Poslední víkend u nás doma proběhl v duchu pirátománie, nějak to vyplynulo z fimu Piráti z Karibiku 2, který jsme si pustili, a hlavně z filmové hudby, kterou se můj sedmiletý syn pak snažil zahrát všemi jemu dostupnými prostředky - což znamená jedním prstem na elektrickou samohrajku nebo na zobcovku, ovšem bez křížků a béček, které ještě neumí. Takže nic moc. Zželelo se nám frustrovaného synka a tatínek se vypravil koupit soundtrack. První nabídka vypadala slušně - něco kolem 150, - než zjistil, že je to vlastně singl s jen několika písničkami. Plná verze už stála 550,- více než celý film na DVD. Je to normální? Proč se pak rozčilují nad pirátskými kopiemi, s touhle cenovou politikou? A kdo tu má vlastně pirátské choutky a nenažranost po penězích?

Úžasné panoráma přírodního amfiteátru na řece s hradem v pozadí jsem tu líčila už loni. A letos vyrážím zas. Tentokrát dávají 3 open air opery: Prodanou nevěstu, Rusalku a Nabucco. A kromě toho ještě dva mozartovské koncerty na nádvoří hradu a v kostele. Rusalku jsem už viděla, to je naprostá jednička v tom přírodním prostředí, zpravidla i s naturálním měsíčkem na nebi. Nabucco bude letos naposledy, Prodanou nevěstu naopak uvedou poprvé. Hraje se 6. - 21. 7. Loket je velmi příjemné západočeské městečko se starobylou atmosférou, kde strávit několik dní rozhodně nenudí.www.loketfestival.info/cz

Jméno Barbary Škrlové, která v policejní kauze Mauerových a jejich týraných dětí sehrála roli záhadně zmizelé třináctileté Aničky, není v brněnském hudebním prostředí neznámé. Škrlová vystudovala skladbu na JAMU, v roce 1999 vyhrála 1. cenu ve skladatelské soutěži Generace a je jednou ze zakládajících členek volného sdružení skladatelek Hudbaby. Jak se píše v jejím profilu na CD Hudbab, "... Již v průběhu studia se její zájem obrací, jako na jednu z možností uplatnění soudobé hudby ve společnosti, k terapeutickému využití vlastních skladeb u dětí s vývojovými poruchami. Celou její tvorbu prostupuje nepodbízivá cílená orientace na duchovní rovinu člověka." Jen se to pak nějak zvrtlo a z ušlechtilého zájmu pomáhat handicapovaným dětem se vyvinula snaha získat falešnou identitu autistické dívenky. Jak poznamenala sousedka Mauerových: "Škrlová prý jako studentka JAMU vyhrála se svou skladbou soutěž. Za Aničku by zasloužila Cenu Thálie."

Na profilovém CD sdružení Hudbaby, z níž je tato fotka, se Škrlová prezentuje osmiminutovou zvukomalebnou skladbou Let mouchy pro violoncello s klavírem. Kritika její dílko, oceněné v soutěži, zařadila mezi skladby, které jsou na desce "spíše do počtu" (Wanda Dobrovská, Harmonie). Ukázku ze skladby si můžete poslechnout zde:


let mouchy.mp3

Ve čtvrtek 28.6. zahájí místní smyčcový orchestr s hobojistou Janem Adamusem Festival komorní hudby v Českém Krumlově. V pátek budou mít možnost ti, co ještě neviděli Vivaldiho Libuši (barokní opera Praga Nascente da Libussa e Primislao), si tuto mezeru ve vzdělání doplnit. Capella Regia s Robertem Hugem ji předvedou přímo během "barokní noci" na krumlovském zámku. A ta bývá - jak známo - značně veselá. Zúčastní se jí také Jiří Stivín, Chorea Historica, Ritornello, Krumlovští Pištci, CK Brass Quintet a další interpreti.
Co dalšího zajímavého ještě festival připravil? V kostele sv. Víta budou probíhat varhanní koncerty, v Pivovarské zahradě vystoupí kdysi populární zpěvák a jazzman Antonín Gondolán se svým rodinným Gondolán Bandem a pak už skoro samá cella. Josef Suk si na večer s přáteli vybral Jirku Bártu s klavíristou Janem Simonem, další cellistka Anita Leuzinger vystoupí v pátek 6.7. a 7. 7. festival uzavře Jan Páleníček s Jihočeskou komorní filharmonií. Další podrobnosti o programu zjistíte na www.ckrumlov.info/docs/cz.

