Známý módní návrhář kubánského původu Osmany Laffita se ujal tvorby kostýmů pro novou inscenaci Belliniho Normy v Národním divadle. Výtvarníkem scény je Daniel Dvořák, nyní působící v Brně, a režie se ujal renomovaný německý režisér Bruno Berger-Gorski. Po více než 70 letech se tak na repertoár Národního divadla vrací jedna z nejslavnějších oper, která klade svými brilantními pěveckými výstupy velké nároky na tři hlavní postavy. Titulní roli kněžky Normy z dob keltské Galie ztvární Olga Makarina, její sokyni Adalgisu bude zpívat Carmen Oprisanu a manželský trojúhelník doplní Valentin Prolat jako římský prokonsul Pollione, tajný manžel Normy. Jak lze tušit, dobře to s nimi nedopadne...
Premiéru 1. 11. řídí dirigent Oliver Dohnányi.
1. , 4. , 6. , 13. 11. 2007, Národní divadlo, 19.00

Od středy 24. 10. je na světě zase o jednoho báječného skladatele méně. Petr Eben včera zemřel ve věku 78 let. Myslím, že pro mnohé ta zpráva nebyla tak neočekávaná, protože pan profesor v posledních letech již na tom nebyl moc dobře, a je to možná rok dva, co jsem ho naposledy někde potkala na koncertu. Jako by jeho křehkou postavu doslova strávila všechna ta léta vypjaté koncertní činnosti, hodiny a hodiny varhanního repertoáru v paměti, všechno to cestování, učení a ohromná duševní práce, vložená do jeho skladeb. K tomu ho asi půlku života trápila chronická nespavost a hodně si vytrpěl také se svým slábnoucím sluchem. Proč to vždycky postihne ty nejlepší muzikanty?
Mám ráda Ebenovu hudbu, některé drobnosti (ještě na konzervatoři) jsem i sama hrála, a musím říct, že se právem těšil vřelé oblibě hudebníků, protože uměl psát věci padnoucí hráčům "dobře do ruky". Říká se, že doma není nikdo prorokem, ale u něj to, myslím, nikdy neplatilo, byl stejně uznávaný domácím publikem jako slavný v zahraničí, i když mu samozřejmě za komunismu z "vyšších míst" nijak zvlášť nefandili.
Na Petra Ebena mám spoustu osobních vzpomínek, protože jsem patřila mezi ty šťastlivce, které čtyři roky učil na Karlově univerzitě. Všichni studenti ho měli rádi pro jeho milé a laskavé chování (nevyhazoval lidi od zkoušky), skromnost, jemnou noblesu a gentlemanstké způsoby (dámské části třídy pomáhal do kabátů), fantastické znalosti (hovořil plynně asi čtyřmi jazyky), které nám dokázal předávat tím nejpoutavějším způsobem.
Nikdy nebyl ironický nebo povýšený, jak bývá zvykem profesorů, u každého dokázal vyvolat pocit, že právě na něm mu záleží. Pamatuji si, jak jsem kvůli nemoci prošvihla zkoušku ze hry partitur a pak ji skládala u nich doma, u jeho piána v pracovně, kde napsal všechny své velké skladby, to bydleli ještě tuším někde za Újezdem. Ale nejvíc se nám všem, co jsme chodili na katedru hudební vědy, asi zapsal do paměti jako neúnavný hráč a bavič na vánočních besídkách. Na večírcích, kdy se u nazdobeného stromku sešli profesoři a studenti všech ročníků, se muzicírovalo, zpívalo, i víno se trochu mohlo, ani malé dárky nechyběly. A to jste mohli slyšet Petra Ebena improvizovat dlouhé hodiny a nebo třeba hrát chaconnu s desíti náprstky na rukou. Jako z Formanova Amadea - zábavné a geniální.
Tak tohle už zůstane jen mezi námi. Ale Ebenova hudba se k nám naštěstí bude na koncertech stále vracet.

Jubilejní 10. ročník festivalu, který hostí Paca de Luciu jako hlavní hvězdu, odstartoval včera koncertem Mama Africa. Dnes se Palác Akropolis rozvlní latinoamerickými rytmy, zazní i jazz a fado v podání Joela Xaviera (Portugalsko), Ernesta Chuecose (Venezuela) a Norbi Kovácse (CZ). A to zdaleka není konec, pokračuje se i v listopadu!
22.10., Palác Akropolis, 19.30

Jeho tvář je vážná a hlava hrdě vzpřímená jako u španělských „hidalgos“ - šlechticů. S ledovým klidem sleduje své prsty, které letí šíleným tempem po hmatníku kytary. Žádné úsměvy do kamer a žádná efektní hra těla, všechnu vášeň a dramatičnost vkládá Paco de Lucia pouze do hudby, do ohnivého flamenca, které pramení v jeho duši.
Kytarista Paco de Lucia, jedna z největších žijících legend flamenca, bude hlavním hostem 10. ročníku festivalu Kytara napříč žánry a vystoupí 2.11. v Kongresovém centru.

