Ještě jeden dopis čtenáře, David Mraček mi napsal:

Uvádíte v recenzi Jenufy, že jste šla na běžnou reprízu bez hvězd, protože takové představení má divák šanci vidět. Kéž by takto k recenzím přistupovali všichni kritici a "znalci", protože si nedokážete představit, co mi to dá práce přemluvit někoho k návštěvě představení, které má nezpochybnitelné interpretační kvality, když si dotyčný přečetl nějaký výlev např. Drápelice, jejíž referáty hraničí s amatérismem a ke kýženému přiblížení opery širšímu záběru diváků věru nepřispívají. Že jste neslyšela Margitu a Urbanovou, buďte ráda, Margita už nemá hlas (pokud ho tedy někdy měl). Tom Černý je neuvěřitelný v tom, jak vedle suverénního pěvectví dokázal Lacu pochopit. I když ho letos Thálie minula, nepochybně si ji opět někdy vyzpívá. To, že Urbanka dostala už druhou za Kostelničku, považuji za výsměch, ze sedmi repríz dělala jen dvě a bůhví, kdy bude zase. Většinu odedře Škvárová a je mnohem lepší, snad vám stačí důkaz v podobě skutečnosti, že si pan dirigent Kout (a nevím, kdo už by byl lepší autorita na Janáčka) vybral na první premiéru místo Urbanky právě Škvárovou. Přeji co nejvíce pozitivních zážitků v opeře a přimlouvám se za to, abyste psala recenze nejlépe tak z 4. až 7. reprízy, on ten rozdíl oproti premiéře je skutečně neuvěřitelný.
Zdraví David Mraček

Unikátní skladbu popisující biblické stvoření světa můžete slyšet 28. a 29. 3. v Obecním domě.


Josef Haydn napsal oratorium Stvoření v roce 1798. Pár let předtím pobýval slavný rakouský klasik v Londýně, kde na něj udělaly silný dojem händelovské slavnosti. Okouzlila ho krása starých barokních forem, a zvláště Händelovo oratorium Mesiáš. Stvoření vychází přímo z Genesis - líčí počáteční chaos, naprosto geniální místo v partituře je ono okřídlené "Budiž světlo", a dále pokračují zvukomalebné výjevy jako bouře, deště, krupobití, východ slunce, zvířecí hlasy... Opravdu to stojí za pozorné vyslechnutí. V oratoriu vystupují tři archandělé: Gabriel, Ariel a Rafael, objeví se i obyvatelé ráje Adam a Eva a velkou úlohu hraje sbor.
Do Prahy přijede vynikající Český filharmonický sbor Brno, spojí se s Komorním orchestrem pražských symfoniků dirigovaným Petrem Altrichterem. V sólových partech můžem očekávat také ty nejlepší výkony, zhostí se jich sopranistka Simona Houda - Šaturová, tenorista Jaroslav Březina a basista Peter Mikuláš.
28. a 29. 3. Obecní dům, 19.30

Cellista Petr Nouzovský se stal miláčkem naší redakce Time In - jednak proto, že se skvěle vyvedly jeho portréty k rozhovoru, a taky proto, že je schopný kromě klasiky fungovat i v doprovodném tělese Roda Stewarta, což je pro lidi z redakce přece jen bližší hudba. Prostě - tolik místa na rozhovor, jako on, nedostal z klasiky nikdo - s výjimkou Magdaleny Kožené.
Petr své názory neformuluje nijak opatrně ani přehnaně diplomaticky, brzy se o tom budete moci přesvědčit i zde, na blogu. Zatím jen ochutnávka:

"...V Americe jsou skvělí kantoři, kteří mají úplně jiné názory na hraní a jsou otevření i tvému názoru, ochotní podporovat tvou individualitu, což je strašně důležité."

Tady to tak není?
Tady jsou zaběhnuté nějaké tradice, a je otázkou, jak dlouho nám vydrží jen vzpomínat na to, jak to bylo před padesáti lety, kdy se hrávalo podle úplně jiných trendů. Třeba Mischa Maisky, jeden ze světových hráčů, je tu některými autoritami považován téměř za hudebního analfabeta. Když slyšíš názor, že ten by se u nás nedostal ani do prvního ročníku na AMU... No, on by sem samozřejmě nešel... (smích)

Šel bys i do něčeho jako je Apocalyptika?
No jasně, hrozně rád, dokonce jsem si zkoušel v Japonsku v jednom obchodě elektrické cello. Ale když se podíváš tady na to zázemí, na ty lidi, co choděj v patnácti hrát ve fraku, a představíš si, že s nima děláš Apokalyptiku, tak to je naprosto mimo, to nejde... Apokalyptika je úplná bomba, a hlavně, ti kluci opravdu umějí hrát. To nejsou lidi, kteří si řekli, hele, budem na ty cella dělat něco jinýho, protože nejsme dobrý... Oni jsou dobrý a hrajou skvěle.

