Ministryně kultury vydržela v křesle asi týden. Zaskočilo ji, chudinku, že ve vysoké politice, kam ji lidovci katapultovali, existují politické tlaky. Při vší úctě a sympatiích k paní režisérce - naivní lidé do vysokých postů nepatří. Když si vzpomenu, jak jí svého času vykradl byt jeden mladistvý delikvent, o němž léta točila dokument, vzala ho pod svou střechu a pak jen zírala, čeho je schopen, říkám si, že to s ministerstvem ještě nedopadlo tak špatně. Co kdyby probůh pár let opravdu úřadovala...

O ministerstvo kultury není mezi politickými stranami valný zájem - žádná moc, žádné prachy, rozpočet spíš pro ostudu. Možná proto politici post ministra kultury ponechávají blahosklonně umělcům, kterých se tu už vystřídala celá šňůra. (Jejich chaotický výběr vystihl K. Steigerwald v anekdotě, která prý v posledních týdnech kolovala mezi uměleckou elitou: "Vypni si mobil, už zas hledají ministra kultury").

Jak víme, výsledky uměleckého vládnutí byly tristní, dotyční nepomohli ani kultuře ani sobě a jejich osobní prestiž - byla-li předtím jaká - v době výkonu funkce zpuchřela a oloupala se jako fasády jimi spravovaných památek. Nový ministr si do vlády odskočil ze senátu, po dlouhé době první politik. Uvidíme, jak se osvědčí. (Asi ty mobily fakt všichni vypnuli.)

Jediným skutečným zájemcem o práci na tomhle ministerstvu zůstává jenom ten zlořečený Formánek, kterého za náměstka nikdo nechce, ale on by tak potřeboval dotáhnout zbourání těch pár památek, kde mají stát Billy a nová obchodní centra...

Hysterie kolem Karla Svobody v tisku vrcholí a tak asi není důvod přikládat další polínka pod kotel. Bez ohledu na žánr a vkus, který mám někde jinde, musím přiznat, že to byl jeden z mála profíků, kteří ještě uměli psát MELODIE. Velké, zapamatovatelné, skutečné melodie, kdykoliv je do něčeho potřeboval. A to se dnes ani v popíku tak často nevidí.
Mám strašně ráda třeba Hapku, ale kolikrát se ve filmové hudbě a i na posledních albech opakoval, sám sebe vykrádal. Je těžké vymýšlet stále nové, krásné, dojemné nebo patetické melodie, v jakémkoliv žánru, proto už to skladatelé nedělají.
Stejně mi připadá, že těch dobrovolně odchozích umělců je v poslední době nějak moc. Hrabal, Vimr, Brabec, Lébl, Tigrid, Brodský, a to je sotva půlka, co si tak letmo vybavím. A teď další blesková zpráva o spisovatelce Ivě Hercíkové, která se v sobotu oběsila. To už je jak epidemie.

No, našlápnuto na to má slušně - soudě podle jeho pražského vystoupení. Kritika ho srovnává dokonce s Carusem, prý podle barvy hlasu, což je trochu ošemetný kompliment, když si vybavíme ty staré ječivé nahrávky na šelakových deskách.

Tenor z Malty, jak se Josephu Callejovi říká (a vyslovuje se skutečně maltsky Kaleja, ne španělsky Kalecha), vystoupil s orchestrem FOK v Obecním domě 10.1. na pozvání agentury Nachtigall Artists. Je mu teprve 29, má už ženu a dvě děti (ti zpěváci s tím nijak neotálejí, všimli jste si?) a za sebou má desetiletou strmou kariéru korunovanou úspěchy v Covent Garden, Metropolitní opeře, Vídeňské státní opeře, v Berlíně, Salcburku atd.

Mám slabost pro světlé italské tenory a už v ukázce ze zkoušky, kterou jsem zahlídla v televizních zprávách, se mi zdál hodně zajímavý. Nicméně první půlka koncertu byla spíš průměrná, Bizet, Massenet, Verdi - vcelku korektní, ale dojem matný, s lidma to nic moc nedělalo. Měl tendenci občas zpívat malinko nad tónem. Trochu ho handicapoval také nevýrazný zjev, je to takový malý, všední chlápek, ani tlustý ani tenký, znáte to...

Teprve po přestávce se uvolnil a začal předvádět neuvěřitelnou techniku, smělé skoky do výšek s naprostou jistotou a pevností hlasu i dojímavou barvu (Donizetti - Lagrima, Gounod - Romeo, Pietri, Leoncavallo - Mattinata). Najednou bylo publikum jeho, vysloužil si obrovské sympatie a ovace, asi čtyřikrát musel přidávat. Myslím, že si pražský debut může odškrtnout jako velmi úspěšný večer.

