Jak se dívají studenti gymnázií na tzv. výchovné koncerty klasické hudby? Petr Kadlec nám poslal některé autentické odpovědi z ankety, která probíhala během Experimentu S. Výsledky ankety najdete zde. Můžete hodnotit nejvtipnější hlášku. Další koncert pro studenty bude v Rudolfinu v pondělí 18. června 2007 od 10 hodin a zazní na něm Novosvětská. V diskusi budeme pokračovat - sledujte blog.

Kdo v Praze něco znamená, nemohl chybět 22.4. na premiéře jazzové opery Dobře placená procházka. Národní divadlo zaplnili VIPáci až po strop. Forman se Suchým se dočkali triumfálních ovací.

Mohli jste tu vidět opravdu všechny - tři ministry kultury vedle sebe - Štěpánka, Třeštíkovou i Jehličku. Dva ředitele ND - bývalého a současného. Topolánka s oficiální partnerkou Lucií Talmanovou (což ředitele ND Ondřeje Černého nezmátlo a uvítal ji podle protokolu jako druhou první dámu: vážená paní Talmanová, vážený pane premiére). Jeho "stín" Dalík se k nim nevešel do lóže a musel tam nechat chudák jen svou přítekyni a najít si náhradní místo. V řadách se nenápadně proplétal exprezident Havel s Dagmar, bez zvláštních privilegií a vyhražených míst. Z politiků nechyběl Saša Vondra, Martin Bursík, Kateřina Jacque, Dientsbier, Němcová, dostavil se i vítězný bojovník se škodováckými odboráři exministr Jahn. Viděli jsme Olgu Sommerovou, Magdu Vašáryovou, Kláru Issovou (a dokonce bez rovnátek!, která nesundala ani na galavečeru v Berlíně), Hudečka s Hudečkovou, spisovatele Stránského. Přišli kamarádi Miloše Formana Ondříček, Tříska a fůra dalších, kteří to o sobě jen tvrdí. A také fanoušci Jiřího Suchého, kteří tam neustále poletovali s tužkou a programem, aby získali autogram. Ostatně pro lovce autogramů to byly hotové žně - v jednom prostoru se sešli lidé od filmu, z popu, klasické hudby a politiky.

celý článek najdete zde

Na článek Olgy Heidingsfeldové Experiment S o výchovných koncertech přišla do redakce tato poznámka Petra Kadlece, který zmíněné koncerty ČSO moderuje:
Narazil jsem na Vašich stránkách na zamyšlení Olgy Heidingsfeldové „Experiment S“ – o urputně přežívající praxi výchovných koncertů. A zatoužil jsem něco málo k jejímu textu napsat.
Jinak mě těší, že se u Vás lze dočíst o našem „edukativním“ projektu. Úplně nejlepší – to musím bez mučení přiznat – by mi ovšem přišlo, kdyby se o něm psalo na základě toho, že jej někdo skutečně navštívil. Neboť meditovat o reakcích studentského publika, aniž ho autorka zažije (a k tomu na generálce věru nedošlo ), není možná optimální. Můžu autorce poskytnout asi dvě stovky studentských reakcí na beethovenský koncert (včetně jejich hodnocení ) a v současné chvíli asi stovku reakcí na Šostakoviče. Možná by pro ni mohly být zajímavé. Chtěla-li by přispět nějakým nápadem na pole hudebně vzdělávacích projektů – neboť nikdo si asi nemyslí, že čtyři studentské koncerty ročně pro tisícihlavé publikum spasí všechno – bude to skvělé a vítané!
I proto bych Vás rád pozval na poslední koncert cyklu, který bude v pondělí 18. června 2007 od 10 hodin a zazní na něm Novosvětská. A budu moc rád za případnou reflexi.
Petr Kadlec 

 

Miloš Čermák napsal v HN komentář na okraj největšího skandálu českého výtvarného umění, který včera odhalila Nova v pořadu Na vlastní oči. Obrazy záhadného malíře B.S. Kečíře, neexistujícího "klasika moderny" se smyšleným životopisem do posledního puntíku, prodával za statisícové částky starožitník, který si je pravděpodobně sám maloval.

"Nechme stranou, co tahle kauza způsobí ve výtvarném světě," píše Čermák. "Jak změní hodnotu Kečířových obrazů a čím přispěje například k debatě o tom, jak se určuje hodnota moderního umění. Ukazuje se, že výtvarné umění prodává mnohem víc příběh než jakási objektivní kvalita. To není moc lichotivé. Ale nelichotivou vizitku vystavuje tenhle skandál také médiím."