Po delší době od premiéry Aidy v ND, která mě tak odrovnala, že jsem v půlce zmizela, mi přišel dopis čtenáře, který poctivě sledoval vývoj dalších repríz a postavil se na obhajobu této inscenace. Jeho názor předávám dál:

Milá Svatavo,
se zájmem jsem pročítal vaše recenze a názory na vašich skvěle uspořádaných webových stránkách. Většinou se shodneme, za což jsem rád, protože výlevy některých našich kritiků jsou nehodné českých médií, zvláště; jde-li o objektivní věci. Proto mně mrzí, že jste odbyla a odsoudila Aidu v Národním. Jistěže pro mě je ve srovnání s dlouhá léta hranou inscenací v SOP také zklamáním, ale právě ona druhá půlka, před kterou jste utekla, úroveň představení hodně pozvedá. Nehledě na to, že jste v hlavních rolích viděla pěvkyně, které reprízy často nedělají, jak už je u nás zvykem, do repríz stejně doskakují noví sólisté a ti by si také zasloužili pozornost. Tak například Aidu většinu repríz zpívá paní Olga Romanko, procítěnější a pěvecky o třídu lepší než prvopremiérová Daniela Longhi. A Amneris Jolany Fogašové je především ve velké scéně s Radamem a soudci (4.akt) výraznou hereckou etudou - což byla mimochodem i prvopremiérová Alina Gurina, jenže ta má zase jen ten herecký talent (a dobrého agenta) a nikoli hlas. Skvělý nápad je například to, že než Amneris se slovy "Traditor" vyjde z chrámu a obviní Radama ze zrady, když jej spatří s Aidou a jejím otcem (závěr 3. aktu), v ND právě část jejich spikleneckého rozhovoru vyslechne skryta ve stínu vchodu do chrámu, neboli vyjde dříve než obvykle vychází a stačí se nepozorovaně skrýt a poslouchat. A i jinak velmi velmi statický Sergej Ljadov se v druhé půlce rozehrál, jak ho znám, určitě to nepřišlo samo sebou, proto mám "podezření", že režisér se sólisty opravdu pracoval, jen je to zřejmě vinou špatné organizace zkoušek nebo snad i záměrem režiséra znát pouze na té druhé půlce. Mohu vám potvrdit (chodím poctivě na všechny reprízy, právě abych nekřivdil těm nesprávným lidem, k čemuž se recenzenti často uchylují), že aplaus publika na konci je nesrovnatelně větší než při představeních ve Státní opeře a to do Národního chodí mnohem více českých, inteligentnějších diváků;, než turistů, batůžkářů a VIP-snobů, což je případ právě SOP. Mimochodem i všechny recenze i ostatní "znalci" se shodli na tom, že druhá polovina byla mnohem lepší. To je jen přátelská rada, jsem si jist, že budete příjemně překvapena.
Zdraví David Mraček

Na premiéře Sicilských nešpor jsem seděla nad orchestřištěm a měla tak docela přehled, v čem hudebníci hrají. A docela mě překvapilo, že i když jsou "v díře" pro většinu publika neviditelní, všichni dodržují styl vzorného koncertního umělce. Černé obleky, vyleštěné lakýrky. Žádné úlevy, že by měl někdo vzadu jen tak něco tmavého, svetr nebo mokasíny. Přitom ta díra pod pódiem není ani trochu nóbl, strohé prostředí bez designu, jako ve skladu.
O mnoho lépe to ovšem nevypadalo ani na pódiu, Sicilské nešpory mají prázdnou scénu bez nápadu a bez režie, ale to je na jiné povídání. Tahle nudná opera je důkazem, že i mistr tesař se někdy utne, což se Verdimu právě tady stalo.
Ještě k lakýrkám - po tříapůlhodinové premiéře mizelo obecenstvo úprkem, a opět do díry - do podchodu pod magistrálou. Moc cest na výběr tu není. Nastrojené dvojice v lakýrkách a na vysokých podpadcích houfně lezly pod zem jako krysy. Vlhký páchnoucí tunel plný kaluží je opravdu skvělou tečkou za operním večerem.

