích byli mí oblíbenci - Tomáš Černý jako Ovčák Jíra, Yvona Škvárová jako Kněžna a Čerta Marbuela zpíval Jiří Sulženko.
Nejpozoruhodnější je bohatá scéna a kostýmy Adolfa Borna. Ten si fakt vyhrál - zvláště pekelné příšerky všeho druhu se mu povedly. Je to vtipné a vše má jeho nezaměnitelný rukopis, převedený do tří rozměrů. Oživení v sále také vyvolávali domácí mazlíčci na dálkové ovládání, pes nebo kočka vždy prosvištěli jevištěm s dojemným bzučením elektromotorku.

I když se režie (Marián Chudovský) hodně snažila a nenechala nevyužitou jedinou příležitost k pozvednutí napětí nebo oživení syžetu, opera i přesto působí zdlouhavě. Dvořák prostě nemá dramatický nerv, ta hudba je pořád tak krásná a líbezná, ani na chvilku neumí strašit peklem. Z konfliktů vždy uteče dřív, než se rozvinou. A to jsou jeho pohádky - např. Rusalka - ještě nejzdařilejší. Je to něco jako Don Pasquale - krásná hudba, dobrý inscenační tým, ale chabý syžet.

K těmhle dopoledním akcím pro rodiny s dětmi musím říct, že je vždy narváno. Stejně jako na rodinných koncertech PKF. Divím se, že tyhle programy nedělá víc hudebních institucí, je to opravdu vděčné publikum.

Jako ex- kytaristce mi to nedá, abych se s vámi nepodělila o tuhle zprávu:

Pouze měsíc zbývá do pražského koncertu legendárního kytaristy Johna McLaughlina, který se uskuteční 18. března 2006 ve Smetanově síni Obecního domu. John McLaughlin se představí jako člen hudebního uskupení Shakti, které propojuje západní jazz s klasickou indickou hudbou. Čeští diváci budou mít vůbec poprvé možnost vidět společný projekt tohoto fenomenálního kytaristy a další hudební legendy, indického perkusionisty Zakira Hussaina, dle Johna McLaughlina „nejlepšího světového hráče na tabla“. Koncert je součástí evropského turné, které začíná 3. března ve Francii a zahrnuje vystoupení v prestižních sálech Rakouska, Maďarska, Itálie, Belgie, Německa, Švýcarska, Francie, Velké Británie. Turné končí 2. dubna ve Španělsku.

Koncert v rámci festivalu Kytara napříč žánry začíná ve 20 hodin a vstupenky jsou k dostání v cenových kategoriích od 450,- do 2.100,- Kč (plus poplatky) v síti Ticketpro a v informačním centru Obecního domu. Více informací: www.kytaranapriczanry.cz a www.taktika-muzika.info.

Dmitrij Šostakovič ve svých pamětech napsal:
"Od hrubého člověka nelze očekávat nic dobrého. Přitom je zcela lhostejné, v které oblasti se hrubost objevuje, zda v politice nebo v umění. To je úplně jedno. Hrubián se chce stát diktátorem, tyranem všude, chce všechny a všechno utlačovat. Výsledky bývají zpravidla hodně smutné.
Strašně mě rozčiluje, že takoví tyrani najdou vždycky přívržence a ctitele. A dokonce upřímné."

P.S.: Že by už Šostakovič znal naše politiky?

Bude rozsahem menší, zacílenější na tradiční publikum, ale hvězdy světových pódií na něm nebudou chybět.

