Mezi hvězdami českého popu se rozhořel souboj o to, koho na základě diváckého hlasování vyšlou na pěveckou soutěž Eurovize. Zatímco mnozí mladší borci nad příležitostí vystoupit "na západě" ohrnuli nos, Helena Vondráčková využila "díry" ve stanovách, které neomezují horní věkovou hranici účastníků a hrdě ohlásila svou kandidaturu. Trochu mě děsí, jakou novou etapu své kariéry chce česká slavice tímto výbojem odstartovat. Zkouší už kde co - naposledy roli moderátorky nějaké šílené soutěžní show na Primě. S její prkennou "bezprostředností" a pohotovým humorem je to fakt dost tristní podívaná.
Nicméně jestli se do Eurovize probojuje, alespoň jednu cenu má jistou - pro nejstaršího účastníka. Nevěřím, že by ji ještě někdo další z Evropy trumfnul.

Hodně uvažuji o tom, že ještě do třetice půjdu na hokejovou operu Nagano do Stavovského divadla. Poslední 2 představení dávají ve středu 28. 2. a v úterý 6. 3., to je derniéra. Mám takové nejasné tušení, že podobně originální kousky mají teď v Praze na jistou dobu utrum.

A opravdu - jak mě správně upozorňujete v komentářích, derniéra je až 22. 3. Kdyby občas člověk obrátil o pár listů kalendáře víc, tak by na to přišel, že to tam má napsáno. Ostatně, už je to i pro mě opravdu poslední šance, protože obě předchozí, o nichž tu píšu, jsem samozřejmě nestihla. Takže se tam nejspíš všichni potkáme, co?

Já zatím ne, byla jsem tou dobou na horách, neb jarní prázdniny jsou pro rodiče všech školáků povinnou položkou, s tím se nedá nic dělat. Tak než to uvidím na vlastní oči, dávám prozatím k dobru alespoň tenhle článek.

Blížící se vystoupení Villazóna oslavila Věra Drápelová v sobotní Frontě ve velkém, zabral skoro tolik stránek jako senzační titul Šárky Záhrobské ve slalomu, a to už je co říct. Trochu mě pobavila formulací že na Villazónových vystoupeních se "publikum odvazuje jako na rockovém koncertu". Nevím, kolik rockových koncertů Věra Drápelová absolvovala a jakou má tedy představu o tom, co je to odvaz. Na ní osobně jsem žádný odvaz nezaznamenala, když tu naposledy zpíval, ale třeba nás teď překvapí. Villazóna rozhodně zbožňuje, protože superlativy v jeho případě nešetří: nejpozoruhodnější zjev z nové generace tenoristů, nejkrásnější tenorový hlas současnosti (cituje z Frankfurter Allgemeine Zeitung), ...dobyl svět jako Pavarotti nebo Domingo atd.atd.
Já nevím, jestli je to opravdu o tolik lepší hlas než třeba Calleja, který tu byl nedávno. Možná nebýt toho Dominga, který mu napomohl v začátku jeho kariéry a dodnes působí jako dobrá marketingová značka - hleďte, můj nástupce - možná by na tom byl se slávou stejně jako tenor z Malty, jak si Calleja říká.
Aniž bych nějak chtěla zpochybňovat kvality, které Villazón nesporně má, a publikum si umí hezky omotat kolem prstu, nevidím v něm tak jednoznačného lídra celé pěvecké generace. Okna Obecňáku se tedy pod jeho hlasem netřásla (i když jsem ho v medailónu před 2 lety označila jako silný, na desce to tak vypadalo), má spíše subtilní a technicky dokonale zvládnutý hlas, dojem dělá výraznou hereckou akcí a ochotou vtipkovat, bavit lidi. Což je celkem fajn.
Jako děsný kýč působí jeho historky ze životopisu, kterými krmí novináře. Minule to byly desky v zaprášených krabicích, jejichž objev změnil jeho život a také dramatická scénka na svatbě, kdy mu jeho snoubenka zakázala dělat profesora historie místo nejisté operní kariéry. Nyní se dozvídáme, že se pod dojmem Mahátmy Gándhího chtěl stát ve 12 letech mnichem... No, to je u extroverta se silnými komediálními sklony fakt k popukání. Ale co naděláme, psát se něco musí. To už poctivější je americká mezzosopranistka Jennifer Larmore, která asi dvacet let novináře oblažuje stále stejnou historkou, jak svým zpěvem obměkčila celníky, když je s manželem zatkli na letišti s větším obnosem peněz v hotovosti.
Ale jeden rekord u nás už Villazón má: je to asi nejdelší doba platnosti vstupenek na jeho koncert. Diváci, kteří si je zakoupili loni na jaře, kdy měl přijet, ale nevyšlo mu to, vydrželi na Mistrův odložený koncert čekat skoro celý rok a nikdo prý lístky za tu dobu nevracel. Tedy - doufám, že šly vrátit...?

Na nějakém francouzském vaudevillu, Dámský krejčí se to jmenuje (Georges Feydeau). Herci se překonávali, lidi se řezali smíchy, ale já nějak nevím - u komické opery takové ty lehké syžety o záletných pánech a paničkách, jak se všichni podvádějí se všemi a vydávají se za někoho jiného, tam mi to tak nevadí, protože ta hudba, zvláště je-li geniální, to slabé libreto zvedne, vynahradí ten nedostatek "duševních podnětů". Ale tahle fraška bez hudby, to mi nějak připadalo jako ztráta času.
Herci dobří - Radek Holub, Mahulena Bočanová, Zuzana Norisová, Jaromír Dulava nebo Ondřej Sokol v hlavní roli, kterého zatím na rozdíl od předchozích neznáme z TV. Absolutně nejlepší ale byly kostýmy (Nina A. Sillmark), ty nádherné šatičky, co měly slečny na sobě, by v jakémkoliv butiku šly na dračku. No - ne nadarmo se to jmenuje Dámský krejčí.