V provokativním rozhovoru s trumpetistou Janem Hasenöhrlem, zakladatelem Českého národního symfonického orchestru, jsme se docela otevřeně bavili o časté praxi "hostování" orchestrálních hráčů v jiných než vlastních tělesech, takzvaně na kšeft. Tělesům, z větší části složeným z takových záskoků, se říká KMČ (kdo má čas). Jedním z orchestrů, který si hráče najímá případ od případu, je i Hasenöhrlův ČNSO a nemá nouzi ani o výpomoci z předních českých těles. Na můj článek a potažmo na tuto praxi, u nás opravdu oblíbenou, reagoval dopisem dr. Ilja Šmíd, ředitel FOK. Reaguje také na nedávné spory kolem kulturních grantů. Píše:

Bohorovnost pana Hasenhörla působí velmi sympaticky pro všechny, kteří neznají skutečnost. Mě rozhodně "neunáší". Řeším v současné době jeden z mnoha problémů ve FOKu, a tím je hostování členů FOK v ČNSO. Je to dlouholetá causa, na kterou všichni žehrají, ale nikdo ji nechce řešit, včetně kolegy Hasenhörla.
Celý příspěvek najdete zde

Krásná a zároveň ošklivá. - Roztomile pochmurná. Poměrně výstižně vyjadřuje tíhu Šostakovičova života. - Takto popisují v anketě gymnazisté své setkání se Šostakovičovou Komorní symfonií na koncertu Českého studentského orchestru 2. 4. 2007. Současně měli vyjádřit své názory na totalitu, a stojí za to si je přečíst. ohlasy najdete zde

Premiéra Pucciniho Manon Lescaut (17. 5. 2007) se musela obejít bez jednoho ze svých tvůrců. Režisér Jozef Bednárik sice byl v zákulisí, ale na děkovačce se neukázal. A hned šla divadlem fáma - prý se neklaněl na protest, že mu tam scénograf vnutil billboard s promítáním obří tváře jedné z postav - Geronta di Ravoir. A to mu prý vadí. Mě to vadilo taky, ten nepříjemný ksicht v nadlidské velikosti (pan Korotkov promine) úplně zabil poslední scénu umírající Manon. Ale jak už to u fám bývá, skutečnost byla přesně opačná: Bednárik ho tam chtěl a chtěl ho mít ještě replikovaný na mnoha televizních obrazovkách, což mu nakonec rozmluvili.
celý článek najdete zde

Pod nenápadným názvem Komorní hudba 2007 můžete ve středu 30.5. na ČT2 od 23.30 vidět pořad Komorního orchestru Berg. Jak známo, tento ansámbl vedený Peterem Vrábelem se hodně věnuje hudbě 20. století i skladbám z nejžhavější současnosti. V 45minutovém večeru představí mj. tři mladé autory, jejichž skladby si orchestr objednal a premiéroval ve svém abonentním cyklu. Uslyšíme Širej Ahava od Slávka Hořínky, NuBerg 05 od Michala Nejtka a Peripheral Dance II od Petra Wajsara. Program je doplněn vtipným pochodem Sergeje Prokofjeva, op. 99 v úpravě Slávka Hořínky.
Kdo pořad viděl, je jím údajně nadšen, takže to vypadá, že se opravdu povedl, a že by klasice mohl zvednout renomé. Já se nechám překvapit. Režii měl Jiří Nekvasil. Pokud jste na premiéru o půl dvanácté příliš ospalí, můžete si v neděli 3. 6. přivstat na reprízu od 8.30.

Americká sopranistka Aprile Millo na poslední chvíli svou účast v Tosce ve Státní opeře Praha odřekla. Přepadla ji prý ledvinová kolika hodinu před odletem do Prahy. V nedělním představení místo ní vystoupí jiná americká sopranistka, Michèle Crider (na obrázku). Podle působivého výčtu uměleckých úspěchů by měla být více než plnohodotnou náhradou. Toscu zpívá ve Vídeňské státní opeře. Dále hostuje v newyorské Metropolitní opeře, San Francisco Opera, Los Angeles Opera, v Berlíně, Mnichově, Hamburku, v milánské La Scala, Arena di Verona, v operních domech v Římě, Curychu, Paříži, Barceloně a Madridu. Jako koncertní pěvkyně je hostem prestižních festivalů (Salcburk, Orange, Ravenna, Edinburk, Maggio Musicale Fiorentino, Royal Albert Hall a Barbican Hall v Londýně, Carnegie Hall, Alte Oper ve Frankfurtu, Savonlinna ad.) a spolupracuje s renomovanými dirigenty jako jsou Riccardo Muti, Daniel Barenboim, Zubin Mehta, James Levine, Nello Santi, Christoph von Dohnanyi, Semyon Bychkov, Seiji Ozawa, Riccardo Chailly a Colin Davis. Tak uvidíme.