Loni Pražské jaro slavilo 60. ročník, ale teprve letos si připomene 60 let od svého založení. Historicky první festivalový koncert se konal 11. května 1946 a Rafael Kubelík na něm s Českou filhamonií hrál díla Ostrčila, Foerstera a Dvořáka. Stejný program provede Zdeněk Mácal s Českou filharmonií v předvečer zahájení Pražského jara. Tradiční zahajovací koncert 12. 5. s Mou vlastí B. Smetany tentokrát připadne na rozhlasový orchestr SOČR pod vedením Ondřeje Kukala. Talentovaný dirigent si tak splní čestný úkol, o který jej před dvěma lety připravilo náhlé těžké onemocnění.
Oproti loňskému ročníku, který nabídl 61 koncertů a prodal 42 000 vstupenek, bude ten letošní o něco menší: do prodeje jde 38 000 lístků na celkový počet 46 koncertů. Podle festivalového vedení má redukce docílit toho, aby se koncerty nekumulovaly ve stejných dnech a navzájem si nekonkurovaly. To je asi rozumné, ale nelze si nepovšimnout, že zmizely hlavně koncerty zaměřené na jiné než "klasické" posluchače - z populární řady zbyly jen dva večer slovenských jazzmanů Petera Lipy a Bartošova revivalového orchestru Bratislava Hot Serenades (dost málo po ambiciózních projektech jako byl ethnomaraton či Herbie Hancock). A milovníci staré hudby se také uskromní - ze tří čtyř večerů je asi nejzajímavější Hortus musicus a Clemencic Consort, který ovšem hraje napůl vlastní novou tvorbu.
Do programu Pražského jara se promítnou dvě důležitá výročí - 250 let od narození Mozarta (festival je jedním z 18 účastníků celoročního projektu mozartovských oslav u nás) a 100 let od narození Dmitrije Šostakoviče. Mozarta přijede do Prahy reprezentovat např. Vídeňská filharmonie, která tu neúčinkovala neuvěřitelných 39 let, a s ní proslulý dirigent Zubin Mehta, ten se k nám podívá také po dlouhých 33 letech. Z dalších hvězd jmenujme přední světovou sopranistku Editu Gruberovou, jednu z nejlepších interpretek Mozarta, dále klavíristu Emanuela Axe s vynikajícím English Chamber Orchestra. V pěti klavírních koncertech Mozarta vystoupí vedle Axe dalších špičkoví pianisté - Victor Emanuel von Montetone, Ivan Moravec a Marián Lapšanský.
Zajímavý je i výčet umělců angažovaných ve prospěch Šostakovičova díla: excelentní klavírista Michail Pletněv se představí v roli dirigenta s Ruským národním orchestrem a houslistou Michailem Simonjanem, dále uslyšíme recitál houslisty a violisty Schloma Mintze, v cellovém koncertu Jiřího Bártu s dirigentem Maximem Šostakovičem a orchestrem FOK.
Z dalších zajímavostí Pražského jara bych si já osobně nenechala ujít koncert obnovené Peškovy Komorní harmonie se slavným Sergejem Milsteinem u klavíru, Japonskou filharmonii s Ken-chirem Kobayashim, mezzosopranistku Bernardu Fink a premiéru Bernsteinovy opery Candide v režii bratrů Cabanových ve Státní opeře. Odpadla plánovaná premiéra Péllea a Melisandy - největší trumf Národního divadla ztroskotal na zaneprázdněnosti hlavní sólistky Magdaleny Kožené. Zatím se jedná alespoň o jejím koncertním vystoupení v ND během festivalu.
Pro fanoušky moderní hudby tu bude příležitostí víc než dost: festival objednal několik světových premiér (Klusák, Loudová, Hurníkův rodinný muzikál The Angels), do Prahy přijede kultovní Ensemble Intercontemporain, aby zde provedl Schönbergova Pierotta Lunaire a Bouleze. Mnozí letos poprvé uslyšíme živě monumentální Písně z Gure Arnolda Schönberga v podání Z. Mácala a ČF s Evou Urbanovou, Dagmar Peckovou a dalšími hosty ze zahraničí.
Lístky jsou v předprodejích již od prosince, je nejvyšší čas se pro ně vypravit.