To, že Vašek Neckář (krycí jméno Bacil) donášel coby důvěrník na své kamarády, taky na Martu Kubišovou, jak píšou dnešní Lidové noviny, mě ani moc nepřekvapilo. Zažila jsem s ním jeden pokus o rozhovor pro Lidovky, a přesně ve chvíli, kdy se otázky začaly stáčet k politice a ke Kubišové, nás i s fotografem vyhodil. Prostě se nakrknul, ze zahrady, kde jsme točili, zalezl do domu a pak už jen poslal manželku s obvyklou omluvou, že mu zdravotní stav po mrtvici nedovoluje atd. atd. No, fit tehdy opravdu nebyl, mluvil hrozně pomalu a v podstatě se chtěl bavit jen o doktorech a o své nemoci, což bylo stejně nanic.
Nějak mám na něj smůlu, protože si vlastně vzpomínám ještě na jedno interview, co mi nevyšlo. To jsem psala ještě pro Hudební rozhledy, těsně po revoluci, takový pokus o žurnalistický crossover... Dokonce jsme to tehdy u něj doma autorizovali, jenže šéfredaktor, t. č. Honza Šmolík, to zakous, že žádný Neckář v Rozhledech nebude, poněvadž prý má za manželku neteř Kabrhelové (to byla první soudružka v čele Svazu žen). Jestli to tak je, dodnes nevím, a příbuzné si člověk většinou nevybere, ale Honza byl na tyhle partičky citlivý.

Co mě na té zprávě v Lidovkách dostalo, je tahle pasáž: "...Původně měl donášet informace na manažera své hudební skupiny Bacily Hanuše Bunzela. Poté, co se tajným spolupracovníkem stal i Bunzel, snažila se StB Neckáře využít jako zdroj informací z hudební sféry." Z čehož plyne poučení: nejlepší obranou proti špiclům je stát se jedním z nich. Žádný div, že se důvěrníci množili geometrickou řadou, jak bacily.

Asi lepší, než loňský ročník zaměřený na slovenskou hudbu, tam se opravdu dalo vybrat jen pár atraktivních koncertů. Ani ten letošní ročník pro mě zážitky tak úplně nepřetékal. Možná je můj celkový dojem utlumený tím, že na atrakce jako San Francisco Symphony s Hampsonem nebo na Perahiu a Academy od St. Martin in the Fields jsem se nedostala. Čínský orchestr lidových nástrojů? Možná kdyby mu svěřili Mou vlast, to mohl být rajc... A co na festivalu této kategorie pohledává dirigent jako Charles Olivieri - "chcíplá ryba" -Munroe s Teplickou filharmonií a s Prokofjevem? (Kromě toho, že jednou vyhrál pražskojarní soutěž.) Slyšela jsem ho hrát v sezóně Prokofjeva (nebo Stravinského?) s Talichovým komorákem, pomalá tempa, orchestr sotva držel pohromadě, fakt hrůza. I když se Teplice na festival se svým šéfem určitě dobře připravily, nevěřím, že jeho interpretace mohla být nějakým přínosem nebo festivalovým objevem. A takových domácích vycpávek a někdy i dost okoukaných osobností bylo v programu víc.
Pamatuji se na žhavou debatu loni na jedné tiskovce, zda by se do programu Pražského jara vůbec měly dostávat dvě pražské operní scény, když jejich provinční úroveň nedosahuje laťky mezinárodního festivalu. Připadá mi to trochu úsměvné - o zúčastněných domácích orchestrech může každý říci vpodstatě totéž.*) A navíc, mám-li si vybavit největší zážitky posledních Pražských jar, bude mezi nimi určitě Vesselina Kasarova, Magdalena Kožená, Ring, což jsou akce Národního divadla, nebo Bernsteinův Candide, premiérovaný Státní operou loni na festivalu.
Letos John Fiore ještě připomněl Ringem beze slov fantastický úspěch, kterým ND v roce 2005 strhlo pozornost médií a pražské veřejnosti na jinak stojaté vody klasické hudby. Zdá se mi, že právě akce této velikosti festivalu chybí. O Pražském jaru není ve městě moc slyšet, zůstává uzavřené v několika koncertních sálech a kulturních rubrikách, bez přesahu do širší veřejnosti. A to je škoda.

*) Naše operní soubory i orchestry po mezinárodních festivalech samozřejmě jezdí, a mnohdy s větším úspěchem, než jim domácí hyperkritičtí publicisté dokáží přiznat.