"Říká se, že múza nás navštěvuje, kdy sama chce. Ale není to pravda, ona přichází jen když pracujete."

"Když jsem se dostal z bídy, ptal jsem se sám sebe: a co teď? Uvědomil jsem si, že miluji hudbu pro ni samu."

Flamenco je hudba španělských cikánů a stejně jako po celé generace oni, také Paco de Lucia se narodil do velmi skromných poměrů. Hudba se pro rodinu andaluzského amatérského muzikanta Antonia Sáncheze Goméze, Pacova otce, stala únikovou cestou z chudoby a hladu. Věnoval veškeré úsilí svým dětem, aby z nich vychoval profesionální flamencové umělce, kteří již nebudou mít existenční problémy. Tři z pěti sourozenců se profesionály skutečně stali. Jak později poznamenal Paco de Lucia, vlastním jménem Francisco Sánchez Gómez, v jednom rozhovoru: „Hlad je vždy dost velkým stimulem, to mohu říct z vlastní zkušenosti. Nechtěl jsem vidět mámu plakat, že doma není nic k jídlu. Proto jsem se plně odevzdal kytaře a dřel denně i 12 hodin, už v sedmi letech. Protože jsme byli chudí. Bída není překážkou, ale povzbuzením. Kdo se narodil s plným žaludkem, má motivace méně.“
celý článek najdete zde

Dostala jsem dopis od Jitky Kutišové, která mi píše: "... S chutí čtu Vaše práce. V mnohém se shodujeme až nápadně..." Hlavně ale v dopise chce upozornit na plzeňskou sopranistku Gabrielu Pechmannovou a činí tak se sympatickým zápalem. Ve čtvrtek měla tato sopranistka recitál s ruským pianistou Maximem Averkievem v plzeňské Besedě, kde jsem nebyla, takže nemohu její talent potvrdit ani zpochybnit, ale přesto pár informací z Jitčina dopisu snad můžeme ocitovat:
"Gabriela (Maxim vlastně také) je v Čechách mediálně neznámá, původně je to klavíristka, která vystudovala zpěv u vynikající profesorky, paní Ludmily Kotnauerové a nyní pracuje na Konzervatoři v Plzni v pěveckém oddělení jako korepetitorka. V Čechách se o ní moc neví, i když již v Hudebních rozhledech měla velmi příznivou kritiku na koncert v Praze v dubnu 2006, kterým vlastně debutovala a proběhl tam křest CD, jehož recenzi lze rovněž nalézt v Hudebních rozhledech. Pěvkyni zastupuje Pražská koncertní agentura. Gabriela poměrně dost koncertuje, ovšem bez výrazné účasti médií (např. na pražský koncert nepřišel nikdo z pozvaných zástupců médií, pouze redaktoři Hudebních rozhledů, a nikdo další z kritiky). Myslíme si (hovořím za příznivce opery, kteří dnes jezdí na koncerty pěvkyně) , že je to veliká škoda, Gabriela se vyvíjí směrem do dramatického oboru, dobrá technika, mimořádně zajímavá barva hlasu a nesmírná muzikálnost (též veliké hudební vzdělání instrumentalistky) jí dávají široké možnosti při interpretaci. Takových hlasů není mnoho ani u nás ani venku. To mohu napsat s klidným svědomím, zpívá totiž také v Německu, naposledy v Mnichově v červnu, kde zpívala úspěšně světovou premiéru. Nyní má před audiencemi u hudebních odborníků v Bavorsku, které svými výkony oslovila. Možná to dopadne tak, že odejde pryč, aniž by kdokoli v Čechách zaznamenal, že tu máme vynikající velký hlas. Ještě jsem si vzpomněla, že se na jednom z Master Class setkala s pěvcem Peterem Schreierem, který ji velmi ocenil a se kterým je v občasném kontaktu."
Tolik dopis fanynky.
Musím ocenit, že mezi nejvěrnější příznivce opery a paní Pechmannové zřejmě patří Hudební rozhledy, které, jak se zdá, sledují Gabrielu na každém kroku.

Devatenáctiletá Chloë Hanslip patří k nejmladší generaci houslových hvězd. Už od 13 let je majitelkou smlouvy s Warner Music a její nejnovější CD s Royal Philharmonic Orchestra a dirigentem Leonardem Slatkinem je druhou nejprodávanější deskou klasické hudby v Británii. Spolupracuje s orchestry jako London Symphony Orchestra, Academy of St. Martin in the Fields, BBC Philharmonic, Royal Liverpool Philharmonic. V Praze vystoupí na Strunách podzimu na společném recitálu s cellistou Jiřím Bártou (Ravel, Martinů, Kodálly).
10.10.2007, Pražská křižovatka (Kostel sv. Anny),19.30 hod.