Siru Charlesovi je letos 82 let, ale v pondělí (21. 5.) předvedl "velkou jízdu" - jeden z nejnáročnějších ale i nejpůvabnějších festivalových programů. Posuďte sami: první část - koncertní ouvertura Cockaigne a slavný cellový koncert e moll, obojí díla Mackerrasova krajana, anglického skladatele Edwarda Elgara. Druhá část - Janáčkova Glagolská mše, sousto jak se patří, s velkým sborem, orchestrem, varhanami, sólisty. Ale když ji miluješ, není co řešit, jak říká jeden reklamní slogan, a Mackerras Janáčkovu hudbu miluje, to je známá věc. Za celý koncert na něm nebyla znát únava, pouze jednou si odpočinul na vysoké dirigentské židli v pauze mezi větami, jinak nic a orchestr FOK vypružil k reprezentativnímu festivalovému výkonu. Sóla zpívali Eva Jenisová, Eva Garajová, Peter Straka ( tenorista z Německa, opravdu vynikající, kterého se mi zatím pokaždé podařilo minout nebo nebo nepřijel) a Jiří Sulženko. Jo - a už vím, kde se vzalo to Wiliamsovo slavné žraločí téma z Čelistí, pusťte si Kredo (Věruju) z téhle mše, ta basová figura je tam, jak vystřižená z filmu.

Cellový koncert hrál Steven Isserlis, světová třída, hráč s velkým srdcem a záplavou neuvěřitelně bujných kudrnatých vlasů. (Někdy to vypadá, že u cellistů jsou vlasy půl úspěchu, viz Maisky, Bárta, Apocalyptica ...). Ale teď vážně - Isserlis ovládá cello s takovým přehledem, lehkostí a jistotou, že většinu koncertu vypadal spíš jako ten, kdo hudbu jen poslouchá, v zasněném záklonu se zavřenýma očima. Elgar je můj oblíbený koncert, navíc mi vždycky připomene film o Jacquelině Du Pré (Hilary and Jackie), slavné cellistce, která předčasně zemřela na roztroušenou sklerózu, a je to hodně dojemná záležitost.
Isserlis taky udělal něco, co se u sólistů jen tak nevidí - po přestávce nezmizel do hotelu, ale šel si poslechnout druhou půlku koncertu do sálu.

Koncem týdne si na tomto místě budete moci přečíst velmi otevřený názor na poměry panující v českých orchestrech. A také se dotýká nedávných sporů komerčních a nekomerčních uměleckých souborů o granty. Mnohé z toho, co se chystám publikovat, bylo i pro mě překvapivé, rozhodně si to nenechte ujít!

Kráska se stříbrnou trumpetou, Alison Balsom, nezklamala a na svém koncertu s PKF (19. 5.) nejen skvěle vystřihla Tomasiho a Haydnův koncert, ale vystřídala v jednom večeru i dvoje šaty, jak je zvykem pěveckých hvězd. Dlouhé šaty ze světle šedé trendově mačkané látky zvolila k modernějšímu Tomasimu, zatímco Haydna přednesla v plném lesku, v hladkých záhybech klasické bílé hedvábné toalety, jaká se nosí na předávání Oscarů a podobné parády. Její stříbrný nástroj přitom k šatům seděl jako efektní šperk. K výkonu PKF s Kasparem Zenderem nemohu říct nic nového - jsou mladí, zapálení, vysoce profesionální a byla radost se na ně spolu se sličnou trumpetistkou dívat.

Alison dává ještě v pondělí 21.5. noční recitál v Rudolfinu s varhanicí Danielou Valtovou Kosinovou od 21. 30.

"Stará hudba, to je otázka víry, to je jako druh náboženství," řekl mi jeden známý dramaturg na vysvětlenou, proč po koncertu španělského souboru Hespérion XXI publikum doslova šílelo nadšením. Dodejme specifické publikum, fandící autentické interpretaci. Taky mám ráda starou hudbu, koncert jsem si vyslechla, ale mezi námi - zas taková senzace to podle mého nebyla. Hudebně recitační pásmo se čtenými úryvky z Dona Quijota mělo představit skladby z doby Miguela de Cervantes. Muzikanti hráli čistě, stylově, v rytmu, zpěváci taktéž, ale nějaké zvláštní finesy nebo nevídané výkony to nebyly. Skladby hezké, líbivé, typická barokní produkce, ale zase - ničím mimořádné. Nejotravnější byly neustálé vstupy recitátora španělsky drmolícího ukázky z Dona Quijota, jednak tam bylo dost tma na to, aby člověk neustále sledoval překlad v programové brožuře, jednak tu knihu už mám přečtenou od desíti a nepotřebuji si zrovna na festivalovém koncertu doplňovat vzdělání povinnou četbou. Takhle proběhla první i druhá půlka koncertu a recitátora si neodpustili ani v přídavcích - opravdu donquijotská výdrž v tom, jak do nás natlouct španělskou literaturu.