Zůstali jsme přes víkend v Praze a vypravili se v sobotu na Muzejní noc. Plánovaná dramaturgie večera byla pekelně pestrá - po střílení z kuše a ze vzduchovky pro děti ve Vojenském muzeu přišly na řadu hudební nástroje v Českém muzeu hudby. Tam to bylo hodně příjemné, běžely tam i živé koncertíky. Pak byly v plánu Sovovy mlýny, ale zde už se projevilo, že stejný nápad mělo víc lidí, než je galerie schopná pojmout. Fronta se táhla napříč skoro celou Kampou. Stejně to vypadalo před výstavou Zrzavého na Malostranské a do Maislovky k synagoze se už nedalo ani projet autem. Všude šílené davy. Podle programu měla v Rudolfinu dvakrát po sobě zaznít Novosvětská se Studentským orchestrem, od půl desáté a znovu od půl jedenácté. Nevím, jestli je v silách orchestru tohle dávat dvakrát za sebou, ale faktem je, že v době druhého termínu, když jsme jeli kolem, už obecenstvo prchalo na zastávky a v Rudolfinu byla tma, takže jsme ani nezkoušeli někde zaparkovat a zjišťovat, jak to teda je.
Muzejní noc je príma nápad, ale strávit ji celou ve frontě už tak moc príma není. Možná by bylo lepší pořádat ji mimo plnou turistickou sezónu, takhle se tam od sedmi večer hrnou i běžné zahraniční zájezdy, které by si jinak ochotně koupily vstupenky a absolvovaly prohlídku v normální době.

Monumentální a mimořádně oblíbená Carmina burana od Carla Orffa můžete slyšet ve vynikajícím provedení České filharmonie, sboru a mezinárodní trojice sólistů: Christina Landshamer (soprán), Michael Elliscasis (tenor), Ivan Kusnjer (baryton). Na programu je rovněž folklorní Moravian - Slovak Suite Vítězslava Nováka. Diriguje Zdeněk Mácal. Přijďte si užít velkolepý závěr sezóny filharmoniků!
Rudolfinum, 21., 22.6., 19.30

Živé dojmy Z mrtvého domu v nové a proslavené vídeňské inscenaci přináší Rakouský deník Vlasty Reittererové III
Festival Wiener Festwochen se letos soustředil na Leoše Janáčka, jehož dílo se objevilo na několika koncertech: hrál se sextet Mládí, Concertino a Capriccio pro levou ruku, a Zápisník zmizelého (s Alešem Brisceinem). Na špici však jednoznačně stojí – a to i v rámci celého festivalu – inscenace opery Z mrtvého domu v Divadle na Vídeňce, v hudebním nastudování Pierra Bouleze a režii Patrika Chéreaua na scéně Richarda Peduzziho. To je ta trojice, která vytvořila roku 1976 v Bayreuthu nejprve skandalizovanou, a vzápětí na to do nebes vyzdvihovanou inscenaci Prstenu Nibelungova. Tentokrát přinesli další důkaz, co jedinečného může vzniknout, když členové inscenačního týmu táhnou za jeden provaz.
Mé sdělení není recenze – jen se svěřuji s poznáním, že se v divadle ještě dají potkat nezapomenutelné události. Od prvních tónů jsem byla do té nervózně těkavé Janáčkovy hudby vtažena, prázdná scéna se šedivými zdmi bez jakýchkoli komplikovaných scénografických kouzel s jedinou špinavou lágrovou žárovkou doslova vsála hlediště do sebe, plyšové sedačky zmizely. Najednou jsme byli všichni sibiřskými vězni.
Další pokračování zde:

Fotka je z hotelu Paříž, kde se křtila nová Best Of deska Evy Urbanové, vydaná ke 20 letům stráveným na scéně. Doufejme, že tímto vstupem do supraphonské síně slávy nezačnou vycházet už jen další její best of výběry, jak je dobrým zvykem Supraphonu. Objetí obou kmotrů je v tomto směru trochu zneklidňující.
Oč méně nových desek vychází, o to víc se chřestí zlatem a platinou. Ale tady zřejmě poprávu. Platinovou desku dostala Eva Urbanová za úctyhodných 70 500 prodaných nosičů a Gabriela Beňačková za 10 000 prodaných desek Káti Kabanové.