Ano - všechny "seriózní deníky", Fronta, Lidové noviny, Právo, ba i ČTK psaly o Kečířovi a jeho výstavě. I naše spolehlivá a důvěryhodná ČT, jak je občany nejčastěji hodnocena veřejnoprávní televize, bez rozpaků papouškovala cancy o záhadném malíři. Až komerční Novu napadlo projet pár registrů a matrik a bylo po záhadě - žádný Kečíř v Čechách nikdy nežil. Prostá novinářská rutina, ale jinde už se ani ta nedělá.

Ještě zajímavější je postřeh o nejasné kvalitě moderního umění, jak se z mazanice opatřené certifikáty znalců (i ti se dali zřejmě napálit) stává umělecká hodnota. Obrazy se nekupují proto, aby se líbily, ale jako investice. A dokonce - ony se ani nemalují proto, aby se líbily. Na prvním místě je sebevyjádření génia, jestli to někdo pochopí nebo ne, koho to zajímá... Důležité je, co o tom pak napíšou znalci.

V hudbě je to podobné, kdo stoprocentně pozná podvrh od nějaké experimentální skladby? Kdo pozná, zda byla zahrána předně podle partitury nebo si klavírista celou dobu improvizoval? Je tu jen jeden drobný rozdíl - zkuste takovou skladbu zpeněžit, ani dvacet certifikátů, že je to kvalitní hudba, vám nepomůže.

"Pražské premiéry jsou událost, na kterou se vždycky těším, ale kterou málokdy stihnu," napsala mi do blogu Olga Heidingsfeldová. A pokračuje: Tentokrát mi k mojí velké lítosti utekli všichni skandinávští autoři (podtitul letošních Premiér zněl „…zacíleno na Sever“ ). Nakonec jsem tedy zvládla aspoň dva koncerty s novinkami českých skladatelů: Kryštofa Mařatky, Josefa Ruta, Jindřicha Felda a Jaroslava Krčka. Chci se zmínit hlavně o dvou skladbách, které se mi líbily nejvíc.

Ve skutečnosti se slovo „líbit se“ příliš nehodí k vyjádření pocitů, které evokoval melodram Čtyřnohá vrána. Na texty Daniila Charmse ho napsal Kryštof Mařatka a 26.3. ho předvedl v Sukově síni s francouzským Ensemble Calliopée a herci Janem Vondráčkem a Vasilem Fridrichem. Ani u slova „melodram“ si nejsem jistá, jestli je to pravé. Nešlo o souvislý příběh, ale o kratší texty, které na počátku vypadaly jako nezávazná absurdní hříčka, ale postupně gradovaly do mrazivě šíleného obrazu stalinismu 30. let. Zvukově sice nebyla Čtyřnohá vrána příliš vzdálena od Schönbergova Pierrota, ale ruské východisko se přitom ani na okamžik neztratilo.
Celý článek

I když mezi námi - vypadá na víc. Jak se motal na pódiu při posledních Strunách podzimu, je s podivem, že se jazzrockový mág se svými syntetizéry ještě letos vydal na turné. Teď krouží po českých klubech, pravda nijak prestižních. Na konci března hrál dvakrát v pražském Vagónu (pro úspěch jeden večer přidal). Po České Lípě, Chomutově a Libochovicích zakončí šňůru 16. května v Brně. Supraphon k Vargově výročí vrhne do prodeje dvojalbum jeho hitů (Hommage á Marian Varga) a společně se slovenským Opusem dají do oběhu nějaký upravený sedmidílný komplet Vargových desek se skupinou Collegium Musicum ze 70. let.

Pokud nejste vyznavači muzikálu, asi jste tenhle prostor ještě nenavštívili. Mluvím o Divadle Hybernia, které se loni v listopadu podařilo otevřít po dlouhých dobách nejistot, neufinancovatelných projektů a tlení v havarijním stavu, kdy hyzdilo Náměstí Republiky. Po rekonstrukci obřích rozměrů se z bývalého kláštera a pozdější celnice s empírovým průčelím stal svatostánek muzikálu o kapacitě 960 míst. Zatím se tu hrál muzikál Golem, ale 25. dubna to bude poprvé, kdy se v Divadle Hybernia ukuteční koncert klasické hudby. Pražské jaro si zde udělá jakousi předehru k festivalu v podobě operního galavečera. Vystoupí na něm laureáti Mezinárodní hudební soutěže Antonína Dvořáka: polská sopranistka Agnieszka Bochanek-Osiecka, mezzosopranistka Eliška Weissová, tenorista Martin Šrejma a v Drážďanské Státní opeře nově angažovaný basista Lee Sang-Min z Jižní Koreje. Umělce bude doprovázet Karlovarský symfonický orchestr řízený dirigentem Státní opery Praha Františkem Drsem. Na programu jsou slavné operní árie Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Wolfganga Amadea Mozarta, Pietra Mascagniho, Umberta Giordana, Giacoma Pucciniho a Giuseppa Verdiho. Začátek ve 20 hodin. Vstupenky stojí od 250 do 400 Kč a je jich zatím dost!

