A je to tady, vážení přátelé, ať chceme nebo ne, adventní koncerty nás ani letos neminou. Národní divadlo přichystalo na celý prosinec šňůru adventních koncertů s Jiřím Stivínem, Zuzanou Stivínovou a dalšími sólisty a hosty. Hudební krmě se nabízí vskutku bohatá: nejprve "Adventní věnec" ze skladeb starých českých mistrů a Vivaldiho s improvizacemi Jiřího Stivína. V druhé polovině koncertu pak na diváky čeká oblíbená Rybova Česká mše vánoční za asistence Dětské opery Praha, Pražského komorního sboru a divadelního orchestru pod taktovkou Roberta Huga. Jak známe hudební projekty Jiřího Stivína, dá se očekávat, že i tyto večery budou mít jiskru, akci a vtip. Po prvním adventním koncertu 2. 12. se poprvé rozsvítí vánoční strom před Národním divadlem.
2. 12., 9. 12., 16. 12. a 23. 12. 2007, Národní divadlo, 14.00

Když mi přišla pozvánka rozhlasového orchestru SOČR na pondělní koncert (26. 11.) z děl Smetany, Korsakova a Martinů, tak jsem si řekla - no jasně, klasika. Až na to, že ten Smetana má mít premiéru, a jeho křestní jméno není Bedřich, ale Radim. Tímto se na známého televizního producenta ČT dvojky provalily jeho hříchy mládí, totiž jeho skladatelské aktivity ze 70. let, kdy studoval AMU. A to odhalení bude velkolepé - jeho Kantátu na slova básně J. Kainara provede SOČR s elitním obsazením - sólisté ND Tomáš Černý, Ivan Kusnjer, mužský Pražský filharmonický sbor s Košlerem a za dirigentským pultem šéf Slovenkého národního divadla Rastislav Štúr.
Kainarovu známou báseň "Člověka hořce mám rád" Radim Smetana zhudebnil již v r. 1978, ještě jako student skladatelské třídy Dobiáše a Dvořáčka, poprvé však uslyšíme její originální verzi.
Na stejném večeru ještě vystoupí Michal Kaňka v cellovém Koncertu č.1 Bohuslava Martinů - další docela silný důvod zúčastnit se. A závěrečná Šeherezáda Rimského-Korsakova je už jen sladkou tečkou za tím vším, třešničkou na dortu.

Když mu bylo pět let, vstoupil jako zázračné dítě na vídeňskou Hudební akademii a stal se tak nejmladším studentem klavíru v její historii. Koncertuje od devíti. Tleskalo mu publikum pěti kontinentů. Do dnešního data stihl natočit mj. 62 Haydnových sonát, 27 Mozartových koncertů a 32 Beethovenových sonát. Rudolf Buchbinder, přední evropský pianista, tělem i duší věrný Vídeňan a původem - z Litoměřic. Do Prahy přijíždí 1.12., v den svých narozenin.

"Rudolf Buchbinder je vídeňský prorok v hudbě Haydna, Beethovena and Brahmse" The Philadelphia Inquirer


Českým původem se Rudolf Buchbinder v oficiálním životopise příliš nechlubí, ale pravdou je, že se narodil v Litoměřicích 1. 12. 1946. Ve stejný den, po 61 letech, přijede na pozvání orchestru FOK koncertovat do Prahy. Na recitálu v Rudolfinu bude hrát své oblíbené autory Mozarta, Beethovena (slavnou Appassionatu) a Schumanna.
Z Litoměřic se rodina brzy po Rudiho narození odstěhovala do Rakouska a v pěti letech již klavírista vstupuje na vídeňskou Akademii. Stal se nejmladším studentem v historii této vyhlášené vysoké školy a dodnes jeho prvenství nejspíš nikdo nepřekonal. Zázračné dítě dostali na starost dva geniální klavíristé s velkým vztahem k beethovenské tradici - Friedrich Gulda a Alfred Brendel (ten mimochodem pochází z Loučné nad Desnou na Moravě). Od jedenácti let Rudolf navštěvoval mistrovskou třídu Bruna Seidlhofera. Na svá studia u něj vzpomíná takto: „Seidlhofer nám ani nepomohl s prstokladem, ale velmi dobře nám ukázal, jak zahrát pravou rukou rubato a levou zůstat v tempu. Věděl zkrátka, jaké triky se musí použít u Bacha a jaké u Mozarta. Technicky jsem se u něj mnoho nenaučil, ale z jeho obrovského vědění těžím dodnes.“

