Ještě se vrátím k málo známému Verdiho Attilovi. Během představení jsem si vzpomněla na nedávný rozhovor s Dášou Peckovou v ONA Dnes, kde psala, že dělat Verdiho jí dnes už připadá zbytečné, že je Verdi a Rossini děsně povrchní. Zní to dost troufale, takhle pohřbívat dva operní klasiky, ale... vemte si Attilu. Celé je to jeden velký nacionalistický a neuvěřitelně patetický blábol, ty nekonečné uřvané sborové scény, jednou Římanů, pak Hunů či křesťanů, natrojených v historických kostýmech. Pořád samé jalové máchání vztyčených mečů a vlastenecké výzvy, ale žádný logický příběh, nic životného ( a to se režisér Tarant hodně snažil z toho něco vykřesat). Třeba takový příklad - k hlavní hrdince Odabelle se do hunského zajetí v Atllově táboře probije její milý Forest, ale namísto záchrany jí stropí žárlivou scénu a obviní ji ze zrady. Ona, aby dokázala, že zrádkyně není, připravuje Attilovu vraždu, pak ho ovšem zachrání před smrtí jedem, ale ne z lásky, ale jen pro to, aby jej vlastnoručně zapíchla dýkou (v Tarantově pojetí jej dokonce uškrtí šálou, křehotinka). Ještě jako hudba by to šlo, ale jinak je to naprosté muzeum, nic pro dnešního diváka. Sicilské nešpory na mně působily podobně.
Pecková tu svoji nechuť k Verdimu myslela ještě trochu jinak, spíš po hudební stránce, tak abych vás neošidila o její názor, budu ji citovat:
"Během let, co stojím na jevišti, vše prochází sítem a najednou si uvědomíte, že je, aspoň podle mého názoru, úplně zbytečné dělat Verdiho. A mnohem důležitější je dělat Wagnera, Mahlera, Strausse, Schönberga.
Italský repertoár jako Verdi nebo Rossini mi připadá tak strašně povrchní! Vezměte si z Wagnera jenom orchestrální doprovod: zpěváci tam vůbec nemusí být a muzika zní sama o sobě úžasně. Ale co vám zbude z Verdiho bez pěvecké linky? Nic to neřekne."
Ostatně o účinnosti Wagnera bez zpěváků se budeme moci přesvědčit letos na Pražském jaru, kde bude dirigent John Fiore dělat Ring beze slov.

Tenhle festival jsem dosud ignorovala. Nevím proč, ale přehlídka oblastních divadel mě nějak nelákala. Možná i kvůli tomu trochu obstarožnímu duchu "záslužné osvěty" - podívejte, jak se u nás na oblasti dělá dobrý Rigoletto. Možná i jo, ale když je ve stejné době v Praze narvaná sezóna skvělými koncerty, premiérami a světovými jmény, pak ta sláva trochu bledne.

Letos pořadatelé pustili mezi městská divadla i pár mladých souborů s neobvyklým repertoárem a taky se tu našlo pár méně hraných oper. O víkendu jsem byla na Verdiho Attilovi (Moravské divadlo Olomouc) a Ensemble Damian s dvěma Hanzlíkovými operami Kirké a Krvavá pavlač (barokní minimal). Hanzlík byl skvělý, něco jako Polívkův Šašek a královna v hudební verzi. Chystám se ještě na Weinbergerova Švandu dudáka (16.3.), Zemlinského Křídový kruh (18.3.) a na brněnský Ensemble opera diversa (17.3.) s minioperami Pavla Drábka a Ondřeje Kyase. O zmíněných autorech nevím nic, ale jejich díla s názvy jako Mluvící dobytek nebo Listonoš, Mortiérové a krytí plemenné kočky znějí slibně.

Festival jako takový má asi dobrou organizaci i plné sály (navzdory malé propagaci, z velké části sem chodí odborná veřejnost). Co by stálo za zamyšlení je docela děsná image. Dostala mě Radka Hrdinová, která v roli moderátorky vystoupila po fanfárách na jeviště a svůj děkovací projev sponzorům završila příslibem 3litrové láhve fernetu pro výherce divácké ankety. No, kdyby to byl Kmochův Kolín, tak proč ne... Je vskutku nutné oblažovat obecenstvo výstupy hudebních kritiček namísto nějaké Skarlandtové, Retkové nebo jiné profesionální moderátorky? Možná by se organizátoři mohli zamyslet i nad používáním rozverného loga festivalu - Jiránkova karikatura ječící tlusté subrety zdobí obálku programové brožury (v nevkusné kombinaci s hogo fogo křišťálovým lustrem a operní scénou) a je vyrytá i na festivalových cenách, žertovně nazvaných Libušky. Podobná legrace a lidová tvořivost dává festivalu ochotnický spolkový nádech. Ale na styl jsme si v Česku nikdy moc nepotrpěli.

Žen, které by se postavily do čela operního souboru není mnoho. U nás je v současnosti jediná. Řídit operní soubor není žádná romantika, ostatně její prosklená kancelář v zadním traktu Státní opery Praha je typickou pracovnou moderního manažera. Sedí v ní křehká rusovláska, kterou znám už od školy, kdy hrávala na starobylou violu da gamba. Na dveřích pracovny má vizitku se jménem jako vystřiženým z tajemných příběhů Harryho Pottera: dr. Ingeborg Žádná. Přečtěte si rozhovor.