Když přijel sir Colin Davis na Pražské jaro, byly toho plné noviny. Teď ve vší tichosti oddirigoval dva vynikající koncerty s Českou filharmonií - a nic (možná recenze, ale kdo je čte, že). Totéž americký dirigent Leonard Slatkin a FOK. Zajímavá dynamická osobnost, která se zná s kdekým od Bílého domu po Hollywood a tady - pán kouká přes silné brýle do programu: kdo to dneska diriguje...?
To je stejné, jako by někdo přišel na abonentku do Sazka Areny a četl - dneska hraje kdo? Jo nějaký Phil Collins...
Když doveze hvězdu soukromá agentura nebo festival, jsou tiskovky, fotky na každém rohu, tiskové zprávy v mailech. Státní orchestry mají sice PR oddělení plná, zato propagaci nulovou. Jejich abonenti chodí na "kultúru", ne na hvězdy. A taky to podle toho na koncertech vypadá. Výtečný klavírista, za kterého se na festivalu v Salcburku platí v tvrdých eurech (pokud vůbec jdou sehnat lístky), sklidí tady vlažný potlesk. Dvě vteřiny po posledním taktu už vyrážejí francouzské hole do uličky v závodu o to, kdo bude první u šaten.
Je to depresivní, zvláště v Obecním domě. I v Rudolfinu jsou rezervy, Colin Davis také neměl právě narváno. A jistě sem nepřijel za hubičku. Ne, že bych zasloužilým abonentům jejich kultúru nepřála. Ale takový koncert by měl být v Praze událostí, a to se nestane, když o něm nikdo neví.

Jak na sebe prozradil Daniel Hůlka ve velkém víkendovém rozhovoru v MF Dnes, stal se nedávno sólistou Národního divadla. Do jaké inscenace míří, zatím není jasné, ale zdá se, že to bere smrtelně vážně. Začal znovu brát hodiny zpěvu u svého profesora a dokonce se snaží dodržovat životosprávu.
"Klasika je neúprosná, ale fér," řekl zpěvák novinářům. "Neexistuje playback, nezachrání vás zvukař. Když vylezete na jeviště, buď ten part zazpíváte, nebo ne, žádné skandály ani fotky z večírků vám nepomůžou."

"Noviny otiskovaly radostné dopisy pracujících. V krásné jednomyslnosti děkovali dělníci straně za to, že je osvobodila od utrpení naslouchat Šostakovičovým symfoniím. Repertoárový výbor vyhověl přání pracujících a uveřejnil černou listinu děl, která se nesmí hrát..."

Kniha pamětí Šostakoviče je podobných perel a citátů plná. Možná se s nimi ještě párkrát na mém blogu setkáte, protože tu knihu zatím pořád mám na nočním stolku a je těžké necitovat z ní některé senzační informace. Nebo si ji možná sami přečtete.

Paměti jednoho z nejslavnějších sovětských skladatelů, mistrovsky formulované Solomonem Volkovem, vzbudily velký zájem veřejnosti. V USA, kde roku 1979 poprvé vyšly, vyvolaly bouřlivou diskuzi o své autentičnosti. Podle sovětské strany to byl od počátku podvrh a zastánci tohoto názoru se našli i mezi americkými muzikology. Debaty trvající 20 let a trapně útočící na nedostatečné disidentství mrtvého skladatele neutišilo ani svědectví Šostakovičových dětí, Galiny a Maxima, a mnoha předních ruských hudebníků, kteří se za knihu postavili.
Cesta pamětí k českému čtenáři byla dlouhá a složitá - nakladatelství AMU se nepodařilo dostat k ruskému originálu, neboť Volkov jej ve finanční nouzi prodal do soukromé sbírky. Vychází se tedy z německého vydání (Albert Knaus Verlag). Solomon Volkov, redaktor prestižního časopisu Sovetskaja muzyka, zaznamenal skladatelovy paměti v 70. letech. Psal je těsnopisem, protože Šostakovič nechtěl nic nahrávat, záznamy si vždy nechal autorem schválit. Paměti dokončili rok před Šostakovičovou smrtí (1974) a od počátku byla úmluva jasná - vyjdou na Západě. Stalo se tak r. 1979 v nakladatelství Harper and Row.
Četba je to strhující. Před očima nám defilují odtajněné ruské dějiny, zalidněné hrdiny i absurdními postavičkami a historkami jak z Gogola. Tíživost vzpomínek je nekonečná, realita před i porevolučního Ruska pro dnešního člověka nepředstavitelná. Hlad, bída, seznamy smrti, vzájemné podrazy umělců, snaha zavděčit se generalissimovi, nebo uvrhnout kolegu do nemilosti. Vedle hudebníků Šostakovič formuluje názory na spoustu slavných básníků, filmařů, politiků i vojevůdců. Jeho postřehy mají sarkastický švih a jeho historky prozradí o protagonistech víc, než mnohdy obsáhlá hesla v encyklopedii.