S Pražským jarem jsem se rozloučila už 30.5., poslední lístek jsem měla na Gidona Kremera a jeho mladý orchestr Kremerata Baltica. Houslista Kremer je guru všech muzikantů, kteří chtějí být moderní, originální a pokrokoví. On takový je, bez rozdílu, zda hraje baroko nebo nejsoučasnější díla autorů vyhrabaných kdesi na daleko na Východě.
Uvolněný večer ukázal, jak je fajn, když se Mistr hudbou už jen baví, nepotřebuje sobě ani publiku nic dokazovat, žádnou vypjatou virtuozitu nebo výkony. Nechal hrát především svůj orchestr a mladého Daniela Garlitského jako hostujícího koncertního mistra. Sám se přidal dvakrát. V první půlce hrál Šostakovičovu Houslovou sonátu op. 134 v revoluční úpravě Zinmana a Puškareva pro housle, smyčcový orchestr a bicí. Takové zvuky, až kovově zabarvené, jaké zněly ze smyčců, a rytmy skvěle vypointované bicími, to bylo něco převratného. Orchestrální remaky klasiků, nebo Bacha, to už tu bylo a je to celkem běžné, ale u klasiků 20. století ještě ne. A přitom ta hudba zní přirozeně a velmi efektně.
Na podobném principu byla postavená i Sempre primavera v druhé části koncertu, koláž z různých fragmentů a skladeb na téma Jaro. Od Beethovena po Piazzollu. V úryvku ze Stravinského Svěcení jara muzikanti dupali do rytmu, přesně jako tanečníci v kole. Tyhle vtipné nápady, stejně jako úchvatná úprava Čajkovského pro housle s vibrafonem, pocházejí z hlavy vibrafonisty Andreje Puškareva, jemuž dal Kremer na tomto koncertu náležitě vyniknout. Na přídavek si mladého virtuóza vytáhl k sobě dopředu před orchestr a byla to opravdu velká paráda, jak si spolu zajamovali v latinoamerických rytmech. Byl to koncert, z jakého se odchází s úsměvem a lehkým krokem, ale na který se přesto jen tak lehce nezapomíná.

Ani jeden z koncertů San Francisco Symphony jsem neviděla, neb na mě nezbyly lístky. Ale záhy se ukázalo, jak velká to byla chyba. "No, kdes byla? Víš, že u prvních houslí v San Franciscu hrál chlap, co se jmenuje přesně jako ty?," vypálil na mě při první příležitosti Tonda Matzner, dramaturg Pražského jara. To mě samozřejmě zaujalo, protože zas tak moc lidí, co se jmenujou stejně jako já, neznám. A tak jsem to prověřila a skutečnost je taková, že koncetní mistr S.F.S. se jmenuje Alexander Barantchik, a je to Rus, přes padesát, původem z Petrohradu, a musí být asi dost dobrý, protože už předtím prošel London Symphony Orchestra a Netherlands Radio Philharmonic Orchestra. Takže žádný můj strýček, ale i tak ho na dálku zdravím...

K aktuální debatě o situaci v českých orchestrech přispěla i Vlasta Reittererová. V pokračování Rakouského deníku II mi napsala:
Podobná debata se nyní odehrává ve Vídni, během čekání na designování nového ředitele Státní opery. Ve hře jsou – jak je u nás jistě také známo – tenorista Neil Shicoff a dirigent Franz Welser-Möst, ale konečné slovo ještě nepadlo. Nicméně ve víkendovém vydání listu Der Standard (2. a 3. června) byl otištěn článek, který dává nahlédnout do dění ve Státní opeře v nižších podlažích než je ředitelská kancelář, i níž než je jeviště – totiž do orchestřiště. K úryvku z článku Ljubici Tošić, který vznikl na základě rozhovoru s vedoucím provozu orchestru Státní opery Vídeň předesílám, že tímto orchestrem jsou slavní Vídeňští filharmonikové. Orchestr je spravován družstvem; pracuje tedy na základě systému, který na srovnatelné úrovni u nás (Česká filharmonie jako orchestr Národního divadla) padl již před sto lety.
Více zde:

Stejně jako Pavel Bém v květnu stoupal k výšinám nepálských hor, stoupala v uplynulém měsíci i návštěvnost Deníku hudební kritičky a poprvé pokořila rekordní hranici 8 000 návštěvníků. Ne že by to s Bémem nějak souviselo, o horách a výstupech na ně se na mém blogu opravdu moc nedovíte, ale příměr je to hezký. Ještě hezčí je, že ve stejném měsíci oslavil "Deník" svůj druhý rok existence a tak ten výkon beru od vás, věrných čtenářů, komentátorů a další internetové chásky, jako skvělý dárek k jeho druhým narozeninám.

Někdy je zajímavé podívat se do statistik - nejčastěji čtete Deník hned ze začátku týdne, a nebo když se v něm objeví nový příspěvek (což se občas i stává). Nejraději k němu sednete mezi 12. a 14. hodinou (ten útlum po obědě a nudu v kanceláři všichni známe, to se ani nic rozumnějšího než surfování nedá dělat) a pak mezi 20. a 22. hodinou (to zpravidla běží v hlavním TV čase ty "nejvýživnější" programy, takže není na co koukat). Ale docela by mě zajímalo, kdy sakra chodíte na ty koncerty a opery, když furt sedíte u počítače?

No, nadávat Vám za to nebudu, mě to může jen těšit! Tak to se mnou ještě další rok vydržte a hezky seďte a čtěte a pište. Zdolat osmitisícovku jde i v klidu a pohodě před monitorem!