Zlatým hřebem téměř tříhodinového zahajovacího ceremoniálu XX. olympijských her v Turíně byl Luciano Pavarotti. Jak jinak - v kolébce opery. Po něm šel už jen ohňostroj. Před ním kdekdo - Peter Gabriel, Yoko Ono, balet La Scaly, dokonce formule 1.
Pavarotti ukázal bojovného ducha a představil se v podobě, v jaké jsme ho znali desítky let - vítězně rozpaženého, s bílým kapesníkem v ruce pro štěstí. Pod hořícím olympijským ohněm (na pilonu z dílny Pininfarina) poslal sportovcům své slavné "Vincera". Stěží hledat v klasické hudbě povzbudivější árii pro ty, kdo touží po vítězství.
Začátek olympiády a vysílání na novém sportovním kanále ovšem značně ohrožuje můj blog - kde vezmu čas na psaní o hudbě?

Tip na víkend pro ty, kdo ještě nestihli navštívit výstavu Maria Callas a Swarovski: Uměleckoprůmyslové museum v Praze hostí mimořádnou výstavu jevištních šperků operní pěvkyně Marie Callasové. Je to bižuterie slavného Ateliéru Marangoni vyrobená z křišťálu firmy Swarovski. Některé návrhy šperků pocházejí i od známého režiséra Zeffireliho. Výstava putuje po Evropě už od r. 2003, do dnešního dne ji viděly téměř 3 000 000 návštěvníků. Včetně mojí maličkosti. A můžu doporučit - je to celkem působivá podívaná.

Pavel Šafr, odstupující šéfredaktor MF Dnes: Já jsem hrdý na to, že děláme komerční noviny. To, že jsme komerční, dovoluje, abychom byli svobodní. Díky tomu, že jsme komerční, nepodléháme politickým tlakům. A když vydáváte úspěšné komerční noviny, nepodléhají dokonce ani tlakům inzerentů.

Americký dirigent Leonard Slatkin nezklamal (8. 2.) svou neformální pověst a předvedl přímo na pódiu Smetanovy síně, jak se to má dělat s hmotnou zainteresovaností hráčů. V Brahmsově Serenádě č.1 je místo, kde dlouho hrají jen dvoje housle, dirigent a orchestr čeká. Když dohráli a mělo se pokračovat, vytáhl Slatkin hbitě z kapsy několik dolarovek a oběma houslistům zaplatil - koncertní mistryni Čepurčenko na jedné straně a koncertnímu mistrovi 2. houslí na druhé straně. Překvapené publikum ani nestačilo na jeho vtip zareagovat, hned se jelo se dál.

Mimochodem celou asi třičtvtěhodinovou serenádu dirigoval Slatkin zpaměti a výborně. FOK držel malými nenápadnými gesty na uzdě, hráli v elegantním lehkém tónu. Stejně tak předtím Haydna a Messiaena. Na pozdní Messiaenově skladbě Un sourire de Mozart (1991) mě potěšilo, že je tak jemná, barevná a nekonfliktní. Když si vzpomenu na Martenotovy vlny v jeho Turangalile a jiné mučící nástroje pro uši, jsem mu vděčná za tohle ztišení (Sourir napsal rok před smrtí, 1991).
A ještě se vrátím k Ritě Čepurčenko - koncertní mistryni tak muzikální a s tak obrovským houslovým tónem může Česká filharmonie FOKu jen závidět.

Na nedávné programové konferenci ČSSD na sebe pozornost strhnul ten obtloustlý chlapík s obrovskou oranžovou kokardou – k nerozeznání od Kecala z Prodané nevěsty.
více na http://virtually.cz/?art=10318