Ve středu 3.10. probíhalo v Londýně udílení cen Grammophone Awards a zabodovalo v něm české kvarteto Pavla Haase. Jeho debutové CD s 2. kvartetem Leoše Janáčka vyhrálo v kategorii „komorní hudba“. Informoval o tom novináře prakticky on-line během odpoledne tiskový mluvčí Supraphonu Vladan Drvota. Vzhledem k pracovním závazkům kvarteta za ně cenu odpoledne v Londýně převzala ředitelka vydavatelství Supraphon Music Jana Gondová.
Debutová deska P.H. kvartetu vzbudila v zahraničí ohlas hned po vydání: sklidila řadu ocenění jako „Chamber Choice“
v BBC Music Magazine, Disk měsíce – International Consensus na www.classicstoday.com
a www.classicstodayfrance.com, Disk měsíce v časopise The Strad, Disk týdne na rozhlasové stanici BBC Radio 3, Supersonic Award v časopise Pizzicato ad.). V dubnu letošního roku se v Londýně stali "Nováčkem roku" - získali cenu BBC Music Magazine Awards 2007 v kategorii Newcomer of the Year. To jim otevřelo cestu do projektu BBC Radio 3: New Generation Artist pro období let 2007 až 2009.
V současné době je Pavel Haas Quartet zastupován významnou britskou agenturou InterMusica. Bez zajímavosti ani není zpráva, že získal statut pro období let 2007 až 2008 European Concert Hall Organisation´s Risiny Star, který umožňuje koncertovat v nejprestižnějších koncertních sálech světa (např.: v dubnu 2008 Carnegie Hall).
Pavel Haas Quartet hraje ve složení Veronika Jarůšková – housle, Marie Fuxová – housle, Pavel Nikl – viola, Peter Jarůšek – violoncello. 1. 11. je můžeme vidět na koncertě u Šimona a Judy v cyklu FOK.

Struny podzimu zahájily opravdu na úrovni - koncert tenoristy Iana Bostridge a anglického Orchestru doby osvícení ve Stavovském divadle (23.9.) byl doslova balzámem na duši. Tolik jemnosti, noblesy a přirozené dokonalosti se jen tak nevidí. Ani se mi nechtělo číst sled Händelových árií a jejich texty v programu, stačilo jen se ponořit a rozpouštět v proudu geniálních melodií, z nichž se tu a tam vylouply známé motivy. Na programu byly árie z Mesiáše, Jephty, oratoria Semele, Ariodante, Acis a Galatea, to vše prokládané orchestrálními předehrami a concerty grossy. Publikum bylo maximálně spokojené, konaly se standing ovations. Škoda, že ani takový koncert nezaplnil zcela Stavovské divadlo.
Bostridge je extrémně štíhlý, mladistvě vytáhlý s výraznýma ušima, a ještě když se postavil na pódium v těch svých tenkých nohavičkách s nažehlenými puky, tak vypadal přesně jako elegantní myšák Rudi, hlavní hrdina animáckého filmu Spláchnutej. Což je mimochodem myšák z luxusní londýnské čtvrti. Kdo ten film zná, musí ocenit pekelnou výstižnost, s jakou animátoři trefili anglického gentlemana.

Dirigent orchestru FOK Serge Baudo pokračuje i tuto sezónu ve svém úsilí představit pražskému publiku největší díla francouzské hudby. Tentokrát (už 2. a 3. 10.) je na řadě oratorium Král David skladatele Arthura Honnegera, dílo z roku 1923, které upevnilo skladatelovu světovou proslulost. Zhudebněný biblický příběh provede orchestr FOK, Pražský komorní sbor, pěvci Sophie Marin-Degor, Jana Štefáčková a Philippe Talbot, recitovat budou Michel Favory a Frederica Smetana.

Přišel mi v mailu říjnový program z Chodovské tvrze. Nenaplnil se tedy scénář zániku tvrze, nicméně koncerty v ní hodně prořídly, ze 7 koncertů měsíčně zbyly 4, z toho jen 3 mají na programu klasiku (viz www.chodovskatvrz.cz).

A to o jednotné normě na decibely, co určila EU, jste už slyšeli? Kupodivu nejde jen o pneumatická kladiva, vrtačky a brusky, dokonce ani o diskotéky, ta norma postihuje i symfonické orchestry. Od teď se bude hrát nejvýš mezzoforte, bicí nástroje, tuby, pozouny a podobně se zruší, a ti hloupí kritici nebudou aspoň moci psát, že provedení bylo málo plastické a nuancované. Takhle na ně! Vídeňští filharmonici sice už ústy svého mluvčího prohlásili, že si do svého rámusu mluvit nedají a stále ještě ředitel Dvorní opery Ioan Holender do toho ještě zatáhl botaniku, když řekl, že úředníci EU nepoznají plevel od ušlechtilých květin (přeloženo do češtiny: jsou tam samí kozlové, ale žádný zahradník), jenže třeba to půjde tak daleko, že se prostě zničí všechny notové materiály, kde se objevují taková slova jako sforzato či crescendo, všechna f, ff, neřkuli fff se přepíší na p, pp a pokud možno hlavně ppp, takové ty ležaté šipky se otočí všechny jedním směrem (od nás směrem na Brusel, to odpovídá), a bude to. Stoupenci historické provozovací praxe mají víceméně vystaráno, pokud ovšem nepřijdou s nějakým tím cinkem!
Vlasta Reittererová