1. 12. 2007, Rudolfinum, 19.30

celý článek najdete zde

Český národní symfonický orchestr připravil do Smetanovy síně koncert oblíbených amerických skladatelů - Gershwina, Bernsteina, Barbera a jednu novinku od Christophera Brubecka. Jedná se o syna slavného jazzmana Dava Brubecka. Chris je trombonista a jeho hudební kariéra je rozmanitá – hraje rock, folk, funk i klasickou hudbu a působí v
kapelách The Brubeck Brothers Quartet a Triple Play, rok hrál s jazzovým souborem Billa Crofuta. „Léta jsem hrál v symfonických orchestrech, kde jsem jako trombonista počítal pauzy, pár taktů si zahrál, a pak zase jen počítal,“ svěřil se skladatel. „Když mě roku 1991 vyzvali, abych napsal skladbu pro Greater Bridgeport Symphony Youth Orchestra, dal jsem se do díla, v němž by nikdo nemusel počítat jen prázdné takty. Hráčům jsem naservíroval ledacos, nač nebyli zvyklí,“ líčí Brubeck své skladatelské začátky. A co naservíruje pražskému publiku? Jeho skladba s názvem „Až za hranice blues“ je pro trombon a trubku s orchestrem. Provede ji s trumpetistou Janem Hasenöhrlem za řízení Libora Peška.
22. 11. 2007, Obecní dům, 19.30

Tradice Baletu Monte Carlo sahá až do roku 1907, kdy zde založil baletní skupinu legendární Ďagilev. Nyní se obnovený soubor poprvé představí v Praze, v Národním divadle uvede Prokofjevova Romea a Julii v choreografii slavného francouzského tvůrce Jeana- Christopha Maillota. „Výprava a choreografie jsou antiromantické, ale jeviště je i přesto plné emocí. Soubor je plný života a první sólisté jsou vynikající,“ psaly o představení New York Times. V Praze máme možnost vidět jen tři představení, 17. 11. od 19. hodin a v neděli 18. 11. od 14. a od 19. hodin. Nenechte si ujít!
17. a 18. 11., Národní divadlo, 19.00

Dívčí kvarteto si na svůj recitál do kostela sv. Šimona a Judy pozvalo jako hosta Hanu Hegerovou s klavíristou a skladatelem Petrem Maláskem. „Oplatili jsme tak paní Hegerové její pozvání do Brna, kde před nedávnou dobou křtila desku a zařadila nás jako hosta na svůj recitál,“ uvedla manažerka a violistka kvarteta Světlana Jahodová. V první půlce koncertu zahraje Kapralova Quartet skladby Richtera, Wolfa a hudební hříčku Wolfganga Schrödera „Eine kleine Lachmusik“. Druhá půle večera pak bude patřit šansoniérce. Na závěr se k Haně Hegerové přidá kvarteto a některé z jejích slavných písní spolu uvedou v novém smyčcovém aranžmá. 15. 11. 2007, Kostel sv. Šimona a Judy, 19.30