Co mě zaujalo, byla značná podobnost některých rytmů a figur s dnešní latinoamerickou salzou - historické důvody jsou zřejmé, ale přesto je udivující, jak málo se od dob španělských dobyvatelů ta lidová hudba změnila.

"Zdá se mi, že dnes, po všech těch seriálových malých příbězích malých lidí a jejich malých TV citů, přišel čas na Manon ovládanou velkou láskou, milovanou velkou vášní rytíře Des Grieux, a pronásledovanou velkou pomstou uraženého Geronta di Ravoir." Když tohle řekne Josef Bednárik, myslím, že se máme na co těšit, velké dramatické gesto mu opravdu není cizí. Pucciniho operu můžeme v SOP vidět znovu po 27 letech, a to už je dobrý důvod nenechat si ujít premiéru, co říkáte?
Státní opera Praha 17., 19., 24.5.

Houslistka Alina Pogostkina, která zastoupila onemocnělou Lisu Batiashvili v Sibeliově koncertu, působila mladě, až skoro dětsky. Hrála čistě, hbitě, virtuózně, ale přece jen trochu subtilním tónem. Což je na Rusku poměrně neobvyklé. Lepší půlka koncertu přišla až po přestávce: Ravelova Má matka husa a Debussyho Moře, to byla opravdu skvělá lekce francouzské hudby, barevnost a dynamický rozsah, ale i souhra orchestru pod taktovkou mladého dirigenta Sakari Orama byla vynikající. Myslím, že tenčí pianissima, téměř neslyšitelná jsem u žádného orchestru nezažila. (Podle jména Sakari Orama jsem čekala, že na dirigentský stupínek vyskočí Japonec, než mi došlo, že ve finštině je možné úplně cokoliv.) Orama po koncertu, který už tak trval 2 hodiny ještě 3 krát přidával, ale protože je sympaťák a s orchestrem finského rozhlasu to opravdu umí, publikum mu to vcelku tolerovalo a vydrželo až do konce.

Zítra (17. 5. ) se koná v Rudolfinu nejvyprodanější koncert celého ročníku Pražského jara: Academy of St. Martin in the Fields hraje s klavíristou Murrayem Perahiou skladby "svaté trojice" vídeňského klasicismu: W. A. Mozarta, L. van Beethovena a Josepha Haydna. Tentokrát se ta událost bude muset obejít bez mé přítomnosti - já v té době budu sledovat premiéru Bednárikovy Manon ve Státní opeře.

Tak jsem ve středu měla vyrazit na svůj první pražskojarní večer - a už nepříjemná změna. Lisa Batiashvili, houslová kráska, do jejíž fotografie se zamilovala řada žurnálů a přinesla ji na svých stránkách, do Prahy nepřijede. Je nemocná. V Sibeliově koncertu d moll ji nahradí ji teprve 23 letá Alinu Pogostkina, ale soudě podle fotek, v kráse by mohly soupeřit.
Festival změnu ohlásil dnes: Vzhledem k náhlému vážnému onemocnění nemůže avizovaná sólistka zítřejšího koncertu Finského rozhlasového orchestru, houslistka Lisa Batiashvili, k naší velké lítosti vystoupit. Ve spolupráci s šéfdirigentem orchestru Sakari Oramo a agenturou HarrisonParrott se nám podařilo angažovat rovněž z Ruska pocházející a v Německu působící umělkyni Alinu Pogostkinu. (Tady bych podotkla, že Lisu jako Gruzínku narozenou v Tbilisi by mohlo označení "rovněž z Ruska" docela naštvat. Ale to jen tak na okraj.) Program koncertu zůstává nezměněn (Jean Sibelius: Houslový koncert d moll, op. 47).
Více o Alině zde