Solomon Volkov: Svědectví Dmitrije Šostakoviče
Akademie múzických umění v Praze 2005, 422 stran

Když potkám nějakého skladatele, většina z nich si stěžuje - psali by, psali, ale není zájem. Proto mě překvapilo, když jsem se doslechla, že cyklus komorních oper v Národním divadle nazvaný Bušení do železné opony umírá na úbytě. Po dvou třech letech opery mladých autorů došly. "Nikdo to nechce dělat, divadlo na to dává jen 100 tisíc a za to nic nepořídíš, sólisty ani režiséra," dozvěděla jsem se od jednoho skladatele. No, mě to zas tak málo nepřipadá, mě například nikdo 100 tisíc jen tak nedal. Samozřejmě to nejsou peníze, které by inkasoval autor, ale dovedu si představit, že ve tvrdém konkurenčním prostředí by si mnozí autoři naopak rádi připlatili za tu šanci, že budou mít v životopise premiéru v Národním.
Jenže tu konkurence není, skutečných talentů, které na objednávku sednou a napíšou operu, je jak šafránu. Jeden renomovaný skladatel, který se roky u nás nesměl hrát a živil se nuznou prací korepetitora, mi na otázku, kdy napíše operu, řekl: "Když já neumím bavit lidi." Nebyla to hořká sebereflexe, ale štiplavá narážka na úspěch hokejové opery Nagano. Na originální kousek, který nemá ve světě opery obdoby a který jako jediný ze soudobé hudby vydržel na repertoáru dvě sezóny (podle mě by vydržel i víc).
Přemýšlím, kde by byl Mozart, kdyby místo svých komických oper povzneseně řekl: Já neumím bavit lidi. Asi by mu odpověděli: Tak nedělej skladatele.

Humor zpět do Prodané nevěsty - začalo s tím Národní divadlo v Praze a pokračuje Ondřej Havelka jako režisér v Brně. Alespoň plakát k premiéře vypadá dost slibně.

Zvětšit obrázek.

Kulturní rubrika našich největších a hned po Blesku nejčtenějších novin zavedla novinku - za recenzí operní premiéry paní Drápelová uvádí percentuální hodnocení. Minulý týden si vyjela do La Scaly na premiéru Káti Kabanové v režii originálního Roberta Carsena a pod taktovkou J. E. Gardinera. Ačkoliv v článku se to hemží velkými dojmy a superlativy, bez jediné poskvrnky, hodnocení je - režie 80%, zpěv 70%. Jak asi zajásají pěvci Janise Watson, Peter Straka, Štefan Margita nebo Judith Forstová, že tu premiéru podle paní recenzentky "odvedli" tak na 70%? A když má tohle hodnocení La Scala, jedna z nejbohatších scén, kolik procent, probůh, dostane příště nějaká domácí scéna? Už tak se každá před paní Drápelovou třásla a co teprve teď, když na ně vytáhne své vědecké měření...
Co kdyby to zavedli ve všech novinách? Bude se pak za nějaký ten bodík navíc podplácet, budou si divadla kupovat procenta? To by nebylo špatné, alespoň pro nás - kritiky. Konečně by naše všivá špatně placená práce měla pevně stanovenou cenu...