Paco de Lucia vyprodal velký sál Kongresového centra i s balkonem. Bývalý Palác kultury, zvaný krátce Pakul, opanoval pestrý národ fanoušků kytary a flamenca.
Hned od vstupních dveří bylo vidět, že je tu úplně jiná atmosféra, než na běžných koncertech nebo "prominentních" akcích. Žádní unavení abonenti nebo premiéroví snobové s výrazem "je to otrava, ale beze mně to nejde". Všichni přicházeli natěšení, odhodlaní bavit se a za své nijak malé peníze (lístky dole stály až 1700 korun) si ten večer užít.
Ještě než začal koncert, rozléhalo se flamenco chodbou před vstupem do sálu - jedna firma obchodující s nástroji a ozvučovací technikou využila příležitost a udělala si tu promo akci. Najatý kytarista s playbackem si tu zahrál skoro jako předkapela slavného Paca de Lucii.
Paco de Lucia přijel se svou skupinou, kromě pár hráčů jsou to i dvě zpěvačky s úchvatně zastřeným a naléhavým hlasem. Už když se roztleskávaly a jen tak lehce prohodily do pauzy "hej, Paco", zazněl v tom jasný dialekt "Karlín - Libeň - Holešovice". Je to tak - ačkoliv se narodily v úplně jiné části Evropy, ta barva hlasu a přízvuk je totožná, prostě romská. Na to musí mít nějakou zvláštní průpravu od dětství...
V každém případě to bylo skvělé, Paco to střihal pořád ještě dost rychle, jako by mu ani nebylo šedesát. Hráli poctivě skoro dvě a půl hodiny a ještě to nestačilo, lidi je nechtěli vůbec pustit. Je to takový optický klam - zahráli vlastně jen pár kousků, ale dlouhých s improvizacemi, každý hráč se předvedl se svým sólem jako v jazzové kapele.

Premiéru Belliniho Normy máme za sebou. Po hudební stránce to byl docela úspěch, hlavně zásluhou dvou představitelek hlavních ženských rolí, Olgy Makariny (Norma) a Carmen Oprisanu (Adalgisa). Valentin Prolat (Pollione) se rozjížděl poněkud ztuha a jeho veristické nasazení chvílemi znělo jak zvuky z jatek.
Publikum nicméně pěvce i dirigenta vřele ocenilo a tleskalo až do chvíle, než se na děkovačkách objevila trojice hlavních tvůrců - Osmany Laffita, Daniel Dvořák a německý režisér Bruno Berger-Gorski. To začalo mohutné bučení. Spor se nyní vede o to, na koho se projevená nelibost vztahovala. Podle jedné verze, která se zdá být nasnadě, se bučelo na exředitele Dvořáka, staré klaky jeho odpůrců jistě nezahodí příležitost po půl roce se opět ozvat. Podle jiného názoru vybučeli režiséra, který děj Normy posunul z dob Římanů a Keltů do válečných 40. let minulého století a budiž řečeno, že rojení uniforem a kvérů na scéně působí dost suše, neromanticky, na rozdíl od Belliniho hudby.
Nakonec to mohl ze stejných důvodů od publika schytat i Osmany Laffita. Jeho kostýmy, řekněme spíš dámské kostýmky ze 40. let jsou sice zrovna "in", ale moc fantazie do nich nevlil a obě dámy na ně dost doplatily. Makarině přidaly nařasené šaty s koketním minikloboučkem opticky asi 20 kilo, naopak vysoká Oprisanu, "samá ruka samá noha", vypadala v mužském obleku s kravatou, kloboukem a štrásovými náušnicemi jak dokonalý transvestita.
Alespoň že svůj vlastní zevnějšek pan návrhář neodbyl - na premiéru přišel s ohromným příčeskem dlouhých havraních žíní, které mu vlály z napůl holé lebky.
Dobrý byl závěr opery, kdy Norma dobrovolně vstupuje s Pollionem na hořící hranici. Decentní ohnivý kruh, který je v rámci čisté moderní hi-tech scény symbolicky uzavře, režisérovi zřejmě nestačil a tak je pro jistotu a pro větší efekt nechá ještě jednoho po druhém zastřelit. Zřejmě aby nikoho nenechal na pochybách, že je konec zvonec a jde se domů.
Z čehož je doufám jasné, koho bych vypískala já.