Rakouský deník Vlasty Reiterrerové V pokračuje tentokrát z loutkového divadla: O tenhle zážitek se musím podělit. Duo loutkoherců Joachim Torbahn a Tristan Vogt z Norimberku, které si říká „Tristans Kompagnons“, hraje Kouzelnou flétnu. Doprovází je živá hudba v provedení „ensemble KONTRASTE“, což je osm hráčů (dvoje housle, violoncello, kontrabas, flétna, klarinet, pozoun a klavír), a všechny role zpívá hlasový akrobat, třicetiletý kontratenor Daniel Gloger. Věřte nevěřte, zvládne Královnu noci i Sarastra, jen ve sborech mu pomohou instrumentalisté (a instrumentalistky) – ať už hlasem, nebo svými nástroji.
Opera byla zkrácena na devadesát minut, aniž by nějak utrpěla – všechno podstatné v ní bylo, ani jemné úpravy libreta neublížily – naopak, o salvy smíchu po vtipných extempore nebyla nouze. Zcela odpovídala jemné perzifláži, kterou byly už samy loutky: Tamino a Pamina jakoby „vypadly z nějakého Picassova obrazu“, psalo se v jedné kritice, a lepší přirovnání mě nenapadá. Papageno byl vlastně člověkopapoušek, Monostatos krokodýl atd. Jinak se ta všechna kouzla s loutkami, omalovánkami a vystřihovánkami, s nimiž si „Tristan Kompagnons“ hrají na maličkém loutkovém divadýlku, podobném tomu, co jsem jako dítě mívala doma, přenášejí pomocí malé kamery pro diváka na filmové plátno. A že tam těch kouzel bylo dost, takže jsem s napětím očekávala, jak bude provedena zkouška vodou a ohněm. No jak: za důstojných tónů Mozartovy „Feuer- und Wasserprobe“ oba „kompaňoni“ opustili své divadélko a přešli do „velkého světa“ normálního jeviště. Jeden nesl červený hrnec, druhý černý hrnec. Jeden přinesl grilovací uhlí, jeden vědro s vodou. V červeném hrnci se grilovalo, v černém hrnci se hasilo. Po zkoušce vypadali Pamina a Tamino ještě picassovštěji – totiž pardon: byli očištěni a mohli vejít do chrámu lásky.
Odcházela jsme s přesvědčením, že by se to Mozartovi i Schikanederovi nesmírně líbilo, tohle živé, napůl improvizované divadlo. Hlubokomyslné filozofické rozbory (zednáři, mystika, číselná symbolika, projekce Mozartova osobního života atd.) se ukázaly naprosto zbytečné. Poselství v tom pochopitelně je, zůstává i tak, ale přijde jaksi mimoděk, spolu s vcítěním do toho malého divadelního kouzla.
Vlasta Reittererová

No prosím - dodávám já - a pak že se opera bez velkých peněz nedá dělat...

Přišel mi mailem zase jeden důkaz, že venku to jede, venku to žije, tedy myslím tím zahraniční operu. Klip, který natočila Anna Netrebko k měsíční árii Rusalky, se z české produkce dá přirovnat snad jen s Peckovou zamlada, když polooděná ve vaně točila Mozartovy árie. Ale jestli by jí to prošlo i v české klasice, bůhví... Honza Tomsa, který mi klip poslal, k tomu píše: "Pravda je, že Netrebko si tohle může dovolit jak po stránce hlasové, tak fyzické… a navíc odhaluje fakt, který čeští hudební patrioti odmítají vidět: totiž že árie o měsíci není nic jiného, nežli pisní roztoužené a rozechvělé ženy, tedy vlastně víly, nymfy… "
Klip si pusťte zde:
http://www.youtube.com/watch?v=1iLqXZHO45o&mode=related&search 

Od chvíle, kdy poprvé vzala jako tříletá do rukou miniaturní housličky, naladila se Leila Josefowicz, kanadský houslový zázrak, na frekvenci úspěchu. A úspěch si ji našel - bez ohledu na její blond vlasy a tymolinový úsměv á la Kalifornie a trochu lehkomyslné způsoby. Dnes má léta "zázračného dítěte" již za sebou, je z ní zralý muzikant, a hlásí se o místo mezi svými dosavadními idoly jako Nathan Milstein, Jascha Heifetz nebo Fritz Kreisler.