Ministr kultury Vítězslav Jandák, přezdívaný Paroubkova neřízená střela, si tentokrát vzal na mušku Národní divadlo. Probíhá tam hloubková kontrola, což je v našich poměrech známý rituální taneček před zamýšleným sestřelením ředitele. Tam se teď budou řešit věci, jako jestli si můžete bez veřejné soutěže objednat sbor, režiséra nebo sólistu, kterého chcete, nebo jestli vás za to zavřou. Daniel Dvořák to nebude mít lehké. Když si vzpomenu na nenávistný článek proti vedení ND od herce Postráneckého v Lidovkách (za bezprecedentně jednostranného přizvukování paní redaktorky Machalické)... Možná odtud vítr fouká?
Útok ministerstva na post ředitele ND současně s bouráním Divadelního ústavu už zaregistrovala média, psalo se o tom před časem např. v Reflexu. Potěšilo mě, že Dvořákův předchůdce v ND Srstka, předčasně odvolaný Dostálem, si k útokům na současné vedení nepřisadil, i když by to bylo přirozené, ale naopak se vyjádřil proti unáhleným krokům ministerstva. Jinak ale Dvořák od konzervativně naladěné kulturní fronty nemůže čekat žádnou podporu. Jednak visí velká část kultury tak nebo onak na penězích rozdělovaných ministerstvem, jednak si svými pokusy reformovat zkostnatělý kolos Národního divadla na moderní a pro veřejnost atraktivní podnik Dvořák nadělal spoustu nepřátel. Tak uvidíme, co stihnou do voleb.

Národní divadlo zítra uvede unikátní projekt Mozart? Mozart!, což jsou dvě choreografie Jiřího Kyliána a Petra Zusky na Mozartovu hudbu. Všechno se bude hrát v díře orchestru živě, včetně klavírních koncertů a sól i sboru Requiem. Poslední Mozartova skladba přitom zazní nově - dokomponovaná švýcarským skladatelem Richardem Rentschem.
Rozhovor s Petrem Zuskou, šéfem baletu Národního divadla, můžete číst zde.

Rozhovor se sirem Colinem Davisem

Je šéfdirigentem jednoho z předních světových těles - Londýnského symfonického orchestru. Loni s ním zahajoval Pražské jaro, letos se vrátil, aby dirigoval Českou filharmonii (9. a 10. 3. v Rudolfinu).

"Pražská defenestrace je pro mě památné datum, ve stejný den 23. 5. jsem před 41 lety požádal o ruku svou ženu a začala také třicetiletá válka."

Sir Colin Rex Davis, jak zní celé jeho jméno, je typický anglický gentlemant, hovoří tiše, s elegantním nadhledem, jeho slova však nepostrádají humor a smysl pro pointu. Při pohledu na jeho vysokou přímou postavu a rozevlátou kštici by nikdo nehádal, že v příštím roce oslaví 80 let. Jeho kariéra začala vlastně neúspěchem - na Royal College of Music, kde studoval klarinet, ho odmítli vzít do třídy dirigování, údajně kvůli slabé hře na klavír. Nedal se odradit a založil s několika studenty v Londýně Kalmar Chamber Orchestra. Několik let poté stal hudebním šéfem Sadlers Wells (dnešní Anglické národní opery), Královské opery, později šéfdirigentem BBC Symphony Orchestra, po Rafaelu Kubelíkovi převzal Bavorský rozhlasový orchestr, Dresden Staatskapelle a dnes je také hostujícím dirigentem New York Philharmonic.
Mezi vládci s taktovkou je sir Colin Davis tak trochu bílou vránou - je znám svým naprosto neautoritativním postojem k orchestrálním hráčům, dokonce ani nechce být při jejich výběru na konkurzech. Má kolem toho vypracovanou celou filosofii. Říká, že
že problémy mezi hráči a dirigentem jsou vždy stejného původu - když hráči cítí, že člověk, jenž stojí před nimi, je může vyhodit, tak z jejich vztahu mizí důvěra a začíná absurdní proces boje o moc. "Ale hudba je o svobodě a svoboda nemůže být dosažena mocí nebo egem jednoho člověka".
V průběhu našeho rozhovoru odhalil také nečekaně dobrou orientaci v české historii. A musím říct, že poslouchat představitele nižší britské šlechty, jak chválí českou kulturu, hudbu, čistotu a zeleň našich měst, to dokáže příslušníkovi malého středoevropského národa zvednout sebevědomí...

celý rozhovor si přečtěte zde

Víc než týden deník mlčel, zatímco já jsem se válela na horách. Válela ani ne tak ve smyslu fyzického pohodlí, ale spíš v důsledku svého lyžařského stylu. No, dobře to dopadlo, ruce mám zdravé, posadit se už taky mohu, tak jedeme dál.
Zima, zdá se, nekončí, a Jarek Nohavica vtipně zareagoval novou písničkou, kterou si můžete přehrát tady ...
Nohavicova pohotovost je skvělá, takhle skoro kronikářsky zachytit jeden z meteorologických excesů, to je v hudbě ojedinělé. A co víc, ostravský bard kašle na OSU, vydavatelské firmy a celý ten jejich byznys a posílá své písně lidem ke stažení po internetu. Klobouk dolů.