Česká premiéra Mozartovy opery Zaidé, kterou rekonstruoval Andreas Kröper, byla 1. 2. uvedena v Plzni. Cesta nebyla moc příjemná, brzy padla tma a mlha hustá jak mlíko, ale dojeli jsme včas a bez újmy na místo.
Představení se konalo ve Velké synagoze, která je mimochodem třetí největší na světě. Spojení židovské synagogy s operou z muslimskémo harému "dorazili" pořadatelé tím, že program vkládali do barevných letáků propagujících masopustní vepřové hody. Ty fotky jitrnic a bůčků v synagoze, to bylo fakt maso...
V opeře se střídají árie, které se dochovaly, s německým mluveným textem, nově objeveným Kröperem. Některé části jsou psány formou melodramatu. Zaidé je členkou sultánského harému, chce ji osvobodit zamilovaný Gomatz za pomoci strážného Allazima. Jejich plán je prozrazen, ale sultán Soliman se dá obměkčit, protože v závěrečném dost šíleném rozuzlení pozná ve strážci svého zachránce z nějaké lodi, a ten je navíc otcem obou zamilovaných, kteří tak zjistí, že jsou bratr a sestra... Jak prosté, že? Podobný námět uplatnil později Mozart v Únosu ze serailu.
Andreas Kröper si přivezl sympatickou mezinárodní partičku zpěváků a muzikantů (Ensemble der Alpenoper Arosa). Největší aplaus sklidila trochu nachlazená Helena Pellarová (Zaidé), herecky bravurní Jeffery Krueger z USA (Gomatz) a šarmantní Brazilec Flávio Mathias, který se neváhal při zpěvu spustit z patra po provazovém žebříku. Synagoga má skvělou akustiku a její lehce orientální kolorit šel dobře k ději. I když povalování Solimana v turbanu na hlavním oltáři by jejím ortodoxním uživatelům nejspíš přivodilo infarkt.
Zaidé zahájila 26. Smetanovské dny, které pokračují mj. 11. 2. koncertem Evy Urbanové v Pekle s áriemi Smetany a Wagnera.

Vyrůstal v bohémském prostředí hollywoodských celebrit. Dodnes má slabost pro filmovou hudbu, ačkoliv za klasický repertoár sbírá v čele nejlepších orchestrů Grammy a jiná prestižní ocenění. "Když můžem hrát zamilované slaďáky z Berliozova Romea a Julie, proč ne z Hvězdných válek?", tvrdí Leonard Slatkin. V Praze vystoupí s orchestrem FOK 8. a 9. 2., v Obecním domě bude dirigovat skladby Messiaena, Haydna a Brahmse.

Publikováno TIME IN 2/2006

"V Praze jsem byl několikrát, poprvé před více než dvaceti lety a je mému srdci velice blízká. Můj učitel Walter Süsskind, od kterého jsem se naučil nesmírně mnoho, byl původem Čech a proto mám k Čechám obzvlášť vroucí vztah," řekl americký dirigent na Pražském jaru, kde často hostuje.
Od roku 1994 je Leonard Slatkin hudebním ředitelem Národního symfonického orchestru ve Washingtonu. Sídlem orchestru, který hraje mimo jiné na všech státních ceremoniálech, je Kennedyho Centrum. "Tady nikdy nevíte, kdo za vámi přijde po koncertu do šatny," líčí Slatkin. "Klan Kennedyů chodí docela často, Colin Powell - vždy. Condaleeza Riceová se také objevuje často." Dnešní ministryně zahraničí je zkušenou pianistkou a Slatkin ji vždy přemlouvá, aby si zahrála koncert s jeho orchestrem a "vylepšila si tak umělecký profil," pro mnohé poněkud pošramocený válkou v Iráku.
Bill Clinton jej jednou pozval do Bílého domu, aby mu Slatkin dal lekci práce s taktovkou. "Měl někde dirigovat vlasteneckou skladbu Hvězdy a pruhy. Přišel jsem do Oválné pracovny a říkám: Podíváme se, co se s tím dá dělat. Ukázalo se, že gesta zná, kdysi dirigoval školní orchestr," vzpomíná Slatkin.