"Zvuk je vše, technika je až na druhém místě," tvrdí Leila Josefowicz. "Mám ráda způsob, jakým hrají tihle staří chlapíci," říká nad deskami houslistů z minulého století, které plní police v jejím newyorském apartmá. "Nehrají třeba dokonale, ale mají kuráž být jedineční. A kašlou na to, co říkají jiní lidé. Toho si vážím."
Leila Bronia Josefowicz se narodila v Torontu r. 1977, v polsko-anglické intelektuální rodině. Její hudební směr mohl těžko někdo předpokládat - matka je genetička a otec fyzik. V batolecím věku se Leila přestěhovala s rodiči do Kalifornie. Když začala ve věku tři a půl let studovat Suzukiho houslovou školu, vyšlo najevo, že má dokonalé fyzické vlohy i trpělivost pro tento nástroj. Po několika letech školení z ní bylo roztomilé zázračné dítě, které vystupovalo stejně úspěšně na hollyvoodských večírcích jako na seriózních koncertech. V osmi měla v repertoáru stěžejní díla houslové literatury, Paganiniho koncert č.1, Saint-Saënse č.3, Brucha č.1, Wieniawského č. 2, Vieuxtempse č.5 nebo Mozarta č. 3. Vystupování pro ni nikdy nebyl problém: "Jsem extrovert, výkonný umělec. Je to pro mě zábava," poznamenala jednou. V desíti vystoupila v televizi NBC, což vedlo k uzavření kontraktu se silnou společností IMG Management, která ji nadále zastupovala. "Mít tak brzy agenturu, to byl důležitý moment, hodně mi to pomohlo," přiznává dnes Leila.
Od 13 začala studovat na Curtis Institute of Music ve Filadelfii, kam se opět stěhovala s rodiči. Zatímco její spolužáci spřádali sny o budoucí kariéře, ona už jezdila na turné a tykala si se slavnými dirigenty Seiji Ozawou a Nevillem Marrinerem. Stali se jejími mentory. Diplom na konci studia si ani nepřišla osobně vyzvednout. "Hrála jsem zrovna někde jinde," odpoví na to bezelstně.

Druhým domovem je pro Leilu nahrávací studio. Od r. 1994, kdy uzavřela exkluzivní smlouvu s Philips Classics, v něm tráví hodně času. "Dávám do toho stejně, ne-li víc, než do živých vystoupení. Protože nahrávka je navždy. Hraju, jako by už přede mnou nebyl žádný zítřek," líčí se zaujetím. Nahrávání desky je hodně pracná záležitost, někdy to znamená i desetihodinové denní frekvence. "Je těžké být tak dlouho spontánní. Pomáhá, když máte předem silnou zvukovou vizi, které chcete dosáhnout. Pak hraju tak dlouho, dokud skladba nemá tu správnou duši, jasný názor. Naštěstí mám dost energie," svěřuje se houslistka.

Volejbal v boxerských rukavicích
V posledních čtyřech letech hraje Leila Josefowicz na vzácné housle "Ebersolt" Guarnerius del Gesů z roku 1739. Samozřejmě zapůjčené ze soukromé sbírky. "Je to skvělý instrument, i když ne nejlehčí pro mě osobně, protože já jsem byla zvyklá na svého Strada," říká Leila v narážce na svůj oblíbená nástroj "Ruby" Strad z roku 1708, který měla předtím zapůjčený Stradivariho společností.