Zamyšlení Olgy Heidingsfeldové nad urputně přežívající praxí výchovných koncertů.

Stalo se tradicí a součástí povinné školní docházky vzít čas od času žáky/studenty místo vyučování do koncertního sálu a vystavit je účinkům klasické hudby. Není snad generace, která by to nezažila. Rozpakuji se označovat takovéto události termínem výchovný koncert, trochu to zavání rákoskou či nápravným zařízením. Nicméně, zážitky z těchto „koncertů pro školy“ bývají tak hrůzyplné, že se dočkaly i beletristického zpracování (viz např. Viewegh: Výchova dívek v Čechách).

I v mých vzpomínkách figuruje protivná vřeštící úča, nepříjemní spolužáci, vysoká hladina hluku a jakýsi nešťastník, který se na pódiu ve Smetance snaží do toho všeho zpívat árii Lenského. To byl jeden z nejodpornějších rádoby hudebních zážitků, jaké mě kdy potkaly, a kdybych se měla rozhodovat jen podle něj, v životě už by mě nikdo na žádný koncert nedostal. Na gymplu to sice bylo snesitelnější, ale stejně: proč bych měla poslouchat, jak mi nějaký chytrolín před každou větou říká, co si o ní mám myslet?

Tohle je právě asi největší slabinou koncertů pro školy. V sále sedí pohromadě a) děti, které chodí do hudebky a nepotřebují, aby jim někdo sděloval, jak vypadá flétna a že symfonie má věty; b) děti, které sice nevědí nic o flétně ani o symfonii, ale taky jim to není třeba říkat, protože to vědět nechtějí; c) „šedá zóna“, děti, kterým by se to možná líbilo, ale za jiných okolností. Oslovit tyto tři skupiny současně je téměř nemožné. Podle mého názoru by maximálního možného výchovného cíle bylo dosaženo, kdyby si žáci ze skupiny b) zapamatovali tuto poučku: Až se stanete papaláši tak významnými, že se občas budete muset zúčastnit nějaké té "kultůrní akce" spojené s poslechem vážné hudby, neztrapňujte se tleskáním mezi větami. Na následném rautu vám pak bude chutnat o to víc.
Celý článek najdete zde

Známý filmový thriller Moucha s uhrančivým Jeffem Goldblumem se dočká zhudebnění. Příběh geniálního vědce, který se po jednom ze svých pokusů nechtěně mění v obří mouchu, se nyní bude hrát jako opera. To budou pane kostýmy, a jak asi zhudební tu oblíbenou scénu, kdy Goldblumovi explodují hnisem podebrané nehty a objeví se první muší drápy...
Operu píše autor filmové hudby k Mouše, skladatel Howard Shore, který má na svém kontě hudbu k dalším filmovým hitům jako Pán prstenu, Mlčení jehňátek, Philadelphia nebo Letec. Mouchu má nastudovat v příští sezóně pařížský Théâtre du Châtelet a po něm Los Angeles. Jako dirigent se novinky ujme Plácido Domingo. O díle se zatím nic podrobného neví, jen že si v něm zazpívá bas, tenor a mezzosoprán. Možná je to přirozený vývoj hlavní postavy - co říkáte? Od basu k tenkému bzučení...

Olga Heidingsfeldová napsala tuhle reportáž z tak trochu sportovního klání Českého národního symfonického orchestru:
Poslední únorový den (28.2.) jsem tak trochu neplánovaně vyslechla koncert Českého národního symfonického orchestru. Řídil Libor Pešek, dávali Mahlerovu Pátou.
ČNSO jsem naposledy slyšela před několika lety s Paulem Freemanem a bylo to takové nemastné neslané. Zato včerejší koncert s Peškem měl atmosféru a bylo příjemné vidět v Rudolfinu orchestr, který se netváří, jako že je to otrava - sedět tam a hrát. Patřím k obdivovatelům Libora Peška a jeho pojetí Mahlera by se mi bylo líbilo. Tady ovšem musím s výčtem pozitiv přestat, protože ani tato dirigentská legenda nedokázala zařídit, aby zvuk orchestru byl kompaktní. Jednotlivé sekce hrály izolovaně a kdyby to dávala televize jako sportovní přenos, komentátor by musel hlásit: „Zdá se, že lyrické smyčce nebudou stačit na agresivní žestě. Ale to už se nám o slovo hlásí nažhavená dřeva. A do hry ještě jistě promluví hlavní favorit, bicí“.
Při tomto stylu hry je pak každá nepřesnost či drobný problém jaksi mnohem slyšitelnější. A že jich tam bylo.
Ale abych jenom nehledala hnidy - velká smyčcová plocha v Adagiettu vyšla úžasně, až mrazilo (smyčce se tu kromě harfy neměly s kým prát). A ke konci se zlepšila i celková zvuková stránka, takže jsem si říkala, možná, že kdyby to teď vzali ještě jednou…
Aplaus byl ovšem velký a rozdalo se taky dost kytic. Nejvíc dostali hráči na žesťové nástroje (3), pak dirigent a smyčce (po 1), ostatní, pokud jsem si všimla, nic. Z toho by se dalo usoudit, že žestě vyhrály.


Koho tenhle první soukromý symfoňák v ČR blíže zajímá, může si přečíst rozhovor s jeho zakladatelem J. Hasenöhrlem "Všichni jsou KMČ" zde