I když, jak řekla jedna posluchačka o přestávce: Na Pavarottiho stejně nikdo nemá...

Vladimír Just si povšimnul, že z veřejnoprávních médií zmizela kritika a komentáře. Ve svém článku Česká televize nemá ráda názor (poslední Kavárna MF Dnes loňského roku) si všímá, jak postupně z obrazovky vymizela publicistika zaměřená na kritiku (v politice i kultuře) a jak se kulturní pořady vyvíjejí směrem k PR: upozorňují na tipy, novinky a jiné události, které propagují, ale zpětně nereflektují. To samozřejmě není nic nového, stejně se to děje i v novinách a časopisech, kde o sdělování zážitků z nějakého koncertu už nikdo nestojí.

Zaujalo mě, že mezi takovými "promo" pořady Just jmenoval i Kulturu.cz, na níž jsem v začátku párkrát spolupracovala. Zejména se trefuje do její rubriky Kritická židle. Píše: To se posadíte ve studiu na židli , předloží vám vzorně "vyvážené" zadání "co vás v poslední době nejvíc naštvalo a co vás nejvíc potěšilo", dají vám na to minutu či dvě (můžete samozřejmě mluvit i dvacet minut, ale víc než dvě minuty z toho stejně nezbudou). Na židli pak při vysílání nesedí kritik, nýbrž sádrový trpaslík.

Musím říct, že to docela trefil, i když nemohu přidat vlastní zkušenost, poněvadž do téhle kritické židle mně nikdo nedostane. Stačilo mi vidět R. Hrdinovou, jak se na potítku snažila zkritizovat Nekvasilovu Prodanou nevěstu, a i když by jí to za jiných okolností šlo rovnou od srdce, tady odříkala způsobně do kamery naučené věty a působila opravdu gypsově. Čímž neříkám, že by se jiným včetně mně na jejím místě vedlo lépe.

Na druhé straně zrušená Katovna, jíž Just svého času vévodil, také nebyla právě vzrušující podívanou. Za což nemohl ani tak Just nebo jeho hosté, ale spíš televizí nedotažemá tradičně slabá koncepce pořadu. Posadit do studia pár dědků a zapnout na 20 minut kamery, z toho nemohlo vylézt nic víc než terč budoucích vtípků a parodií na podobný druh pořadů. A ČT si tímhle lacino plnila 2. program "pro náročné" po celá 90. léta.

Slušně rozjetý blog mi lednu zbrzdila dvojitá nemoc v rodině, dokonce jsem strávila několik dní se synem na infekci na Bulovce. A mohu k tomu říct jediné - o českém zdravotnictví jsem nikdy neměla iluze, ale že to někde pořád ještě vypadá TAKHLE, až tak humusovitě, jsem fakt netušila. Že kolují hračky napříč infekčním oddělením, že leží na pokojích různé diagnózy společně a že všichni mají také společné WC, které slouží zároveň jako sklad nočníků, bažantů a šampusek, nijak zvlášť voňavých, to nikoho nevzrušuje. Hlavně že je celá ta bída maskovaná veselými čmáranicemi na stěnách a rozvěšenými plyšáky po chodbách - mimojiné další skvělé lapače prachu a špíny - to aby se tu dětem líbilo.

Nechápu, jak v něčem takovém mohou pracovat doktoři, kteří si jinak doma v soukromí potrpí na moderní design, hezká autíčka a stylové chaty. Já bych asi v takovém prostředí nepracovala. Ještě zajímavější mi přijde poznatek, že zatímco zdravotní pojišťovny si z nějakých 3 % všech peněz, co jimi protečou, dokázaly postavit ty pověstné paláce a zajistit svým zaměstnancům úroveň, v nemocnicích, kde zpravidla těch zbývajících 97% peněz skončí, není vidět nic. Bulovka je momentálně tak někde kolem roku 1960.
Kluka jsem odsud na reverz vytáhla, ten zápal plic, co tam chytil, už jsme doma s antibiotiky zvládli. A jako prémie za to všechno se konečně umoudřilo i počasí a začalo sněžit, jak v lednu má. Takže: konečně už zase normální stav. Co si přát víc?