Mimo pódium je stejná jako každá mladá žena: ráda sportuje, samozřejmě jen tak, aby neohrozila své ruce. (Na volejbal si obléká zásadně boxerské rukavice.) "Jsem velký fanoušek Miles Davise, miluji Ellu Fitzgerald a Sarah Vaughan," tvrdí o sobě. Co naopak nemiluje, jsou marketingové triky, které pomohly stvořit Vanessu Mae, Ofru Harnoy nebo Lionu Boyd. I když její firma by o to dost stála. Svou obdivuhodnou kariéru Leila postavila poctivě, bez módních crossover projektů nebo kampaní postavených na sexy vzhledu. Když se fotí na desku, požaduje rázně "Nothing cheesy!" - nechce žádné vyumělkované, žensky vyzývavé snímky. "Ať mě propagují takovou, jaká jsem, bez cizích uměle přidaných pozlátek a zdání tajuplnosti. Jsem seriózní hudebník a budu se vždy držet téhle cesty," prohlašuje.

Leila Josefowicz do Prahy přijede bezprostředně po svém debutu s New York Philharmonic na letních koncertech v Central Parku. Vystoupí 31. 8. v programu České filharmonie věnovaném Beethovenovi a zahraje zde jeho Houslový koncert D dur.
Rudolfinum, 31.8., 20.00

Zatímco jsem byla na dovolené, do mailové schránky mi přišel tento smutný příspěvek Olgy Heidingsfeldové:

13. července zemřel Zdeněk Lukáš. Dověděla jsem se o tom od kamarádky, která je členkou Pražského smíšeného sboru. Nejdřív mi připadalo nepatřičné o tom psát. Zdeňka Lukáše jsem neznala osobně a na odborné zhodnocení jeho rozsáhlého díla jsou tu povolanější. Zpráva o odchodu této osobnosti se však na trhu informací jaksi neprosadila, a z toho mám mnohem trapnější pocit. Zdeněk Lukáš vytvořil sice mnoho krásné hudby, ale patrně žádný skandál dost velký na to, aby jeho odchod stál za povšimnutí třeba Mladé frontě nebo České televizi. Pravda, našly se noviny, které otiskly aspoň tu suchou zprávu ČTK. Přitom Lukášovy skladby, hlavně ty vokální, zná a provozuje kdekdo, od dětských sborů až po Magdalenu Koženou. Možná je i trošku škoda, že autor tolika krásných instrumentálních děl je v povědomí veřejnosti spojován hlavně se sborovou tvorbou.
Když se ale zamyslím, kdy jsem naposled slyšela něco od Zdeňka Lukáše, nebývá, než přiznat, že to bylo právě na koncertě Pražského smíšeného sboru. A byla to Modlitba na slova ghanských křesťanů pro smíšený sbor, varhany a bicí (sbm. M. Košler, varhany J. Steyer, bicí V. Vlasák). Je to úžasná věc, kterou je ale lepší slyšet živě, protože má tak velký rozsah dynamiky, že to na nahrávce nemůže vyjít. Lukáš ji údajně napsal v srpnu 68. Po mnoha letech, kdy se jaksi nehodilo ji tahat na pódium, se dočkala úspěchu. Text modlitby končí slovy: „Dej, ať se hodiny a minuty v našich rukách nerozplynou.“
Při pohledu na dílo, které po sobě zanechal Zdeněk Lukáš, je jasné, že v jeho rukách se hodiny a minuty nerozplynuly.

P.S.: Já jsem pana skladatele znala, byl to fajn bezprostřední chlap, rád s každým dal kus řeči, na nic si nehrál. Už před desíti lety jsem ho popichovala, jestli by nechtěl vydat paměti. Neměl nic proti, ale prý kdo to se mnou sepíše, vy byste se toho neujala? No tehdy jsem se neujala, ale doufám, že někdo chytřejší to udělal. Nebylo by to marné čtení.