Pokračování...
celý článek

Říká Miroslav Klivar, vlivný kritik výtvarného umění, člen mnoha uměleckých spolků, který v minulosti přednášel marxismusleninismus na AVU, podílel se na likvidaci časopisů Výtvarná práce a Výtvarná revue a dnes publikuje básně v Haló novinách. Jak píše časopis Týden, dostal v roce 2004 ve Státní opeře uměleckou cenu Trebbia a sto tisíc korun za tvůrčí činnost. Udělování cen organizuje šéf pražské Galerie Miro Miroslav Smolák. Klivar je jeho blízký spolupracovník a jedna z institucí, které šéfuje, má sídlo ve Smolákově galerii.
Tento "disident" se v současnosti pokouší o výmaz ze svazků STB - opět hezká věta: "Mám podklady, že žádné doklady neexistují." Článek v Týdnu stojí za přečtení: http://www.tyden.cz/text.asp?rid=5&show=text&tid=19319

P.S.: Jak by asi dopadly některé vlivné figury hudebního umění při stejně podrobném pohledu do minulosti?

David svou vysokou muzikálností, pověstnou precizností stavby skladby, ušlechtilostí tónu a smyslem pro kompaktnost celkového vyznění měl na dalších úspěších skupiny rozhodující podíl, jeho odpovědnost při korigování Watersových enervujících vizí do srozumitelné hudební řeči a zejména úloha v období znovuobnovení Pink Floyd včetně jejich další dráhy byla jednoznačně nezastupitelná.


Kdo zjistí, co to znamená, ať mi napíše.

V den Mozartových narozenin 27. 1. šel ze Stavovského divadla přímým přenosem do Evropy koncert České filharmonie s izraelskou klarinetistkou Sharon Kam a dirigentem Manfredem Honeckem. Praha se napojila do bloku přímých přenosů z Vídně a Salcburku. Pražský koncert začal za napjatého ticha, plný sál i s nastoupenou filharmonií ani nedutal. Čekalo se na připojení, Vídeň o pár minut přetáhla. Pak nastoupil dirigent a rovnou se začalo, bez nějakých uvítacích řečí. Filharmonikům to docela vyšlo, i když zvuk, jaký jsme slyšeli my ve Stavovském divadle, nebyl příliš lichotivý. Akustika divadla se zakrytým orchestřištěm je suchá, mnohem víc než při běžném operním provozu, uměle se "dohalovala" v přenosových vozech.
Spokojenost s přenosem byla veliká, Rakušáci hodnotili zvláště atmosféru Stavovského divadla, prý to bylo oživení po předchozím Svatoštěpánském chrámu ve Vídni, kde to vypadalo spíš jako tryzna za Mozarta. Producent Hubač ovšem po koncertě pánům z filharmonie vytknul, že jejich odbory v tak výjimečné záležitosti, jako byla tato, nemusely během zkoušky prudit s dodržováním povinné pauzy na kafe, zatímco sólistka i dirigent na ně čekali.
Hned po vypnutí kamer se v celém divadle na všech patrech rozproudila narozeninová párty. Ani dort nechyběl - byl ve tvaru koncertního křídla a krájela ho Sharon Kam osobně. Stavovské divadlo je malé a útulné, atmosféra byla neformální (např. první dáma Lívie Klausová s sebou vzala vnoučata), takže to připomínalo docela milou domácí oslavu. K tomu mě napadá výrok jednoho cizince na adresu českých oslav Mozart 2006: "To je od vás ale hezké, že se tak staráte o výročí cizího skladatele..."

Tak náš pan premiér vystupuje v předvolební show Premiéra s premiérem, na které Krampol baví lid obecný anekdotami o Romech. Zdá se, že humor IV. cenové skupiny je bývalému kádru z RaJ celkem blízký. Problém je v tom, že když se účastní takového "kulturního podniku" premiér, přestává to být humor. Všude na světě by to považovali za jasně vyjádřený politický postoj. Takže by se pan premiér měl za své "vypadnutí z role" státníka hodně rychle a hlasitě omluvit. Jestli to neudělá, není tu už vůbec nic k smíchu.