La fanciulla del West (Děvče ze Zlatého západu) je událost sezóny, velkolepá dramatická "širokoúhlá" podívaná, která ve vás zanechá silný dojem. Zvláště druhé dějství je tak strhující, že litujete, když přijde pauza a zdá se vám k nevydržení dlouhá.
Dubnovou premiéru o velikonocích jsem prošvihla a teprve po měsíci, začátkem května byla opět příležitost vidět Pucciniho Fanciullu v Národním divadle. Na takovou konstelaci hvězd, jako je dirigent John Fiore, Eva Urbanová, Oleg Kulko a Donnie Ray Albert, si ale člověk rád trochu počká. Ostatně - čekali jsme dlouho, v Praze se opera naposledy dávala v roce 1936, na scéně Národního divadla je dokonce poprvé.
Opera z prostředí kalifornských zlatokopů je inscenována ve stylu starých filmových kovbojek a v barvitých kulisách, připomínajících mayovky ilustrované Zdeňkem Burianem. Vše je tak příjemně realistické a důvěrně známé, že rychle podlehnete kouzlu pohádek pro dospělé a necháte se unášet dějem.
celou recenzi najdete zde

Monteverdiho Orfeo je moje zamilovaná opera už asi od sedmnácti. Je to hudba na rozhraní renesance a baroka, dráždivá tím, jak se v ní neuvěřitelně silný citový náboj mísí s archaickým zvukem. Kdysi jsem ji někde sehnala na desce (ještě černé vinylové!) s mezinárodním obsazením, skvělí zpěváci s veškerým arzenálem barokních ozdob v hlase, kontratenory, staré nástroje, prostě špičková interpretace, ten soubor bohužel už nevím, protože kdovíkde je desce dnes konec.
Proto jsem měla radost, když se Národní divadlo rozhodlo nasadit Orfea do Stavovského divadla u příležitosti 400. výročí této nejstarší vcelku dochované opery. Premiéra byla 3.5. Po hudební stránce - perfektní. I když zpěváci předvedli spíše jednodušší než nějak bohatě zdobený zpěv a místo kontratenora zpívala slečna a orchestr také nezněl v některých místech tak jemně a exoticky jako na studiovém snímku, bylo to jednoznačně výborné a reprezentativní nastudování (dirigent Roberto Gini, čeští a italští sólisté, Sbor in spe, Ensemble concerto, Robert Hugo a Miloslav Študent).
Větší problém jsem měla s režií a scénou (Jiří Heřman a Pavel Svoboda), která podle mého dokáže diváky pouze utvrdit v tom, že tyhle stařičké opery jsou zoufalá nuda a nepatří už na jeviště. Bloudění mátožných figur po jevišti nemělo logiku ani spád, připomínalo nějaké experimentální divadlo, kde je na divákovi, aby si z toho vybral, co umí. Nepoznali jste ani kdo v danou chvíli zpívá - v baroku by zpěvák doprovodil svůj výstup přesně danými gesty rukou, tady se často aktér neprozradil ničím, pouze pokud viditelně otvíral ústa. Na začátku to trochu oživí "rajcovní" tanečky sboru, ale jakmile se Orfeus ocitne v záhrobí, je mrtvo dokonale. Což je ovšem větší část opery.
Scénu jsem taky moc nepochopila - spíš než moderně vypadá lacině. Že se shora dolů a opačně spouštějí různé rekvizity, jako oranžová koule coby slunce a modrý globus jako zeměkoule, dobře, ale proč ten krvavý čáp? Nebo je to plameňák? Co má symbolizovat? A proč se na závěr nespustí Apollo jako "deus ex machina" z nebes, ale povolává Orfea k sobě - do lóže na druhém balkónu, oblečený ve smokingu? Bůh a pan režisér ví...

Můj kamarád Tomáš Thon, opavský varhaník a hudební znalec, je vysoce aktivní člověk. Pokud se najde chvíle, v níž právě někde nehraje, něco nevydává, neučí nebo neobjevuje, tak rozhodně alespoň organizuje. Zítra mu začíná v Opavě VII. ročník Mezinárodního varhanního festivalu barokní hudby, poběží od 3. do 31. 5. 2007. Myslím si, že to bude originální a hezký ročník, alespoň soudě podle programu, který najdete tady. Držím Tomovi palce a přeji mu hodně barokachtivých diváků.

Vždycky, když do Prahy zavítá pěvec světové třídy a představí se na koncertním pódiu s orchestrem, tiše lituji, že takové osobnosti nemůžeme vidět přímo „v akci“, na scéně. Státní opera Praha takovou možnost nyní svým divákům nabízí – v Tosce můžeme vidět 27. 5. americkou sopranistku Aprile Millo, která stejnou titulní roli zpívá v Metropolitní opeře.

Žádná žijící sopranistka nezazpívá Toscu tak věrohodně, oduševněle, ohnivě, přesvědčivě a vášnivě jako tato diva. Je zcela mimořádná.“ Opera Chanteuse, 2006

přečtěte si článek zde