O skladateli Jaromíru Weinbergerovi a jeho nejznámější opeře Švanda dudák se tu dost diskutovalo (viz 3. 4. příspěvek "Ještě k Zemlinského Křídovému kruhu" a následné komentáře). Dotyčný skladatel má letos 40. výročí úmrtí a nepovšimla si toho jen opavská opera, ale i cellista a inspirátor zajímavých hudebních projektů František Brikcius. A uspořádal ke zmíněnému výročí spolu s klavíristou Tomášem Víškem vlastní turné plné premiér.
I když byl Weinberger skladatelem spíše orchestrální a vokální hudby, Brikcius zařadil na program dvě premiéry jeho skladeb v nové úpravě pro cello s klavírem: Une Cantiléne jalouse a Colloque sentimental - Prelude d'apres la poeme de Paul Verlaine, obě z roku 1920. Dále je na programu Schulhoffova cellová sonáta, Lamento Jamese Simona v české premiéře a čerstvá novinka Ireny Kosíkové d - Fence pro violoncello a klavír (2007).
Weinberger Tour startuje ve Španělské synagoze v Praze 23. 4. a potrvá až do října, přičemž Brikcius s Víškem navštíví desítku českých měst (Praha, Brno, Teplice, Lidice, Terezín, Děčín, Nelahozeves, Boskovice, Břeclav, Mikulov).

Česká televize před časem zahájila zajímavý cyklus Soukromé století, komentované sestřihy ze starých rodinných filmových archivů - dnes bychom řekli z "domácího videa". Černobílé němé záběry všech těch strýčků a dětí na rodinných oslavách, záběry z domovů, dovolených a výletů by samy o sobě nebyly ničím výjimečným, ale to, jak se osudy těch lidí naplňují a uzavírají, jak procházejí válkami, převraty, jak emigrují, berou se a rozvádějí, či končí sebevraždou, to z těch letmých amatérských záběrů dělá poutavé příběhy.

Až do minulého týdne, kdy vyprávěl svůj příběh skladatel Václav Felix. Člověk nikoli neznámý a obyčejný, ale svého času významný exponent minulého režimu, jehož hudební dílo se hemží Leniny, Maruškami Kudeříkovými a podobnými agitkami. O rodině na snímcích jsme se nedozvěděli téměř nic, celé to bylo na téma já, moje kariéra a moje strana. Neuvěřitelné. Výjimku v sebestředném vyprávění tvořil jen "neposlušný tatínek" s politickým škraloupem, jehož se chtěl Václav veřejně zříct. Ten ve vzpomínkách hodně poutal jeho pozornost, nejspíš jako permanentní ohrožení jeho kariéry.

Václav Felix to dotáhl od 50. let, kdy začínal jako redaktor Hudebních rozhledů, postupně až na místopředsedu SČSKU (Svazu skladatelů, někdy přezdívaného "prodloužená ruka KSČ"), učil na AMU, v 70. letech se stal "zasloužilým umělcem." ("Dostal jsem ho až k padesátinám, " povzdechne si ukřivděně.) Přesto v dokumentu tvrdí: "Nikdy jsem nebyl velké zvíře, já netoužil mít tu moc, já se držel hudební fakulty." Jeho posluchači z AMU dodnes dávají k dobru historku, jak se Felix třídě pochlubil, že má dnes nadmíru sváteční den. Po dlouhém vyptávání a přemlouvání prozradil, že v jeho rodině došlo k radostné události - ne svatba, ani křtiny, ale jeho syn prý ten den vstoupil do komunistické strany. Stejně vypadal i jeho dokument o životě - koupající se zadky v plavkách u moře střídají prvomájové průvody a státní pohřby.

Osmašedesátý rok s ním nepohnul, byl s rodinou v Bulharsku: "Ani jsem nemohl nic podepisovat. Já měl z pekla štěstí," komentuje srpnové události. Normalizace byla podle něj tvrdá, "to byly tlaky nejsilnější, udržet se nebyla sranda," vzpomíná. Ale jeho hvězda, jak známo, právě v té době stoupala...
Asi nejvíce pro blaho lidstva vykonal mimo hudbu - svým objevem dosud neznámého motýla. Narazil na něj jako vášnivý entomolog přímo na letišti v Mongolsku, kam ho soudruzi poslali na služební cetu. Dnes se po něm jmenuje latinsky snad celý hmyzí druh. Zase jednou z pekla štěstí...