Tak tohle je nejvtipnější plakát Státní opery Praha za posledních několik sezón. Gratuluji!
On i syžet opery bude docela zajímavý - dívka, která se zbaví prsou, protože má už dost své podřízené role ženy v domácnosti, nebo staří mládenci, kteří musejí rodit děti - to bude panečku soustíčko pro feministky.
Premiéra bude 22. 2. 2007

V sobotní MF Dnes se Mirka Spáčilová v rozhovoru zeptala Miloše Formana, zda by ještě dělal Dalibora, kdyby se mu vedení Národního divadla pokorně omluvilo a požádalo jej o to. Forman sarkasticky odpověděl:
"Kdyby se mi podařilo vybičovat se znovu k nadšení, které k takovému projektu nutně potřebujete, tak bych si to asi nejprve vyzkoušel někde v nenápadném ústraní, kde na vás nikdo neječí a neklepe vás přes prsty dřív, než odevzdáte hotovou práci. Třeba v Metropolitní opeře v New Yorku, kde o tuto inscenaci mají dojemný zájem, nebo ve Valencii ve Španělsku, kde projevili zájem ještě dojemnější. Teprve potom bych se odvážil ji přivézt na nábřeží."
Velmi výstižné! Forman tak naráží na trapnou epizodu ND za Srstkova ředitelování, kdy se na jeho koncepci Dalibora vrhli oponenti z uměleckých kruhů a kritici již v době příprav inscenace. Forman tehdy odstoupil od projektu. Zpět do ND jej přivedl až Daniel Dvořák, k práci na jazzové opeře Suchého a Šlitra Dobře placená procházka, která se v lednu začne zkoušet a v dubnu má premiéru. Projekt vypadá slibně: podílet se budou i Formanovic dvojčata, řada známých zpěváků z neoperního světa a dirigent Libor Pešek, což je nejlepší varianta pro tenhle druh hudby, jakou mohli zvolit. Až se Formanovo účinkování na první scéně synergicky propojí s českou premiérou filmu Goya, bude to slušný zápočet pro ND. Který ředitel asi slízne smetanu?

Prima uvedla sestřih z příprav na novoroční prezidentský projev. Pan prezident, jak je jeho zvykem, do toho štábu dost kecal a mimojiné se mu nelíbila přílišná délka fanfár z Libuše. Na jednom záběru byl vidět už dost zpruzený mluvčí Hájek, jak říká: "ty fanfáry ale takhle přesně trvají" a Klaus na to: "Tak se musí zkrátit."
Škoda, že se ti dva se Smetanou nepotkali, možná by mu jeho veličenstvo také vytklo "příliš mnoho not", jako se to kdysi stalo Mozartovi.

V prosinci do českých médií pronikla zpráva, že se v Rakousku měly najít jedna až dvě anonymní skladby, které mohou být ve skutečnosti Mozartovými díly. Nedalo mi to, abych se nezeptala přímo u zdroje - naší rakouské dopisovatelky Vlasty Reittererové, co se o tom píše ve Vídni. Zde máte její bleskovou odpověď a tudíž i první letošní díl Rakouského deníku Vlasty Reittererové, na který - jak doufám - se můžeme těšit i v tomto roce.
Vlasta píše: Myslím, že není důvod k velkému vzrušení. Píšu to tak, jak to vyšlo v "Die Presse" 28.12.: "Právě čtyři dny před koncem Mozartova roku se v Salcburku vynořila dosud neznámá klavírní skladbička, kterou možná zkomponoval Wolfgang Amadeus Mozart, mezi svým šestým a osmým rokem. Podle údajů ORF se dotyčné Allegro zachovalo v notovém svazku, který byl před několika měsíci nabídnut neznámým majitelem archiváři salcburské arcidiecéze. Svazek sestavili za Mozartova života salcburští učitelé klavíru. Vedle několika anonymních skladeb se zde nalézá také skladba, nadepsaná "Allegro di Wolfgango Mozart". Tento pátek [tedy 29.12.] má být domnělá senzace poprvé představena veřejnosti. Říká se, že by i jedna z dalších skladeb svazku mohla být od Mozarta."
Prakticky stejně formulovanou zprávičku má Der Standard 28.12., - píše že "s nejvyšší pravděpodobností", "na základě zevrubného zkoumání se přiklánějí k domněnce" a připouštějí "možné" autorství i dalšího kousku. "V pátek 29. prosince v 11 hodin bude faksimile poprvé představeno veřejně v rytířském sále salcburské rezidence. Na cembalo ji zahraje Florian Birsak." Tam jsem sice nejela, ale dále je k tomu komentář účastníka tohoto matiné, badatele Rudolfa Angermüllera.
celý článek