Jako epilog si neodpustím ocitovat ještě domácí scénku, jak se po revoluci rozešel s komunistickou stranou: "Už i Danuška mi říkala, to nemá význam platit dál ty příspěvky, já už byl taky otrávenej..." A dodává s typickou starostrukturní zhrzeností: "Teď už rozprodávám i tu svou sbírku motýlů."

Prodej vstupenek na největší festival klasické hudby u nás, Pražské jaro, je už v plném proudu. Když budete mít štěstí, pár hezkých koncertů mezi 12. květnem a 3. červnem, kdy festival poběží, ještě můžete ulovit...



celý článek najdete zde

Před časem proběhla tiskem vzrušující zpráva o objevu starého tisku Komenského Brány jazyků v jednom vídeňském antikvariátu. Originální tisk z roku 1654 zde objevil a také zakoupil Josef Koller z Uherského Brodu. Prodávající obchodník evidentně netušil, o co jde a o jakou částku se v té chvíli připravil. V Evropě existují pouze 2 exempláře této zdařilé učebnice latiny a oba máme nyní v Česku (druhý má Strahovská knihovna).
Mě na tom ovšem zaujal papír, kterým je kniha obalena. Pokud se nemýlím, je popsaný notami, tipla bych si na menzurální notaci, což by odpovídalo době možná i starší (ty "romby" v titulku berte s rezervou), ale zahlédla jsem to v TV jen krátce. Takže otázka zní - jaký hudební opus je na obálce? Je to součást knihy, její původní obal (i když proč by noty zdobily učebnici latiny?) a nebo nějaký list pergamenu ze starého vysloužilého svazku not, který posloužil, jako už tolikrát v minulosti, k jiným, veskrze praktickým účelům?

S hambou a pocity viny se po dvou týdnech vracím ke svému blogu, abych ještě něco málo podotkla na okraj Opery 2007. A s radostí koukám, jak jste si tu zatím krásně pokecali i beze mě a všechno už v komentářích dávno probrali, a to je moc fajn, že tu bylo docela živo.
Ještě jsem slibovala, že uvidím Švandu dudáka (od Jaromíra Weinbergera), no tak to nevyšlo, zase mi to překazil jeden hororový závěr pracovního týdne. Ale jak jsem slyšela, o moc jsem nepřišla, dle vyjádření jedné mé kolegyně, která se vzbudila až ve třetím dějství. Já jsem to tak trochu i tušila, když jediná věta, kterou Weinbergerovi věnuje Šíp ve své monografii Česká opera a její tvůrci zní: "Skladatelé další epochy už Tyla nechápali, čehož je odstrašujícím příkladem Weinbergerův Švanda dudák."

Naopak velmi osvěžujícím dojmem už od prvních taktů na mě zapůsobil Zemlinského Křídový kruh. Taková ta příjemná prvorepubliková moderna, tklivé sólo saxofonu nebo co jsem to zaslechla už v předehře, to mi bylo velice blízké a přitom neokoukané. Myslím si, že v repertoáru z počátku 20. století bude takových zajímavých a dobře stravitelných věcí víc, pohřbených dvěma vlnami světových válek a socialistickým realismem. A možná pro ně teď nastal vhodný čas, po sto letech už máme připravený sluch...

Příběh čínské dívky, kterou matka z bídy prodá do nevěstince, ale ona se díky svým mimořádným kvalitám nakonec stane ženou panovníka, je čistokrevná červená knihovna, ale na ty dvě hodiny nebo kolik to jako děj vystačí a člověk se rozhodně nenudí. Další potenciál skýtá exotické prostředí a možnost humorné nadsázky (zde režisírem Martinem Pacekem ne zcela využitá - inscenace Jihočeského divadla České Budějovice). Tomáš Hála v čele orchestru odvedl poctivý výkon, po hudební stránce jsem neměla nějaké pocity nedostatečnosti.

Faktem je, a v diskusi to už tady zaznělo, že tohle představení nebylo zdaleka tak dobře navštívené, jako ta předchozí. Možná diváky zmátl ten profláklý název Křídový kruh - nejspíš si řekli, jó, to bude asi zhudebnění té Brechtovy agitky Kavkazský křídový kruh, jak tam spolu soupeří dva kolchozy...